Kde mám, sakra, klobouk?!

"A to tě  vážně baví?" zeptala se nechápavě. Ne ironicky, povýšeně nebo arogantně, ale prostě jenom nechápavě. Asi jako když  já nechápu teorii relativity. Je mi to prostě na hony vzdálený, asi jako jí můj život.
 "No jasně," odpověděla jsem automaticky. Protože tak se to dělá, ne?

A když pak večer na Ostravu padla tma a ticho se vplížilo do koutů, odkud jsem je vyháněla hlasitou hudbou, když jsem se konečně zastavila a měla čas vytáhnout zasuté myšlenky, tak jsem se nad tím doopravdy zamyslela.
 Vážně mě baví každý týden balit věci a jet s kůží na trh? Baví mě se harcovat přes půl republiky? Líbí se mi spát v cizích postelích? Líbí se mi vidět pořád jiné tváře? Chci se pořád dokola seznamovat? Chci být každou chvíli jinde?
 No a jak jsem to rozebírala ze všech stran a úhlů a podobně, došla jsem k tomu, že ano. Jo, mě to prostě baví. Klidně bych každý víkend byla v jiném městě, v jiné posteli. Já jsem totiž doma tam, kde si pověsím klobouk.
 Moje máma to nesnášela a myslím, že to nesnáší pořád. Když jsem na studiích bydlela v Brně a přijela jsem k ní, musela jsem si dávat pozor na pusu. Přes to se občas stalo a mě uklouzlo, že už musím na vlak DOMŮ, do Brna. Máma šílela. Vždyť DOMA mám přece tady! V tomhle baráku, v tomhle pokoji, v téhle posteli! Co na tom, že už rok bydlím jinde. Tohle je DOMA a basta! Ano, mami.
 Jenže teď už je mi o pár roků víc a tak nějak se v sobě asi i víc vyznám. A tak už prostě můžu říct, že moje doma je všude. Netrápí mě, že nemám vlastní postel, pokud je ta druhá s peřinou a alespoň trochu pohodlná. Nevadí mi, že kuchyně je vpravo, místo vlevo a že v ní není dvojitej dřez. Nevadí mi, že TADY jsem nevyrostla, důležité pro mě je, že jsem TADY teď. A tak se harcuju každý týden jinam a dumám, které doma bude to příští.
 Nikdy jsem vlastně nikam na dýl neodjela. Buď nebyla příležitost, nebo jsem jí přehlídla. Jednu jsem dokonce odmítla. Nedá se říct, že bych litovala, ale sílí ve mně touha se někam vydat, pohnout se, popojet, posunout. A tak mě po večerech najdete na bazarech přívěsů a obytňáků, kde čekám na svou lásku, která mi pomůže moje sny splnit. Až jí tam potkám, předám krám do dobrých, pocitvých rukou a adié. Pojedu. Fakt. Protože vím, že až mi bude osmdesát, trpce bych litovala, že jsem nejela, když jsem vlastně ještě lehce jet mohla. Člověk si to vždycky dělá komplikovanější, než to je. Hromada výmluv, aby něco neudělal, aby náhodou do toho poklidnýho života nezasáhl. Jenže já cítím, že je potřeba trochu rozvířit vody. Možná to nebude zítra, možná to nebude ani za rok, ale přijde to, určitě. Protože moje toulavý boty křičí každou zimu víc a víc a letos už řvou jako o život. A jestli je někdo neumlčí, tak mi z nich za chvíli rupne v bedně.
 Takže pokud náhodou prodáváte obytňák, víte, kde ho nabídnout.
 A pokud se chystáte na cesty, podělte se o pár dobrých tipů.
 A pokud jste z úplně jiného soudku, podělte se o tom, co bere vás, co prostě nutně musíte uskutečnit.
 A pokud vůbec nevíte, o čem mluvím, tak buďte rádi.
 Já jdu.
 Hledat svůj klobouk.