středa 20. července 2016

Nepíšu - šiju!

 Definitiv dneska nepíše. A nepsala ani včera. Ani předevčírem. Definitiv totiž šije. A jak víme, u šití se psát nedá. Zato ovšem u šití můžete dělat tisíce jinejch věcí. Jen namátkou vybírám některé mé oblíbené:

čtvrtek 14. července 2016

Koza zahradnicí

 Včera lilo. A lilo jako z konve. A dneska taky leje. A taky jako z konve. Já se samozřejmě raduju, protože mě to oprostí od vláčení konví po zahradě a zalejvání všelijaké té zeleně, která stejně nevzejde a když vzejde, tak nepokvete a když pokvete, tak zplesniví, a když náhodou nezplesniví, tak to sežerou slimáci a když to čirou náhodou nesežerou slimáci, tak to dozraje zrovna ve chvíli, kdy já nebudu doma a přijde to vniveč.

Kvetoucí, ale jahody asi někdo žere

středa 13. července 2016

WANTED

 Tak dneska úplně krátce, ale za to docela krásně, ne? Pokud o někom ve svém okolí víte, dejte mu vědět. Díky!




Pletete, šijete, háčkujete, scrapujete, fimujete, cínujete, tkáte, předete, korálkujete, smaltujete, ketlujete, drátujete, vyrábíte mýdla či jakkoliv jinak tvoříte? Chcete svoji tvorbu nabídnout v kamenném krámku? Pak neváhejte a ozvěte se na email koucka@postaramese.cz. Zašlete, prosím, fotku svojí tvorby a já se Vám následně ozvu.
Do krámku U knoflíku v Řevnicích (Praha - západ) sháníme českou handmade tvorbu. Háčkované čepičky pro děti, šité kloboučky, kabelky, šperky, keramiku i jiné. 

pondělí 11. července 2016

Jak jsem nic nenapsala



 Mých třicet dní v kuse je přerušeno nepsacím víkendem. Měla jsem sice v plánu jet bez přestávky, ale ukázalo se, že cesty osudu jsou klikaté a připojení v horách nestabilní.
 Vyrazily jsme s holkama na odpočinkovou chalupu, auto plně naložený a pěkně navrchu notes, abych si krom rekreování mohla i něco napsat. Chalupa je tak trochu v horách, což komplikuje život většině telefonistů, protože tam nemají signál. Můj operátor tam má čirou náhodou pokryto, takže já telefonovat můžu o stopéro. Jelikož s technickou znalostí a zdatností jsem na tom stejně asi jako dvouleté dítě, logicky jsem předpokládala, že tam, kde je signál, jsou i data. No, nevěřili byste, ale není tomu tak. Asi to jede po nějakejch jinejch vlnách, nebo nevím.
 Nicméně umím už z mobilu vytvořit wifinu a tak jsem to (nikoliv poprvé, jak nepoučitelná) znovu zkusila. Na chvíli jsem se tak vrátila do devadesátých let, kdy připojení bývalo pomalejší než krok důchodkyně na přechodu. Jenže tehdy se to sice načítalo pět minut, ale nakonec se to načetlo. Dneska už to tak nefunguje. Dneska vám to po půl minutě vyhodí hlášku, že odezva trvala příliš dlouho. A nic. Efpětku už mám úplně ošoupanou. 
 Filištínsky jsem se rozhodla, že blog napíšu normálně ve wordu a pak, za mohutného modlení a nadávání, ho prostě jenom překopíruju do bloggeru a bude. Jenže se ukázalo, že wordové prostředí mi na blogování ale vůbec nevyhovuje. Nějak mě u toho nenapadají ty správné věty a i když téma se zpočátku jevilo jako vtipné, po dopsání jsem zjistila, že jsem zplodila jakousi nedomrlou nicku a ještě jsem si vyplýtvala potencionálně dobré téma. Tak jsem to uložila pro budoucí použití a dopadne to tak, že už to nikdy nikdy neotevřu a napíšu to celý znova. A snad i vtipnějc.
 Pak jsem si říkala, že bych to teda mohla zkusit alespoň s nějakou fotkou. Znáte to, vyfotit vám rozkvetlou kytku, západ slunce a děti umatlaný od zmrzliny. Takový to klasický klišé. Ještě jsem mohla přidat nohy nahoře a rozpitý kafe. Nebo večerní oheň. Dítě na houpačce. Dítě na stromě. Dítě stokrát jinak. Foťák jsem měla a dokonce mi z něj na pět pokusů vyleze jedna pěkná fotka. Jenže pak jsem si představila, jak se pokouším přes to tragický připojení nahrát fotku o velikosti několika mega, čelo se mi orosilo a samou slabostí jsem si musela dát pivo. 
 A tak jsem tam tak seděla a demokraticky (já a moje druhé já) jsem se rozhodla, že vlastně o tolik nepřijdete, když jeden víkend nebudete číst. Alespoň si dáte taky oddych. Anebo si přečtete něco jinýho. Patrně na celým světě nebloguju jenom já. 
 Ale už jsem zase zpátky a budu psát jak o život. Opráším staré témata a najdu nová. Povyprávím vám o buldokovi, o tom, jak si zachlupit svetr, jak nejlíp vytočit klíště, jak spát pět hodin denně, jak se stát rekreačním kuřákem, jak dítěti nekoupit hračku, jak rozbít auto na tisíc způsobů a především, jak se z toho všeho nezbláznit. Tak se těšte.

