Teror pokračuje

 Nedá mi to a musím se podělit o pokračování včerejšího klidného večera. Nebudu už pokračovat po pětiminutovkách, to bychom tu byli do rána (což někteří z nás stejně budou, že?), vezmu to prostě letem světem.

Klidný večer

Je 19:00. Obě holky jsou v posteli. Spolu se mnou. Bětka předpisově usíná ještě dřív než Matylda, která neustále vyžaduje drbání na zádech.
19:05 tuhne mi ruka.
19:10 Matylda klidně oddychuje. Nadzvednu hlavu a ujistím se, že to nehraje a doopravdy spí. Jupí! Obě udolány a já mám před sebou volný večer, senzace! Plížím se z postele a zvažuju pořádnou koupel, neb jsem po parném dni splavená jak ďas. Doma máme pěkných 33°C. Cestou do koupelny míjím dřez, kde mě zdraví nádobí nejmíň dva dny staré. Co ještě by mě mohlo pozdravit ani nechci vědět. Tak jo, začnu tím nejhorším.
19:15 Ruce po lokty od pěny, ignoruju téměř ucpané sítko u dřezu (to u nás prostě dělá O. Ano, i když odjede na víkend, tak to na něj prostě počká. blé). Jedním uchem zachytávám neklamné příznaky toho, že je někdo vzhůru. Ach jo. Vydávám se pro Bětu do ložnice. Zírá na mě a je jasné, že jakmile jí do pěti vteřin nezvednu spustí svlůj operní výstup. Ta holka má prostě páru. Dám Bětku vyčůrat a šoupnu jí do hacky. všichni přece vědí, že hacka je kouzelná, navodí dítěti pocit bezpečí, jemně se pohupuje, takže dítě se vrtěním vlastně samo uspí. Ano, vím to taky. Teď jen aby to věděla i Běta.
19:20 myju nádobí. Jde mi to skvěle. Funguju stylem: umyju nůž - jdu pohoupat Bětku - umyju skleničku - jdu vrátit Bětce dudlík - umyju talíř - jdu pohoupat Bětku - umyju vidličku - jdu pohoupat... No, dál už je to trochu nuda.
19:30 Bětka usíná. Zjevně jí zmohlo neustálé plivání dudlíku. Zvažuju pořádnou koupel. Ne, nejdřív prostě pokořím to nádobí a hlavně, hlavně si uvařím večeři. Dokážu si představit, že půjdu do postele špinavá jak prase (tři hodiny na dětském hřišti bez bot vykonají své), ale jít do postele hladová? To teda ne. Nacházím čtyři brambory, snad se z toho nepřejím. Stavím vodu na brambory, udělám si je pečené, i když to trvá strašně dlouho a určitě je to nezdravé. Brambory v hrnci, jdu si sednout k počítači. Hora podacích lístků, které je nutné spárovat s fakturami a zadat do systému hrozí, že mě zavalí. Opravdu se do toho už musím pustit. Blog počká.
19:40 Blog nepočká.
19:45 Bětka se budí. Potřebuje čůrat. Dávám jí čůrat nad umyvadlo, koná své. Šoupnu jí zpátky do hacky a znovu jí zopakuji, jak se jí tam má líbit. Zcela nevýchovně jí polohuji tak, aby ten dudlík prostě nemohla vyplivnout. Nenápadně jí ho zapřu vlastní rukou. Ovšem v panice z představy že se jí bude chtít blinkat jsem u hacky ještě častěji, než obvykle. Rezignuji a ruku jí posunu. Následuje obdobný tanec s houpáním a vracením dudlíka, jako probíhal při mytí nádobí. Všechno člověku trvá dvacetkrát dýl, když po sebemenším úkonu musí vykonat 15 kroků, zhoupnout a znovu se vrátit k rozdělanému. Jednu větu píšu asi dvě minuty. Proto jsou tak krátké.
19:55 Bětka usíná. Dle zkušenosti z předchozí hodiny mám deset minut klidu. buším do klávesnice jako zběsilá. Lituju, že jsem se nenaučila psát všema deseti. Kde já už dneska mohla být. Alespoň o stránku dál.
20:00 Brambory na pánvi, znovu zvažuju koupel. Ne, až po večeři. Lepší smrádek nežli hládek (drobná parafráze na moto "lepší smrádek nežli chládek", které s oblibou používám v zimě na horách).
20:05 Bětka stále spí, jsem v šoku! Dokonce až tak, že vlastně ani nevím, co bych měla dělat. Zametu cestičku z obýváku do kuchyně. Do rohů a koutů se nepouštím, nejsem žádný kaskadér. Bůhví, co by tam na mě mohlo číhat. I tak si na konci té pětimetrové cesty před sebou metu pěknou kupičku.

