Internet snese všechno

Nejsem nějak extra aktivní ve světě sociálních sítí, ale přesto jsem členem několika zájmových skupin na FB. Ať už se to týká šití, psů, stravování nebo výchovy dětí, všude pronikají kapky jedu. A teď nemyslím takové ty vyložené hejtry, kteří píší prostě jen pro to aby vyprudili co největší množství lidí. Ne, myslím ty, kteří sedí vedle Vám v tramvaji, obsluhují Vás u kasy a když Vám na ulici spadnou klíče, rádi se pro ně ohnou, aby Vám je mohli podat. Prostě normální, slušní lidi. Čím to, že schovaní za monitorem ze sebe můžou sypat takovou zlobu?

Obrázek použit s laskavým svolením autorky. Více na @malovanynanynky

Moje babička razila heslo "Když nemáš co říct hezkého, raději mlč". Nu, nesouzním s tím na 100%, někdy je prostě potřeba se ozvat. Někdy je potřeba se ozvat pěkně z ostra, třeba když nám Bureš utahuje smyčku nebo hradní pán zasahuje do justice. Ale opravdu je potřeba se tvrdě ozývat ve chvíli, kdy někdo ušil tričko, které se Vám nelíbí? Nebo někdo koupil psovi misku, která má podle Vás odporně růžovou barvu? Když to nenávistně okomentujete, spasíte tím svět? Těžko.



A jelikož dneska frčí móda e-booků, e-learningů a e-bůhvíčeho (ideálně zdarma s lákadlem na další pokračování za peníze), nabízím Vám dneska zaručenou e-learningovou bombu úplně zadara. A ani Vám pak nebudu nutit nic dalšího za prachy.



Nádech a jdeme na to:



Předem si ujasníme, že situace, o kterých budu mluvit se netýkají násilí, násilí na dětech, na psech, na ženách, na menšinách či většinách a tak podobně. Prostě jde o normální věci, které se nelíbí konkrétně Vám.



Cvičení 1

Zrovna jsem viděli úplně nechutný příspěvek na FB (IG, Twitteru nebo kdekoliv jinde). Hýbe Vám žlučí, zdá se Vám neuvěřitelně ošklivý a nechápete, jak někdo mohl něco takového stvořit. Aby se Vám to lépe představovalo, uvádím několik ilustračních případů:

• dort s penisem
• dort s miminem ve vagině
• oteplouch (kdo nezná, ať koukne na Fler)
• stojánek na kolo u paní (pána) 120 kg+
• trenky s kamasutrou
• kojení na veřejnosti
• kojení kdekoliv jinde
• kojení
• porod koně
• umělecké dílo obsahem plenky vyvedené na zeď
• atd.

Mno, jak na to zareagovat? Pokud už nejste v praxi ignorování pokročilý a ruka nad klávesnicí Vám jen a jen cuká chutí to honem okomentovat, zkuste si představit následující:
Autor příspěvku je obrovský, opravdu obrovský, chlupatý chlap, který Vám teď stojí za zády a netrpělivě čeká na Vaší reakci. A Vy o něm dobře víte. Víte, že když se vyjádříte neopatrně, přistane Vám taková, že druhou vezmete o zeď. Tak co, rozmyslíte si to?

Cvičení 2

Situace viz výše. Tentokrát si představte, že autorem příspěvku je babička. Malá, roztomilá schoulená babička. Celá šedivá. Právě se naučila s jehlicema (šicím strojem, olejovýma barvama, grafickým softwarem, péct dort, dát příspěvek na FB) a je na to náležitě pyšná. Netrpělivě hledí na obrazovku starého počítače (podědila ho po vnukovi) a čeká, co éter řekne na její práci. Těší se, co řekne Tonča, Fanka a jak se to bude líbit Bláže, vždyť přece tu vlnu vybíraly spolu! A teď, máme to srdce týhle roztomilý babičce ublížit? Říct jí něco opravdu nenávistnýho? Asi ne, což?

Cvičení 3

Situace pro ty, kterým nepomohly předcházející cvičení. Stačí, když si představíte, že vedle Vás sedí Vaše máma. Čte co píšete a káravě zvedne obočí a prohlásí "Ale Martino! (Ano, to jsem já, heč!) To snad nemyslíš vážně?!"