PS: Samozřejmě ani jedna z fotek není moje. Jak jinak. Ale pěkný jsou, ne?

čtvrtek 7. července 2016

Prázdná hlava - když dojde inspirace

 Kolem padá tma, něco tu bzučí, něco tu lítá, něco tu funí a já mám ale úplně prázdnou hlavu. Prostě duto. Štěstí, že nejdu na nějakou zkoušku, pohořela bych přímo ukázkově.

 Zkusila jsem vygooglit "nápady inspirace psaní" a světe div se, nejsem prý sama. A mám si všechny nápady zapisovat, abych v nouzi měla po čem sáhnout (víme). A mám prý hodně číst (kdy sakra jako?). A mám prý vstát od počítače a jít se třeba projít (v deset večer? A nechat děti doma? Copak jsem sebevrah?).

středa 6. července 2016

Pomalej start




 Mám pomalý starty. Jako fakt fest pomalý. Donedávna jsem si myslela, že se to týká jen mých rán, ale poslední dobou pozoruju, že se to nejspíš stalo infekční a prorostlo to celým dnem. A co hůř, týká se to i činností, které mě vážně baví!
 Budík mi zvoní v půl osmý. Je to brzo. Chápu, že teď si nejmíň půlka z vás klepe na čelo, točí v oči sloup a říká si, že nemám ani ponětí, co je to brzo. Mám, věřte mi. Ne nadarmo jsem půl roku vstávala v půl pátý ráno. Ale teď je na mě půl osmý prostě brzo. Stále si klepete na čelo? Tak vězte, že chodím spát nejdřív o půlnoci. Vlastně se spíš málokdy dostanu do postele dřív než v jednu. A že jsem člověk, který potřebuje nejmíň osm hodin spánku. Že bych snad mohla chodit spát dřív? No, to bych asi mohla. Jenže. Jenže je tady toho tolik, co se musí stihnout, než si člověk půjde lehnout! A to nemluvím o nějakým sledování filmů nebo seriálů, na to už vůbec není čas. Přátelé a jiné vidím už jen u žehlení (a to žehlím asi čtyři svoje sukně, takže je nevidím nijak často).
 Takže je půl osmý ráno a zvoní budík. Posouvám ho. Ještě posouvám. Posouvám ho ještě jednou. Lehce před osmou se sunu z postele a děkuju bohu za tak velké děti, které si sami vyndají jogurt z lednice, nasnídají se a nebožku nebohou nechají dospat. Šourám se ke konvici a stavím si na kafe. Šourám se do koupelny a čistím si zuby. Šourám se zpět a dokončuju kafe. Koukám kolem. A pak už je najednou třičtvrtě na devět a já honím blondýny, ať se sbalí, oblečou a hybaj do auta.
 V práci mi pak trvá nejmíň jedno kafíčko, než se rozkoukám. Přitom to tam znám jak vlastí boty, tak nevím, na co tam koukám, proč se rovnou nepustím do práce.
 Tomu už se ani nedá říkat prokrastinace. Při prokrastinaci zabíjíte čas nějakou zástupnou činností. Vybíráte si na netu boty, který nepotřebujete. Vybíráte si jídelní stůl, kterej si stejně nemůžete dovolit koupit. Vybíráte si dovolenou, kam nepojedete. Kecáte s kamarádkama. Čtete diskuze. Radíte. Krafáte. Telefonujete. Píšete seznamy k ničemu. Ne tak já. Já prostě piju kafe a bloumám. 
 Takže k nějaký reálný práci se dostanu tak v deset.
 No a ve stejným tónu se tak nějak line celej den, pokračuje tím večer a končí tím noc.
 Tak třeba taková zahrada. Každej den je potřeba zalít, každej den je potřeba někde něco vyplejt, v něčem se porejpat, něco přivázat, něco přištípnout, něco sklidit (no, to málokdy, ehm). A já sedím na terase u stolu, koukám na to a říkám si, že se do toho hned dám. Jen si ještě srknu kafíčka. Dám si jedno cigárko. Napíšu esemesku. Ještě si jednou srknu. A když se konečně na tu zahradu dohrabu, jsem v takovým ajfru, že i když jsem chtěla jen zalejt, vypleju jahody, rajčata, mrkev, salát, hrášek a říkám si, jak sem pitomá, že kdybych začla o chvilku dřív, mohla jsem ještě proházet tamhletu hromadu hlíny, která tam na mě výhružně čeká. Pak omrknu oblohu, ještě je trochu vidět, běžím pro lopatu a házím a házím až mě píchá v boku. A pak najednou není venku vidět lautr nic a já si vybavuju, jak vidíc plet mou maminku téměř potmě, asi v půl jedenácté, jsem si pomyslela něco o workoholických magorech. No já rozhodně nejsem workoholik. Magor, to ano, ale workoholik ne.
 Mohla bych se za ty pomalý starty obviňovat, mohla bych se snažit nějak se dát do latě. Všechno bude. Zatím jsem se rozhodla smířit s tím, že to tak zkrátka mám. Protože ono když já se konečně rozhoupu a pustím se do díla, tak pak to teda fest lítá a ne a ne se od toho odervat. A tak si říkám, že ty pomalý starty u mě asi vyvažuje výdrž a rychlej finiš. Nemůžem mít všichni všechno, že jo. 