To by jeden nevěřil, jak výchova ve stylu AP při dvou dětech zamává s denním režimem. Mým cílem se stalo dopravit balíky na poštu a umýt nádobí. Víc od úspěšného dne nečekám. Že bych mířila tak vysoko, že zametu/vytřu/uklidím koupelnu/nedejbože něco ušiju to opravdu ne. Sice mi děda vždycky tloukl do hlavy že !malý je ten, kdo má malé cíle", ale na vlastní kůži jsem poznala, že pokud nemáte cíle, nehrozí vám zklamání z jejich nenaplnění. A tak je mi prostě jedno, že na konferenčním stolku vedle sebe leží lego, sto let staré videokazety do kamery (nemáme kameru), Bepanthen, kousátko na nehty, pitíčko, plyšový medvěd, kostka na vkládání tvarů a ještě spoustu dalších věcí. Vím totiž, že zítra, úderem půl šesté ráno, se Matylda vzbudí a všechny tyhle věci bude nutně potřebovat. A když tam nebudou, tak je najde a znovu je tam vrátí. A přihodí i něco navrch.

20:20 Bětka je vzhůru a já stále nemám hotovou večeři! Polykám Bachovky po litrech, za chvíli si s majitelkou bachovek.cz nejspíš začnu tykat. Škoda že nebydlí blíž, byla bych u ní pečená vařená. Mám v pánu se najíst a okamžitě hupnout do postele. Leč bohužel mám v živé paměti, jak to dopadlo včera.
Šla jsem do postele ještě za světla. V půl deváté. S knížkou. Plán byl ten, že v posteli nakojím Bětku, čímž jí uspím a já si pak chvíli budu číst a s úbytkem denního světla to zalomím. Realita byla ta, že ještě před půlnocí byla Bětka vzhůru. Spát se vedle ní bohužel nedá, její mrčení, vrtění, kýchání a pofňukávání nenechá nikoho upadnout do spánku (krom Matyldy a pana O.). Zkrátím to, za včerejší noc jsem trhaně naspala asi tři a půl hodiny, předpokládám, že Bětka ještě míň. Proto se dneska ani nesnažím zaplout tam tak brzo, nemá to zkrátka cenu.
20:25 Bětka objevila vlastní palec. Neměla bych to říkat, ale HALLELUJAH! Snad to bude mít větší úspěch, než dudlík.
20:28 Bětka zapomněla, kde má palec a dožaduje se dudlíku. Ach jo.
20:30 Běta ječí. Večeře je hotová. Načasování ideální, jako vždy. Jdu

Obchodní

 Dneska to bude drze obchodní příspěvek. Podařilo se mi totiž i přes své obří břicho zasunout k počítači a naskladnit nějaké nové zboží. Část si můžete prohlédnout v novinkách, po zbytku budete muset zapátrat.
 Konečně jsem se vzchopila a založila kategorii pro kabelkové maniaky, kde najdete krom doskladněného zapínání nově i vsuvky a zkracovadla.
 Objevily se gumy a pruženky, takže si můžete lebedit v kalhotách do gumy nebo esteticky olemovat výstřih trička.
 Máme nové jehly - kulačky a čalounickou sadu.
 Zbrusu nová je kategorie Bižuterie - materiál, kde se začnou objevovat pomůcky a potřeby k tvorbě vašich vlastních šperků, ať už to budou drátky, lanka, návleky, minerály... Prostě o čem jenom člověk sní.
 A co vás čeká při mojí další aktivitě? Třeba krásné dřevěné knoflíky.