Cvičení 4

Pro ty, kteří stále mají potřebu příspěvek okomentovat, tu mám bonusové cvíčo. Doporučuju si ho nejdříve vyzkoušet na nečisto. Pište si ve wordu nové fráze stále a stále dokola, dokud Vám nepřejdou do krve a nestanou se Vám vlastní. Budeme totiž nahrazovat zaběhané mozkové cestičky.
Zkuste napsat místo:

• "Panebože to je neskutečně hnusný" - "Není to můj šálek kávy."
• "Kterej debil tohle vymyslel?" - "Je to velmi neotřelý nápad."
• "Ježíš, to je tak ošklivý" - "Není to můj šálek kávy."
• "Pro člověka bez vkusu dobrý." - "Není to můj šálek kávy."
• "Horší design jsem ještě neviděla." - "Není to můj šálek kávy."
• "Strašný." - "Není to můj šálek kávy."
• "Za mě teda hrůza." - "Není to můj šálek kávy."
• "Příšerně nevkusný a ošklivý." - "Není to můj šálek kávy."
• "Hnus." - "Není to můj šálek kávy."
• "Jste magor." - "S Vaším názorem se neztotožňuji."
• "Vy normální nejste."- "S Vaším názorem se neztotožňuji."
• "Jste špatná matka."- "S Vaším názorem se neztotožňuji."
• "Vrchol nevkusu." - "Není to můj šálek kávy."
• "Nemáte oči, mozek a rozum." - "S Vaším názorem se neztotožňuji."
• "Máte vykojený mozek." - "S Vaším názorem se neztotožňuji."
• "Chudák dítě, že se na to musí dívat." - "Nejspíš bych to udělala jinak."
• "Ta matka je kus idiota." - "S tímto názorem se neztotožňuji."
• "Vám je po tom hovno." - "S Vaším názorem se neztotožňuji."
• "Je to příšerné a nevkusné." - "Není to můj šálek kávy."
• "Jste trapná." - "S Vaším názorem se neztotožňuji."
• "Můžete si za to sama." - "Nejspíš bych to udělala jinak."

Kdo četl pozorně, jistě si všiml, že všechny komentáře se dají slušně shrnout do pouhých čtyř reakcí. A to mi věřte, že jsem dneska těch komentářů přečetla přes tisíc. A čtyři odpovědi, to zas není tak moc. Za chvíli to budete mít v paži A na sociálních sítích se pak bude lépe dýchat.

Všechny cvičení je možno po libosti a na přeskáčku opakovat, dokud v tom člověk nedosáhne naprostého mistrovství
PS: Tento článek vznikl jako odezva na hejty, které se strhly v jedné šicí skupině při uvedení výše vyobrazené látky. Ve skupině, kde si (především) ženy ukazují, co všechno ušily, s čím se popraly, co zvládly. Kde si radí a povzbuzují se. Tedy, alespoň dřív tomu tak bylo. Škoda že se se stejnou razancí neozývají proti tomu, když se nám plundrují pole, stát a ekonomika. Tam by ty nenávistný reakce možná ještě k něčemu byly. Snad. Amen.

Roadtrip 2018 - den pátý

 U S. jsme se probudily okolo půl devátý. Vlastně jsem se probudila já a klidně bych i ve spaní pokračovala (děti ještě spaly), ale bylo mi to vůči holkám, který určitě vstávaly už okolo sedmý, trapný. Tak jsem vypakovala děti v pyžamech ven, odevzdala snídaně a šla si uvařit kafíčko. Do varný konvice, ne na vaříčku. Éto, těchnika.

 V domě byl rozhodně větší klid než večer, pravděpodobně způsoben zapnutou televizí. Holčičky se zanedlouho přidaly a tak mi bylo jasný, že kombinace našich pomalých startů a puštěné televize bude smrtící. A měla jsem pravdu. Když okolo desáté M. psal, že je v Putimi v hospodě na kafíčku, měla jsem co dělat, abych slečny do jedenácti vykopala. Naložila jsem celý ansámbl do auta, vymanévrovala jsem se ze zahrady, rozloučila se s holkama i se smečkou a ujela celých 280 metrů k hospodě, kde na nás čekal M.