úterý 5. července 2016

Klíčenky

 Preventivně, kdybych náhodou opravdu zítra (dneska) byla mimo připojení a nemohla Vám napsat nějakou svojí veselost, dávám alespoň pár fotek. Páč klíčenky, ty jsem si teda zamilovala. A váže se k nim jeden plánovaný blog, ale ten mám napůl v hlavě a napůl v kapse, tak si na něj budete muset počkat. Takže zatím jen omrkěnte, jak hezky můžete nosit klíče i vy.
 A propos, DEFINITIV se nově nastěhovala na PS eshop a brzy tak krom klíčenek budou i další věci, kterejma se baví. Ale ty si nechám v záloze až zas budu mít psace-nestíhací den ;)


pondělí 4. července 2016

Tak teda diář?

 Včerejší post mi nedá spát. Doporučený sešity od Lucky Ernestový (teda to je autorka, doporučený jsou Zuzajdou) jsou překrásný a určitě budu nejmíň jeden potřebovat. Možná radši dva. Ale! Ale na FB se objevili příspěvky majitelek TD diáře. Ten vytvořila Fidorka a vzhledem k tomu, že ona dělá věci tak, že prostý popis "precizně" nestačí, je to věc vskutku vymazlená. Prohlídnout, včetně megadlouhýho videa si ho můžete na jejích stránkách. No a já ho znovu zkoumám, už poněkolikáté, ze všech stran. Bude tohle to spásné ono, co mě vytrhne z bahna chaosu? Vznesu se díky TD diáři do výšin, kde je vždycky uklizeno a v ledničce nic nechybí? Nebo ho prostě za měsíc odložím na poličku a adieu? A má vůbec cenu pořizovat si diář v průběhu roku?
 Jedna věc je jistá a to je ta, že jsem po něm doopravdy zatoužila. Vím, že bych si měla nechat čas na rozmyšlenou, vím, že bych si to měla v hlavě nechat usadit, vím, že za týden už po něm možná ani nevzdechnu, ale šíleně, šíleně mě svrbí ruka a tlačítko "koupit" mě přitahuje úplně magicky.
 Jinak nová limitovaná edice není v modrošedé, anébž v červené s puntíkem, což mě láká snad ještě o trochu víc. Snad se Fi nebude zlobit, když Vám ho tu ukážu. Tradááááá.

zdroj: http://eshop.terapiedomova.cz/ autor fota: Fidorka

 A teď mi pojďte honem říct, kdo všechno ho má, jak moc ho používáte, jestli si ho nemůžete vynachválit, jestli jste díky němu organizovanější a nebo jestli jste díky mě přesvědčený, že ho nutně musíte mít!

PS: Sorry za blog bez obrázků a trochu v chvatu. Dnešní pracovní vytížení mi dává zabrat. A zítra sice nebudu pracovně vytížená, ale možná nebudu připojená, tak kdybych nepsala, žiju a vy se na mě nezlobte, doženu to ve středu ;)

neděle 3. července 2016

Zapiš si to!