 Nebo bavlněné šňůrky na krk.

 Nebo třeba střihový papír, protože jestli jste podlehly tvorbě vlastních střihů, tak víte, že ho není nikdy dost. A jestli šijete podle Střihů třebas z Burdy a zkusily jste někdy obkreslit střih na novinový papír, tak víte, že takhle to prostě nejde.
 A taky téměř kompletní sortiment Schmetz jehel do šicích strojů, aby se vám úplet netrhal a jehly nelámaly při šití džínoviny.


A já už běžím, vytvářet zas na chvilku jiné hodnoty, nejspíš kulinářské.


Krásný večer,


Martina


PS: Prozkoumejte i své oblíbené zboží, nově jsem doskladnila i 22 cm zip a jiné ;)

Těhotenské odchylky

 Původně se tenhle článek měl jmenovat Těhotenské úchylky, ale vzhledem k tomu, že po několik měsíců bylo nejvyhledávanějším slovním spojením mého blogu 'prst v kalhotkách' (a opravdu nevím, že bych to kdy napsala) rozhodla jsem se pro mírnější variantu, abych dychtivým hledačům lechtivého čtení nezavdávala příčinu k návštěvě u mě. Pokud se sem ovšem i tak dostanou, předem je upozorňuji, jděte dál, erotiky tu bude opravdu žalostně málo.
 Když jsem čekala Matyldu, netrpělivě jsem vyhlížela všechny zvláštnosti s těhotenstvím spojené. Třeba nevolnosti. Nebo chutě.Nevolnosti se naštěstí nedostavily, chuť se dostavila jedna a to veliká. Na krupicovou kaši. Věřte mi, jednla jsem jí snad pět měsíců dvakrát denně. Abych se necítila tak moc bídně, omlouvám si to nedostatkem mléka, které prostě v jiné formě nepozřu. No, v téhle sladké formě jsem ho pozřela víc než dost. Tipuju pěkných padesát litrů. Je s podivem, že ještě nebučím.
 S představou obdobné chuťovky jsem čekala tentokrát, co na mě přijde a světe div se, kde nic tu nic. Chutě mívám, to ano, ale v 99% netuším na co. A tak bloumám domem jak Heatcliff na Větrné Hůrce a tiše závidím všem, kteří kombinují kyselou okurku se šlehačkou a podobné laskominy, protože alespoň přesně vědí, co do té nenažrané tlamy strčit. Já nevím a tak tu kňourám, že mám chuť na něco dobrého, ale sušenka to není, salám taky ne, sýr nechci, na pečivo nemám chuť a tak. Učiněná tragédie. I přes svou neujasněnou chuť se mi ovšem daří projíst do závratných výšek, takže už mám dvacítku za sebou a pár týdnů před sebou. Doufám, že třicítku netrhnu.
 Slyšela jsem o spoustě žen, které v těhotenství začly jíst dříve nenáviděné věci. Kterým se začla líbit barva, kterou dřív nemohly vystát. Které se začly úplně jinak oblékat. Které se změnily od základu. Ale ještě jsem neslyšela o někom, komu by se přihodilo to, co mě. Já jsem se totiž zamilovala. Do houby.
 Všechno začalo na první těhotenské prohídce u doktorky. Krom dvouminutové zpovědi, která se skládala z jejího monologu a mých především jednoslabičných odpovědí (nejdelší byla tuším "v pořádku"), jsem vyfasovala těhuprůkaz a těhubalíček. Chystala jsem se ho odmítnout (balíček, ne průkaz), neb netuším, jakou úžasnou věc by mi mohl přinést,ale nakonec jsem ho chňapla pod paží a prchla s ním z ordinace. Zřejmě z vrozené hamižnosti. Díky za ní. Ha. Kromě tuny letáků tak byla jedna, slovy jedna, použitelná věc. Houba na mytí. Pruhovaná, tříbarevná, nejspíš pro miminka určená, houba na mytí. Růžová, žlutá, modrá. Po diagonále. No, alespoň bude mít dítko (to starší) něco na hraní.
