24 lžiček

 Máme doma 24 lžiček. Kávových. Vážně, sama jsem je spočítala a nevynechala jsem ani jedinou. Dokonce jsem kvůli tomu utřela nádobí, abych měla jistotu, že mi žádná neunikne. A když tam tak všechny ležely v přihrádce, spočítala jsem si je. Dvakrát. Pak jsem hodila oko do vedlejší přihrádky, kde jsou lžičky plastové, Matyldiny. Bylo jich tam devět. To máme dohromady 33 lžiček. Slušná kupička. Tak jak je sakra možné, že každý, opravdu každý den, sáhnu do přihrádky a ona je pustoprázdná? Není tam ani jedna, ani ta nejmenší lžička.
 Chvíli jsem tenhle zvláštní jev pozorovala. Vím už o mizení ponožek (za to může ponožkožrout), o mizení kalhotek (za to může náš pes), mizení telefonů a klíčů (většinou práce dětí), ale nikdy jsem ještě neslyšela o mizení kávových lžiček. Když jsem se přesvědčila, že se jedná o jev periodicky se opakující, rozhodla jsem se, že si na to došlápnu. Ani ta minilžička, co kdysi Matylda ukradla na zasedání sněmovny, mi neunikne.
 Ráno si jako první věc vařím kafe. Teda vařila jsem si, dnes už si několik let vařím Caro. Spotřeba lžiček je u toho ovšem stejná. Tedy jedna lžička, dělám si čárku. Jelikož jsem lenoch (někdo tomu taky říká prase), vystačím celý den s jedním hrnečkem a jednou lžičkou, takže spotřeba mírná a na tomhle poli není třeba hledat únik.
 Dál následuje snídaně. Ovesná kaše, dělám si čárku a sahám pro další lžičku. Ještě jednu budu potřebovat na med. Zadumaně stojím s lžičkou opatlanou od kaše a uvažuju, jestli když jí olíznu a ponořím do medu, bude se to počítat jako kontaminace. Bude. Kapituluju a sahám pro další lžičku. Však je zatím třetí, trochu rozmařilosti si můžu dovolit. Nastává první zásek na poli barevných, plastových lžiček a modrá jde snídat s Matyldou.
 Citrónek, moje každodenní pití. S příchodem chladných dnů kombinuju vodu vodovodovou s vodou vařenou a dopřávám si tam vitamínově horké pití. K vyškrábání citronu z chemicky zaneřáděné slupky potřebuju koho? Lžičku. Další čárka.
 Matylda si jde pro jogurt, po očku sleduju, co za lžičku si vybere. Když v její ručce zahlédnu zelený záblesk plastu, oddechnu si úlevou. Je to holka šikovná, ví, že maminku netřeba dráždit.
 Matylda si dává přesnídávku, růžová je fuč. Má jich celkem devět, ale tímhle tempem jí to teda do večera nevydrží.
 Matylda obědvá polívku, žlutá lžička je z kola venku. Naše skóre se začíná vyrovnávat. Já si dávám smaženou rýži, jím jí z mističky. Malou lžičkou. Čárka.
 Matylda chce čaj. S medem, zase čárka. Už z nich mám pomalu plot.
 Jdeme na procházku, tam snad spotřeba lžiček bude minimální.
 Po návratu jako první běžím k šuplíku, ani jsem Matyldě nesundala boty. Jsou tam, uf. Vypadá to sice, že je jich míň, ale ještě tam nějaké zůstaly.
 Vrací se muž, živitel. Lísám se a dělám mu kávu. Vezmu na to čistou lžičku, protože když mě jednou přistihl  jak mu dělám kávu do nevypláchnutého hrnku, tvářil se dost ublíženě (a to neví, že u táty v dílně se nádobí teda nijak moc nemyje, hehe). Zase čárka.
 Matylda chce v večeři polívku. Při rozmíchávání bujonu v hrnečku padne za vlast další lžička. Pořád se ještě držíme docela statečně. Matylda spotřebuje oranžovou.
 Jdu uložit Matyldu a cestou zpět se zastavuji v kuchyni, abych nahlédla do šuplíku. Nevěřím vlastním očím! Na dně šuplíku se krčí a třesou dvě lžičky. Kam se sakra poděl ten zbytek? Podrobuji muže výslechu třetího stupně, drží se ovšem statečně a zapírá, že by mě cokoliv společného s mizením kuchyňského náčiní.
 Propadám panice. Vždyť plán byl přece tak jasný. Za každou lžičku, vyndanou z šuplíku, si udělám čárku. Vím, že mám tendence se obelhávat, ale že by tak moc? Jistě, občas se přesvědčím, že po jedné čokoládě člověk neztloustne a že vynechané cvičení nikomu neublíží. Umím si rozumově vysvětlit spoustu zdánlivě nevysvětlitelných věcí. Ale nebudu se přeci podvádět u počítání lžiček. Nebo budu?
 Tak či tak, v šuplíku není ani jedna lžička, ve dřezu se kupí hora nádobí, která hrozí, že nás zavalí a já bych možná místo počítání lžiček měla spíš lžičky umývat.
 Anebo víte co? Dám si nohy na stůl a při další návštěvě Ikea přikoupím dalších dvanáct lžiček. To by bylo, abych to nepokořila!

Krásný den

Martina

PS: A přihodím i dvacet plastových, protože až začne jíst i Bětka, to bude teprv spotřeba.