 Od mala jsem sběratelkou diářů, notýsků a zápisníků. Každoročně si dávám předsevzetí, jak si odteď budu už opravdu opravdu všechno psát. Vzpomínám na svou kamarádku z dětství, která měla vždycky ápětkovej diář úplně nabušenej. Vybarvenej, vlepený obrázky, vstupenky z kin, detailní popisy setkání, pravidelně aktualizovaný telefonní čísla (jo, to tehdy ještě nebyly mobily). Prostě byla kdykoliv schopná dohledat, co dělala 27.3.1996. 
 To já teda ne. Většinou se začátkem roku asi tak týden, dva udržuju nějaký zapisování. Pak to začne řídnout a s únorem už ani nevím, že nějakej diář mám. Občas ho vytáhnu a opráším, ale nikdy to teda moc nefunguje.
 Jednu dobu jsem jela na sešitech. Prostě mám v kabelce sešit, nějakej trošku hezčí, kam si řádek po řádku píšu co mám udělat, kam zavolat, co objednat, co koupit. Když to splním, škrtnu to. Když je to už o stránku zpět, přepíšu to, abych na to nezapomněla. Dokonce jsem o týhle metodě snad i někde četla. Možná to bylo v GTD? No, rozhodně tomu nepřiřazuju priority, ale prostě se snažím za den odškrtat co nejvíc věcí, takže se občas přistihnu při tom, jak si zapisuju "umýt nádobí", jen abych si to mohla za deset minut škrtnout. Trochu laciné, ale občas holt člověk potřebuje povzbudit.
 Už jsem zjistila, že nějakej extra drahej diář pro mě absolutně nemá cenu. Teď navíc začínám být limitovaná velikostí kabelky, protože co děti odrostly a netahám už s sebou krosnu na všechny jejich potřebnosti, přesedlala jsem na minimalistický kabelky, do kterých se A5 nevejde. Zkusila jsem menší formát, ale s hrůzou jsem zjistila, že píšu tak velký písmenka, že je to pro mě prakticky nepoužitelný. A psát menší teda fakt neumím.
 Nějaký appky do mobilu (nebo jak se tomu říká) jsem se používat nenaučila vůbec. Jednak mám mobil už tak zasekanej, že napsat na něm smsku je o nervy a druhak mě psaní na mobilní klávesnici nijak zvlášť neuspokojuje. Nicméně, kdybyste věděli o nějaký pěkný pro Android, klidně to vyzkouším.
 Co by mě ale ovšem zajímalo a proč to celý dneska píšu je to, na čem jedete vy? Píšete? Nepíšete? Udržíte to všechno v hlavě? Máte diář, na kterej nedáte dopustit a kupujete si ho každý rok? Děláte si diář sami? Nebo jste prostě takový lemplové jako já a nevydržíte napsat ani pohled babičce? Dejte mi typy, třeba objevím ten pravej a půjde mi to samo.
 Na mě totiž na FB vykoukla reklama na Doller, což je diář, kde rok začíná tehdy, kdy chcete. Jen si ho teda pak sami musíte nadatovat. Má spoustu sebekoučovacích vychytávek, a to by se mi asi i líbilo, nicméně když vidím velikost jednotlivých políček u dní, asi jediný slovo co by se mi tak mohlo vejít je auto (zas vzhledem ke stavu mýho auta je to celkem aktuální). A tak si asi zase nechám zajít chuť a půjdu si do papírnictví pro sešit. A protože sešity jsou levný, koupím si nejspíš rovnou dva. A kdybyste o nějakým pěkným (tvrdší desky, musí mít kroužkovou vazbu, aby se dal otáčet a tak se mi na něj dobře psalo a bla bla bla) věděli, tak mi řekněte kde. Mám pocit, že je to celkem nedostatkový zboží. A nebo zajdu do IKEA, ta nezklame.