 A tak houba získala stálé místo na vaně a absolvovala s Matyldou většinu koupelí, společně s polovinou naší domácnosti, protože u vany se nachází množství lahviček, sklenic, metla na sníh, naběračka, mačkadlo na brambory(obé dětské, naštěstí) a dětské Ikeácké nádobí. Prostě hračky primárně do vany určené.
 A jednoho památného dne jsem vlezla do vany já (lezu do ní kadžý den, abyste si náhodou něco nemysleli) a houba mi tam skočila. Decentně jsem jí vystrnadila ven a ona hup zpátky. Tak jsem jí nechala, aby se pokoupala se mnou. Jedním okem jsem jí pořád hlídala, aby se náhodou ke mě moc nelísala, ale ne, byla ukázněná. Plavala si na duhém konci vany, dokud jsem jí nezačala mohou pošťuchovat. A pak, ani nevím, jak se to stalo, jsem jí měla v ruce. Nejdřív jsem jí několikrát nechala pořádn nasosat vody a pak vyždímala. Očuchala jsem jí. Voněla po oleji, ve kterém se koupala Matylda. To by šlo. Žádný zatuchlý zápach neždímané houby. Přiznám se, nakonec jsem se s ní umyla. A jak by řekla Janice: "Ach můj Bože!" Tenhle zážitek mě dostal málem do extáze. Nikdy by mě nenapadlo, že houba může být tak úžasná věc. A ne, neviděla jsem houbu porpvé v životě, už jsem měla tu čest, vážně. Ale tahle houba, to je prostě jiná liga. A tak jsem se zamilovala. Od té chvíle provází každou mojí cestu do koupelny touha hupnout do vany a pomazlit se s houbou. Přistihla jsem se, že jí občas během dne dokonce i pohladím. Jsem nadšená, když je pořádné vedro, protože můžu houbu vyráchat v umyvadle a pěkně se s ní osvěžit. Třeba každých pět minut. Už jsem zvažovala, že pro obdobné případy jí budu nosit k kabelce, ale zatím jsem na to nenašla odvahu. Ale počkejte, ještě pár stupňů nahoru a mám jí tam.
 A protože mi je jasné, že houba není věc věčná, zvlášť s mojí frekvencí používání, zahájila jsem lov na dokonalou houbu. Na internetu je hub žalostně málo. Ani se mi nechtělo věřit, že je sortiment tak omezený a hned jsem rozvíjela teorie, kterak se pustím do podnikání s houbou. Trpím totiž utkvělou představou, že to co zajímá mě, musí nutně zajímat stovky, ba tisíce dalších. Většinou nezajímá, škoda. Být houbovým magnátem by se mi líbilo.
 No a jelikož se nestanu velkopodnikatelem v oblasti hub na mytí, musela jsem se poohlínout po nějakém zdroji. Internet velku selhal a nezbylo než se vrátit k tradičním nákupům, přímo v krámě. A tak se z každé procházky vracím s houbou. Vážně. Už jich doma máme, chmmm, sedm. Přesně, jsem totiž ve vaně, tak to můžu rovnou kontrolovat. Jedna z nich je sice na mytí van a podobných věcí, ale nechat jsem jí tam nemohla, neboť svojí strukturou byla tak strašně zajímavá, že jsem jí prostě musela zkusit. Je docela dobrá, ale na mojí první rozhodně nemá. Trošku se jí blíží růžový medvídek, zakoupený o víkendu v našem Eso shopping parku. Uvidíme jak se bude tvářit, až se trošku opotřebuje.
 Tak a moje úchylka je venku. O. se mi směje, v nákupu hub mi ovšem nebrání (asi ví, že průměrná houba stojí zhruba 8,50 Kč a tajně doufá, že se tahle zamilovanost rozšíří i na houbu na mytí nádobí a naše kuchyň bude bez poskvrnky. No, nejsem tomu daleko, ale pst, ještě by přestal mýt nádobí.


