Naše ještě nenarozené mimino mě pomalu ale jistě mění ve zpustlé zvíře. To malé, rozkošné zatímještě nic schované v mém pupíku mě dělá naprosto společensky nezpůsobilou. Proč? To máte tak...
Celá věc začala už v mládí, kdy jsem se, jako každý vrstevník, učila pískat na prsty, zvedat jedno obočí a pořádně hlasitě krkat. Obočí jsem pokořila na soustředění baletu, kde jsem se celých 14 dní úporně šklebila do zrcadla (to bylo určitě dáno i tím, že mě každé ráno nutili běhat do kopce!). Pískat na prsty jsem se naučila u tety na vesnici prostě tak, že jsem 14 dní nevyndala prsty z pusy. Ale pak došlo na krkání. A ono to ne a ne a nešlo. Ze zoufalství se do výuky zapojila i moje maminka a když i ta pohořela, usoudili jsme, že je ve mně nějaký kardinální problém a že krkat prostě nebudu. Nadlouho jsem si pak z toho udělala výhodu a tvrdila, že krkat prostě neumím. A opravdu jsem nekrkala. Nekrkala jsem po Cole, nekrkala jsem po pivu, nekrkala jsem nikdy. Paráda! Kdyby to tak zůstalo, byla bych šťastná.
Těhotenství ovšem pár věcí změnilo. A mezi nimi i mojí neschopnost krkat. Ne že bych se snad stala přeborníkem a vykrkávala abecedu, to ne, ale objevila se tady potřeba upouštět vzduch. A tak to prostě jde horem a já ani nevím jak. Vím, že to není klasické krknutí, kdy vás ovane hrůza, jestli s tím vzduchem necestuje vzhůru i něco jiného. Spíš je to takové decentní ukrknutí. O. to něžně nazývá "skřek malého dinousaura", já to nenazývám nijak, já jen omluvně krčím rameny. Ona je totiž potíž v tom, že jak jsem na žádné krkání zvyklá nebyla, tak teď nedokážu poznat, že se "to" blíží. Nedokážu decentně pootočit hlavu a zavřít pusu, ve snaze co nejvíc ten šílený zvuk utlumit. Ne, kdepak, mě to většinou překvapí v polovině slova, kterého se rozhodně nechci vzdát (často bývá pointou nějakého z mých vtípků). Někdy uprostřed zívání. A někdy, kdy prostě jen tak zírám a nejsem schopná zkoordinovat všechny svaly dřív, než to přijde. Že zírám s otevřenou pusou, je myslím dost jasné. A tak se, díky mému milovanému miminku, na veřejnosti chovám trošku jako čuně.
Kdyby vám snad mé odkrkávání bylo málo, můžu přihodit pár dalších pikantních podrobností, jako jsou třeba těhotenské kalhotky velikosti menšího spacího pytle, které jsou ovšem trestuhodně pohodlné. Pytlovité kalhoty s gumou v pase, které tvar neviděly ani z rychlíku. Tenisky na suchý zip, abych si nemusela zavazovat tkaničky. Konzumace rozličných potravin (i v roztodivných kombinacích) kdykoliv a kdekoliv. No a na závěr velmi společenskou vlastnost, totiž schopnost se v nejnevhodnějších chvílích ponořit do sebe a začít nepřítomně hladit pupík. Tohle všechno vám opravdu na oblíbenosti nepřidá.
A tak si mě prosím vyškrtněte z pozvánek na všechny akce, které se budou konat dříve, než v červenci. A ani pak mě raději nezvěte, budu šílená šestinedělka. A po šestinedělí? Radši mě vynechte, sice mě už nerozbrečí každé slovo, ale nebudu pít, nebudu nic jíst, budu mít neustále v ruce dítě... Víte co? Uvidíme se za dva roky. Pokud ovšem nebudu těhotná.
Krásnou dobrou noc,
Zvíře co bývalo Martinou