sobota 2. července 2016

Denní snění


 U Růžové Pandy jsem kdysi četla, proč je pro ženy těžší nakupovat v supermarketu. Prý kvůli všemu tomu domýšlení, vymýšlení, intrikářství, plánování, dohadování, snění. Souhlas. Kvůli tomu je totiž tak nějak těžší úplně všechno.
 Ženská hlava je podle mě neuvěřitelně složitá, alespoň ta moje. A nedá se jen tak vypnout. Pořád to v ní jede, a ne a ne se zastavit. Z čehož si tak nějak vysvětluju, proč se ženským líp dělá v kolektivu. Protože když je jich víc spolu, můžou spolu kecat a není tolik prostoru na hlasy v hlavě. A když nejsou hlasy v hlavě, je víc času na práci. Ačkoliv to může znít paradoxně, že při kecání se toho víc udělá.
 Minulý jaro jsem natírala zábradlí na terase (už mám tři pole, asi z pětadavceti, heeeč). Sama. Hlava mi málem explodovala. Vydržela jsem asi dvě hodiny, pak jsem se pokořila a šla si pustit radio Blaník, což uznáte, že je vcelku velkej trest.
 Na podzim se mi těsnalo v hlavě tolik myšlenek, že jedinou spásou se mi stal ipod a hlasitost max, věrní společníci.
 Když jsem dneska brousila zábradlí, což je činnost při které je člověk sám i kdyby kolem skandoval celý autobus fotbalistů, páč je neslyší a díky prachu v očích ani nevidí, tak jsem o tom zas trochu přemýšlela.
 Prý dřív, dávno dávno dřív, kdy vědmy byly ještě uznávaný povolání, byly vyvolené právě dívky z prostého lidu, trávící čas o samotě, v tichu. Pasačky a tak podobně. Tím, že jsou v tichu jsou otevřenější hlasům odjinud. Věřte mi, radši bych teda rozhodně poslouchala hlasy odjinud než ty svoje. Leč to mi asi není dáno.
 U toho dnešního broušení jsem se pokusila sledovat tok svých myšlenek, Jen tak, abych měla přehled, kolik fikcí jsem schopná uplést za jedno odpoledne.
 Tady je máte:
 První lať. Panebože, to dřevo tak krásně voní. Úplně zbožňuju, jak je při broušení vidět výsledek. Jak za mnou zůstává hladká, čistá plocha. Najednou je to zábradlí prostě úplně dokonalý, ne jen krásný. Rozhodně si tohle zábradlí musím nechat. Já vím, že je jen provizorní, ale až bude fasáda, rozhodně udělám znova to samý. No jasně, bude to trochu poctivější. Načepujem to, aby nebyly vidět ty šrouby. Sakra šroub! Vždyť si o to roztrhám ten papír na brusce. Ježiš, to to fakt krásně voní. Jako mohlo by to dřevo bejt sušší, takhle to nepráší, ale padaj z toho takový mokrý kuličky, ale nojono, když před chvílí pršelo. To nevadí. Je to krásný, fakt.
 Druhá lať. Já bych to snad mohla čuchat pořád. To dřevo je senzace. Je to taková živá teplá věc, z toho se daj dělat úplný zázraky! Jednou si Č. dělal u táty v dílně skříňku, pěkně ručně, cinkovanou. Nikdy jsem snad neviděla nic hezčího. Neměla bych si udělat takovej prádelník do ložnice? Přesný měření je sice moje smrt, ale bylo by to mistrovský dílo. Ten by teda byl hodně boží. Jako trvalo by to, to jo, ale zas já nijak nespěchám, můžu ho mít klidně za rok. I za dva. Teda, to je plán!
 Třetí lať. Dřevo schne, trošku to začíná prášit. Ale pořád to božsky voní. Já asi musím dělat něco se dřevem. Asi jsem se sekla v oboru. Jo, myslím, že bych měla dělat něco ze dřeva. Co bych tak sakra mohla dělat ze dřeva? Jako určitě mi to jde, to je jasný. Zbroušený to mám nádherně. Nábytek? To asi ne, to jsou moc velký kusy a navíc, to by museli bejt přesně ty cinkovaný dyzajnový kousky, žádný lamino, žádná fabrika. Jé, ještě mě baví vyřezávat. Ale co bych vyřezávala? Šperky? No já vám nevím.... Teda mohla bych se jako konečně hecnout a jít k tátovi do učení, abych měl kdo pokračovat v jeho řemesle. Týjo, to je nápad!
 Čtvrtá lať. No, vždyť ono by to jako klidně šlo. Mohla bych zavřít krám, nechat si jen eshop. Od září jdou holky do školy, to budu od devíti do dvou volná. Objednávky zabalím po večerech, na poštu je hodím ráno cestou do školy a pak tradá za tátou, učit se. Jééé, ten by měl určitě radost! No jasně, ten by byl nadšenej. Až by se ukázalo, že nám to spolu parádně jde a že můžu dělat sama, rozdělili bysme výrobu. On by zůstal na Břevnově a já bych si na zahradě postavila dílnu. Asi z maringotky? Nebo z kontejneru? Stroje by zůstaly u něj, takže bych nic velkýho nepotřebovala. Hodně světla teda. Ponk. A tu nádhernou skříňku odněkud z archivu, co má, tu bych si musela sehnat na šmirgly. Jé a pořídila bych si tam kávovar. A pořád by ke mě někdo chodil na návštěvu.
 Pátá lať. Zaručeně by se mi povedlo udělat nějakej fantastickej buben. A všichni by se pak ptali, jak je možný, že umím udělat tak skvělej buben, když ani na bubny nehraju? Che, taky jsou lidi co vyrábí housle a v životě na ně nehráli, ne? To je prostě asi cit, krčila bych ramenama. Poslala bych jeden buben zkušebně do nějaký zahraniční hodně známý kapely. Možná bych ho poslala prostě putovně, aby si ho mohlo vyzkoušet spoustu hudebníků. Tyjo, pak by se dveře netrhly. Byli bysme s tátou parádně vytížený a poptávka by byla jak blázen. Předělali bysme webovky, nafotili pořádný nový fotky. Vyjeli zase na veletrh do Frankfurtu.
Šestá lať. Dávám inetrview do známýho časopisu. Na obálce je moje fotka s titulkem "Nikdy není pozdě zjistit, co vás baví". Já se zasněně usmívám, prodej časopisu láme rekordy, poptávka je taková, že si můžeme dovolit zvednout ceny. Na střeše dílny na zahrady si přistavuju ještě jednu zašívárnu, celou prosklenou. Je z ní božskej výhled na řeku. 
 Sedmá lať. Jsem tak známá a oblíbená, že už ani interview nedávám. 
 Osmá lať. Předávám svoje řemeslo vnučkám.
 Devátá lať. A dřevo pořád tak krásně voní....


PS: Téma nikdo nedodal, prostě mě napadlo atak ho věnuju svýmu tátovi. A slibuju, že k němu půjdu do učení .

pátek 1. července 2016

Kávu, prosím!