Hezký večer,


Martina


PS: Uhádnete co okolo mě právě plave? ;)


PS2: Pokud si mě chcete naklonit, netřeba už nosit Jesenky, noste houby do koupele ;)

Pojďte si ušít - sukni do áčka!

 Chtěla jsem psát něco vtipného o pěkném počasí a těšení se na jaro. Pohled z okna mě však uvrhá do deprese a vtipná asi moc nebudu. Tak zkuste tenhle projekt brát jako zoufalé volání jara. Vyberte co nejveselejší a nejjarnější barvy a vrhněte se do šití. Vsadím se, že když se nás spojí hodně, tak se toho jara dovoláme.
  Tentokrát jsme vybraly klasiku, áčkovou sukni, která se šije téměř sama. Můžete jí ušít, z čeho je libo, dle materiálu bude výsledek vypadat různorodě. Ty, co mají problémy se zvětšujícím se objemem břich, můžou místo pevného pasu použít náplet. Tak to udělám i já, neb už mě neba, že mi všechno sedí jen dva týdny.

 Co je na této sukni zvláštního? Zaprvé je rychlá a zadruhé, a to je důležité) se vyhnete založení spodního lemu sukně. Založit totiž spodní lem sukně tak, aby hezky splýval, nikde netrčel a ještě ideálně nikde nebyl vidět šev, to je pěkná práce. A tahle sukýnka použitím kontrastního lemu založení sukně krásně obejde, vám ušetří práci a ještě nadělá parádu.
A návod na sukýnku najdete zde. Pokud bude potřeba pomoci s překladem, ptejte se v diskuzi, odkaz dodám za chviličku.

Krásné šití,

Martina - Definitiv

Děláš ze mě zvíře!