 Kafe jsem se naučila pít od maminky. Zprvu nijak extra s chutí, zato hodně oslazené. Později se sladidlem. Pak úplně neslazené. Pak s kokosovým mlíkem. Pak s normálním mlíkem. A nakonec vůbec. Byla doba, kdy se prakticky celý můj den skládal jenom z kafe. Když nemohlo být teplý, bylo alespoň icekafé v krabičce. Nebo plechovce. Hlavně že to teklo. 
 Nikdy jsem nebyla nějakej extra gurmán, v kafi se nevyznám a když piju turka spolykám zaručeně nejmíň půlku lógru. Pozvat mě do vymazlený kavárny je naprostý mrhání penězma, protože si s ledovým klidem pochutnám na kafíčku z automatu za dvanáct pade. Netřeba brazilské či koulumbijské, dlouho/krátce/pomalu/rychle pražené. Abych byla úplně upřímná zcela nejhorší kafe jsem měla v Letňanech, kde se mi paní u kaféstánečku chlubila, že mají vlastní pražírnu a kafe si praží div ne za rohem a pohunek běhá s každou dávnou čerstvě praženýho pro každýho zákazníka zvlášť. Brrrr. Druhý nejhorší kafe bylo ve Znojmě na výstavě, kde až dogmaticky zanícený chlapec všechny poučoval, že to co pijeme není káva, ale spálenej humus a že správný zrnka maj bejt zelený a chutnat jako něco, co jste zapomněli pod postelí a po několika měsících jste se toho v rozespalosti napili. Pro mě za mě. Já vím prd, jak má chutnat skutečný a pravý kafe. Jak se dělá, praží, jak vypadá, voní. Netuším. Vím jen, že mi krutě nechutná. A tak mě, pěkně prosím, nechte pít tu hnědou tekutinu, kterou vyrobím buď blbuvzdorně instantně, nebo už s menšími úspěchy ve frenchpressu. 
 A propó, frenchpress. Věc, kterou jsem v akci viděla u kamarádky a poprvé ochutnala. Pít se to dalo, navíc je to trendy, tak proč to nemít. Maminka mi ho zakoupila v Ikea, ustájila jsem ho v práci a od té doby mi tam věrně slouží. Nejen na výrobu kafe, ale taky jako ukazatel toho, jak se mi ten den bude dařit. Kafe si dělám hned po příchodu do práce a nevěřili byste, kolika různejma způsobama se dá tahle akce zkurvit.
 Na frenchpressu je blbý to, že krom hrnečku od kafe musíte ještě navíc umejt frenchpress. A taky ten záchod, kam lejete logrbordel. A jelikož mě to nebaví, nechávám to na poslední chvíli, což je přesně ta minuta, kdy se rozhodnu, že chci nový kafe. Takže vylejt logr, vypláchnout frenchpress a znova vylejt, umejt frenchpress, umejt sítko, umejt hrnek, umejt lžičku, pokapat celou podlahu v koupelně, přemístit to všechno k varný konvici a může se začít.

 Chyba první: zapomenu si nandat kafe. Sleduju jak vroucí voda nic nebarví do hněda a nechápavě zírám. Nevadí, náprava je snadná, prostě horkou vodu naliju zpátky do konvice a dám si druhý pokus.
 Chyba druhá: nedám vařit vodu. No tak to je pech. Protože studenýho turka se asi nikdy nikomu udělat nepovedlo. Zatímco instantní prostě za použití síly nakonec rozmydlíte, s logrem nelze. Takže vylejt a znova. Navíc logr ve studený vodě drží jak helvétská víra.
 Chyba třetí: nasypu kafe do hrnku, místo do frenchpressu. A jelikož je hrnek zrovna čerstvě umytej, je taky mokrej. Přesypat to nejde. V hýřivých dobách to dojdu vypláchnout, trošku víc ušpinit záchod než byl a dám si další pokus. Pokud jsem v šetřivým módu, zaleju to vařící vodou, přeleju do frenchpresu, hrnek vypláchnu a dokonám.
 Chyba čtvrtá: nasypu si cukr do frenchpressu. Pohoda, netřeba se vzrušovat, to půjde.
 Chyba pátá: nemám cukr. Použiju med.
 Chyba šestá: všechno jsem zvládla, už jen mlíko. Jelikož samotný mlíko k smrti nesnáším a v životě bych ho neochutnala a po čuchu nepoznám lautr nic, je to vždycky maličko vabank, jestli se zdrcne, nebo ne. Když jo, ušpiním záchod ještě o trochu víc. A pak si dám černý. Pokud to zase někde nepodělám.
 Chyba sedmá: zapomenu, že si vařím kafe. Co jsem zapomněla, to mě nepálí!

 No a tak podle toho, kolik chybiček nasekám při přípravě kafe, zcela spolehlivě poznám, jak se mi bude ten den dařit. Pokud je to jedna chyba, ještě to půjde. Pokud jsou dvě, musím si dávat trochu pozor. Tři už jsou alarmující. A pokud se mi podaří zopakovat jednu chybu víckrát (což je typicky kafe v hrnku namísto ve frenchpressu), tak vím, že se na to pro dnešek můžu rovnou vyprdnout, svalit se do ušáku a dát si nohy nahoru. Dala bych si k tomu i to kafe, ale to se mi nejspíš vůbec nepovede uvařit. Takže když mě uvidíte sedět smutnou v ušáku, buďte tak hodní a přijďte mi uvařit kafe, prosím. Budu vám neskonale vděčná.

PS: A proč jsem to dneska psala tak pozdě se dozvíte někdy příště ;)
PPS: Tenhle blog je věnovaný Míše!
PPPS: Kdyby vás zajímalo proč, dozvíte se zde.
PPPPS: Víckrát P už napsat neumím.

čtvrtek 30. června 2016

Hlavně motivaci!