 Naše ještě nenarozené mimino mě pomalu ale jistě mění ve zpustlé zvíře. To malé, rozkošné zatímještě nic schované v mém pupíku mě dělá naprosto společensky nezpůsobilou. Proč? To máte tak...
 Celá věc začala už v mládí, kdy jsem se, jako každý vrstevník, učila pískat na prsty, zvedat jedno obočí a pořádně hlasitě krkat. Obočí jsem pokořila na soustředění baletu, kde jsem se celých 14 dní úporně šklebila do zrcadla (to bylo určitě dáno i tím, že mě každé ráno nutili běhat do kopce!). Pískat na prsty jsem se naučila u tety na vesnici prostě tak, že jsem 14 dní nevyndala prsty z pusy. Ale pak došlo na krkání. A ono to ne a ne a nešlo. Ze zoufalství se do výuky zapojila i moje maminka a když i ta pohořela, usoudili jsme, že je ve mně nějaký kardinální problém a že krkat prostě nebudu. Nadlouho jsem si pak z toho udělala výhodu a tvrdila, že krkat prostě neumím. A opravdu jsem nekrkala. Nekrkala jsem po Cole, nekrkala jsem po pivu, nekrkala jsem nikdy. Paráda! Kdyby to tak zůstalo, byla bych šťastná.
 Těhotenství ovšem pár věcí změnilo. A mezi nimi i mojí neschopnost krkat. Ne že bych se snad stala přeborníkem a vykrkávala abecedu, to ne, ale objevila se tady potřeba upouštět vzduch. A tak to prostě jde horem a já ani nevím jak. Vím, že to není klasické krknutí, kdy vás ovane hrůza, jestli s tím vzduchem necestuje vzhůru i něco jiného. Spíš je to takové decentní ukrknutí. O. to něžně nazývá "skřek malého dinousaura", já to nenazývám nijak, já jen omluvně krčím rameny. Ona je totiž potíž v tom, že jak jsem na žádné krkání zvyklá nebyla, tak teď nedokážu poznat, že se "to" blíží. Nedokážu decentně pootočit hlavu a zavřít pusu, ve snaze co nejvíc ten šílený zvuk utlumit. Ne, kdepak, mě to většinou překvapí v polovině slova, kterého se rozhodně nechci vzdát (často bývá pointou nějakého z mých vtípků). Někdy uprostřed zívání. A někdy, kdy prostě jen tak zírám a nejsem schopná zkoordinovat všechny svaly dřív, než to přijde. Že zírám s otevřenou pusou, je myslím dost jasné. A tak se, díky mému milovanému miminku, na veřejnosti chovám trošku jako čuně.
 Kdyby vám snad mé odkrkávání bylo málo, můžu přihodit pár dalších pikantních podrobností, jako jsou třeba těhotenské kalhotky velikosti menšího spacího pytle, které jsou ovšem trestuhodně pohodlné. Pytlovité kalhoty s gumou v pase, které tvar neviděly ani z rychlíku. Tenisky na suchý zip, abych si nemusela zavazovat tkaničky. Konzumace rozličných potravin (i v roztodivných kombinacích) kdykoliv a kdekoliv. No a na závěr velmi společenskou vlastnost, totiž schopnost se v nejnevhodnějších chvílích ponořit do sebe a začít nepřítomně hladit pupík. Tohle všechno vám opravdu na oblíbenosti nepřidá.
 A tak si mě prosím vyškrtněte z pozvánek na všechny akce, které se budou konat dříve, než v červenci. A ani pak mě raději nezvěte, budu šílená šestinedělka. A po šestinedělí? Radši mě vynechte, sice mě už nerozbrečí každé slovo, ale nebudu pít, nebudu nic jíst, budu mít neustále v ruce dítě... Víte co? Uvidíme se za dva roky. Pokud ovšem nebudu těhotná.

Krásnou dobrou noc,

Zvíře co bývalo Martinou

Zas o něco chytřejší

Celý víkend jsem trávila ve školních škamnách, abych si rozšířila obzůrky a mohla se dělat ještě o fousíček chytřejší. A jelikož jsem hrdě získala certifikát o absolvování, nedá mi to a musím se pochlubit.
 Pod vedením výborné Evy Kiedroňové jsem absolvovala metodický kurz manipulace s novorozenci a kojenci, určený pro odborníky. I když jsem dodnes měla manipulaci zahrnutou v kurzu šátkování (a bude tam i nadále), tak byl pro mě kurz neuvěřitelně přínosný. Koncentrace odborníků a lidí z oboru byla vysoká a každý přinesl trochu jiný pohled na věc. Věřím, že i mé časté vstupy ohledně šátkování přiměly ostatní k zamyšlení a že se třeba najde pár odborníků, kteří uvidí, že pokud se vše dělá správně, není nošení v šátku hrozbou, ale skvělou pomůckou. A když jsem byla v tom, lehce jsem lízla i bezplenkovku a RABR, nedalo mi to.
 Výsledkem mého studijního úsilí není pouze chlouba, ale samozřejmě i to, že od dubna začínám pořádat kurzy manipulace s dětmi pro maminky a to opět jak skupinové, tak individuální, v pohodlí vašeho domova. Více se dozvíte na stránce věnované manipulaci s dětmi.

Těším se na vás,

Martina