 Tak zase nastal čas. Jak víte, kdysi proběhlo mých 21 dní. A teď se chystám na další. Někdy totiž na člověka přijde potřeba psát a tak nějak se v něm koulí, roste, svědí, drbe a chce ven. A přišla chvíle pustit tu bestii zase na moment ze řetězu a nechat jí dělat, co se jí zachce. Jen to teda bude chtít maličko motivace. A s tím byste mi mohli pomoct.
 Někdy závidím těm, kteří mají pevnou pracovní dobu, šéfa, tabulky, spoustu termínů, brífingů a mítingů. Proč? Protože někdo upletl bič za ně. Někdo nad nima stojí a dělá "bububu, tohle musíš stihnout, jinak bude zle". Nad námi volnonohaři stojí akorát stát, který chce měsíčně porci své krmě. A jinak nad sebou stojíme už jen sami. A co si budem povídat, to není vždycky ten nejsilnější bič. Pokud mám v peněžence pár stovek, v kuchyni v poličce kafe, světlo svítí, voda teče a je přiměřeně teplo, co mě sakriš nutí do práce? Proč se jen nesvalím na sluníčko a nedrbu si záda? No, ti šťastnější z nás mají silnou dávku motivace, toho, co je žene každý den vstát, vyčistit si zuby a jít udělat něco novýho pro svět. My ostatní, chudáčci ubožáčci, se občas vzepnem k nějakému výkonu a pak se jen tak nějak vezem a čekáme na další vlnu. A já bych teď potřebovala tu vlnu trochu podpořit. Pro sebe, pro vás, pro všechny, kterým taky chybí motivace a vůbec do ničeho se jim nechce. Možná, že když uvidí, jak dav umí podpořit, zvedne to i je. Možná si najdou svůj dav. Možná se stanu pro někoho davem já. Možná si navzájem ukážem, jak senakopnout.
 A teď, co bych teda vlastně od vás chtěla? Nic moc složitého, nic drahého, nic hmotného. Chtěla bych deset vteřin vašeho času. Chtěla bych, abyste, pokud přečtete tenhle blog, do komentářu tady nebo na FB napsali první téma, které vás napadne. Téma, o kterém já pak budu psát. Každý den vyberu z komentářů jedno téma a napíšu k němu cokoliv, svůj názor, povídku, historku, vzpomínku. Někdy možná přijde fotka, koláž, obrázek. Kdo ví? Daný post pak bude věnovaný tomu, kdo téma vymyslel. Pomůžete mi? Ráda bych dala dalších 21 dní plus sedm bonusových dní navíc a poslední den července by proběhlo zhodnocení, nejen moje, ale i vaše, jak se vám celá akce zdála/nezdála. Tak pojďte, já vám těch deset vteřin někdy vrátím. Na holej pupek ;)

čtvrtek 23. června 2016

Zabalte se

 Pomalu, ale jistě přidávám nové balíčky látek. Tyhle balíčky jsou na objednání a mohou být ve Vašich rukou zhruba do 14-ti dní. A věřte mi, že už se na Vás třepou.


 Každý kdo šije ví, že látky umějí povídat. Jedna o radosti, jiná o smutku. Některá o přátelství, jiná o lásce. Můžete slyšet šepot skřítků i zpěv víl. A když se víc látek sejde dohromady, je z toho hotový příběh! A co našeptaly látky mě, si můžete přečíst u jednotlivých balíčků. Tady Vám dám jen dvě malé ochutnávky, abych Vás nezahltila ;)




"Šmarjá, koukej na ně! Vždyť je jim snad sto let!"
 "No jo, hele jakej von má klóbrc!"
 "A ty její šaty, to se snad nosilo někdy v minulym století, né?"
 "Těm chybí fakt už jen hůl."
 "Ježíš, co to dělá?"
 "No von jí snad líbá ruku nebo co?"
 "Bože a teď jí nabízí rámě!"
 "Voni tady snad budou tančit nebo co?"
 "Hele, voni se maj snad vážně rádi."
 "To mi neříkej, vždyť jsou nad hrobem."
 "No jo, tomu teda říkám echt romantika..."
 A na Petříně voní šeřík a oni dva jsou hluší k ostatním i k uplynulým létům... A mají se prostě rádi.



 Dneska. Konečně! Je mi osm a dostanu pokoj. Můj, jenom můj pokoj. Nesmí do něj brácha a nesmí do něj ani ségra, je totiž jen můj. Mám v něm svůj stůl, svojí skříň, svojí postel a na tý posteli spoustu, spoustu polštářů. Jeden oranžovej, jeden zelenej s puntíkama, jeden proužkovanej a jeden s kytičkama. No a pak dva úplně nejlepčejší. Jeden je s písmenkama a druhej se spoustou zajíců. Vůbec se nemůžu rozhodnout, kterej z nich je lepší. Šíleně se těším, až si zalezu na postel a zahrabu se mezi všechny ty polštáře. No a možná pozvu i bráchu se ségrou a můžem udělat polštářovou bitvu! Jo, to udělám. Ale zajícovej, ten bude vážně jen a jen můj..

čtvrtek 16. června 2016

Ruce dámičky




 Všechno to začne tak, že si usmyslíte, že když před krám zavěsíte nějaký kytky, bude u vás nakupovat víc lidí. A jelikož před krámem už ze zdi trčí čtyři jekly, zbývá jen zakoupit květenu a voilá, máte hotovo.
 A tak se vypravíte do nově slavnostně otevřeného Hornbachu, podívat se, co se nám tu nabízí. Kytek mají přehršel, vo tom žádná, tam si dokážu vybrat i já, ovšem závěsný květináče, to je teda velká bída. Plast, plast, plast, plast a pak někde vzadu zastrčená nekřesťansky drahá lesklá glazura. Rozpočet hubenější než já, tak si holt budu muset pomoct sama. Zakoupím čtyři květináče á 19,- Kč a hurá na to!
 Takže, co k tomuhle extrazábavnému dobrodružství budete potřebovat? Černý drát o dvou tloušťkách, já mám tuším 0,5 mm a 1,0 mm. Kleště. Dvoje. Hadr. Zmiňovaný květináč. No a především ty ruce, že jo.


 Kleště potřebujete štípací, vcelku jedno jestli boční nebo přední, nicméně určitě ty, které se řadí do kategorie "chlapské". Bižuterníma kleštičkama na ketlování si s černým drátem teda neporadíte. Kleště si zničíte, což teda možná provedete i s těma chlapáckejma, ale alespoň to s nima nějak užužláte. No a pak klasický kleště s rovnou čelistí. Pokud zvolíte hladké, bez zoubků, sice drát míň vorvete, ale určitě si o to líp zanadáváte. Výběr nechávám na vás.


 90% času budete mít v ruce silnější drát, tak se připravte. Ustřihneme si drát asi o 10 cm delší, než je obvod květináče pod rantlem. Párkrát ho pořádně protáhněte hadrem, možná ho zbavíte dokonce i trochy špíny, ovšem účelem je ho zahřát a učinit tvarovatelnějším. Ono se to sice moc nepozná, ale tak pro formu, že jo. Následně se ho pokuste obtočit kolem květináče a jakýmkoliv způsobem zajistit, aby vydržel ve tvaru kruhu. Že po květináči hned sjede dolů a vy ztratíte přehled, jestli kruh neděláte moc malý, to je milou samozřejmostí. A když říkám jakýmkoliv způsobem, myslím to vážně, prostě ty přečuhující konce nějak zatočte do sebe. Šikovnější, zručnější a znalejší si můžou nechat konce delší a vytvořit nějakou spirálku, kudrlinku či co je libo. Mě se do piččinek moc nechtělo a tak jsem prostě jen jeden omotala doleva, druhej doprava a hotovo.
 Teď se musíte rozhodnout, jak bude květináč viset daleko od bodu zavěšení. Já to mám asi 40 cm, takže jdeme zas stříhat. Potřebujeme ustřihnout tři dráty, stejně dlouhé, proto stříháme hned všechny najednou, páč jinak už to člověk neoměří. Ono to stejně bude každej pes jiná ves, ale tak aby se neřeklo. Budou teda viset 40 cm od tyče a tak potřebuju drát dlouhý...áááá...90 cm. A třikrát. Všechny tři dráty ohnu v půli a na koncích přimotám na kruh. Asi nějak takhle:


 Trojbodové zavěšení by mělo být takové nejlehčí, nemusíte se moc vyrovnávat s tím, že jedno bude kratší než druhé. Můžete květináč samozřejmě zavesit čtyřbodově, i pěti, šesti, atd. Ale tohle myslím docela postačí. Každý rameno má dva body a když se posunou maličko od sebe, pěkně obsáhnou celý obvod květináče. 

Takže máme jedno rameno hotový a zbývají nám dvě. Mělo by vám vylézt něco jako tohle:


 Teď už jen doprostřed posadíte květináč (vřele doporučuju mít v něm už zasazenou květenu, přes ty dráty se to pak celkem blbě dělá), vytáhnete ramena nahorů a pokud jsme správně měřili, měl by kruh držet hezky pod rantlem květináče a všechny ramena by měly být plus mínus stejně dlouhý. Zbývá je jen spojit dohromady. A tady si trochu odpočinete, protože na to si můžete vzít slabší drát. Třicet čísel bude stačit. Ramena stlačíte dohromady a asi patnáct čísel od vrchulu pěkně festovně svážete.


 A pak? Pak už to jen a jen pověsíte.


A co dál?  Dál už jen třikrát a já mám hotovo!


 Pak si jděte uvařit kafe, pokuste se vydrhnout z rukou tu nejhorší špínu a asi tak týden na nikoho nesahejte. Nevěřil by vám totiž, že tyhle hrubé, odřené a dodrbané ruce vlastně dělaly jemnou zahradnickou práci. Jo a taky si teda rozhodně neberte punčochy. Nebo si na jejich nandavání vemte chirurgické rukavice. Drát ukliďte někam hodně hluboko a až vás zase napadne si s ním pohrát, připomeňte si, jak dopadly ruce dámičky posledně.

Hezký den