 Jak nás viděl, hned se zvedal od stolu na terase, že jako pojedem, ale měl bohužel smůlu. Vedle hospody bylo dětské hřiště, a jelikož jsme tenhle týden ještě žádné nenavštívily, bylo rozhodnuto. Tak se zas usadil, objednali jsme si další kafe, limonádičky a děti vystřelily na hřiště. Vrátily se za třičtvrtě hodiny s tím, že mají hlad. A jelikož už Matu umí číst, zjistila, že zrovna tady, čirou náhodou, mají palačinky. A tak jsme si museli dát oběd. Hovězí se sýrovými knedlíčky byla famozní, smažák ani palačinku jsem neochutnala. Zahučelo to v nich neuvěřitelně. Asi je málo krmím. Znovu hřiště, ještě jednou hřiště a nakonec hřiště za naší asistence, abychom se podívali, jak krásně děti umí netopýra. Poznámku M., že by to měly vyzkoušet v metru, jsem nechala bez odpovědi.

V hospodě měli vizitky místního zvěřince, a jelikož jsme neměli moc detailně vymyšlený plán (koneckonců máme už všechny ovce), rozhodli jsme se, že začnem tam. Jen pro info, nesmí tam psi a vstup je zdarma. U vchodu je kasička na dobrovolný příspěvek. Jsou tam prolejzačky a tyče a globus („Mami, já prostě nemůžu vidět ty tyče, mě to tak strašně láká!“). Na to, že tam nechtějí vstup, a udržují to pravděpodobně jen z dobrovolných příspěvků, tam mají uctyhodné množství zvířat. Nutrie, králíci, kozy, ovce, hadi, pavouci, miliarda ptáků, slepice, husy, kachny, králíci, morčata, mini klokani, prasata, emu a určitě jsem ještě na spoustu zapomněla. Zaujala mě Paduánka, kterou, ač mám zvířenu vystudovanou, vůbec neznám. Její famózní vzhled slepice s nasazenou parukou mě bavil snad celý den.

Mimochodem, uprostřed trůní něco, jako větší kadibudka, kde si můžete uvařit kafíčko, nebo čaj, zaplatíte dle Vaší nálady či možností.  Kafíčko jsme si nevařili, ale seděli jsme tam docela dlouho a, no, zkrátka majitelům respekt. Jediné, co mě zarazilo, byli nutrie ve velmi malém a velmi, velmi špinavém a smrdutém chlívku. Nicméně, když jsme to pak celý obešli, došlo mi, že nutriím se nejspíš právě přestavuje a rozšiřuje výběh, spíš než že by je někdo týral. Takže jsem byla schopná přimhouřit oko a dala bych pět hvězd. Majoritně asi za ten koncept, prostě toho, že někdo otevře svojí zahradu úplně cizím lidem, nechá je tam chodit po libosti a důvěřuje jim, že toho nezneužijí. A to mě baví.

 S velkou slávou jsme z Putimi odjížděli asi tak kolem třetí. Toliko k našim rychlým startům.

 Minulý rok slavila velký úspěch botanická zahrada, navíc jsme hledali něco, kam můžem i se psem a nebude se tam snažit něco sežrat. Dál jsme potřebovali nabrat směr Třeboň, kde v sobotu (bohužel) odevzdávám děti babičce na jejich dovolenou. A tak padla volba na Hlubokou nad Vltavou a návštěvu zámeckých zahrad. Nějak jsme oba s M. žili v domnění, že tam je skleník a tak nám nepřišlo zapotřebí ověřovat si to na chytrých internetech. No, netrefili jsme se.

 M. prosazoval parkování u lokálního Kauflandu, kde na každém druhém metru byla cedule, že parkování je pouze pro zákazníky, pouze na hodinu a ostatní budou bez výjimky odtaženi. Ač na mě zkoušel různé strategie, že něco nakoupíme teď, něco nakoupíme, až se vrátíme, přišlo mi krajně nebezpečný riskovat dvojku za odtažení (krát dvě, páč máme dvě auta) oproti padesátce (krát dvě) za oficiální parkoviště. Tentokrát jsem vyhrála já.

 Cesta na zámek je poměrně kráká a příjemná. Pokud s sebou ovšem nemáte psa, který na vodítku tahá jak blázen a lítá zleva doprava. Ač jsem jinak veskrze pozitivní trenér, tentokrát jsem musela přejít na negativní formu výcviku a poškubávání vodítkem, protože s tím věčným zastavováním a čekáním, než Ella přestane napínat vodítko, bychom se nahoru dostali asi tak zítra večer. Zjevně to není úplnej tupoun, protože to zanedlouho pochopila a mohli jsme pokračovat, aniž bych si vykloubila rameno.

 Cesta nahoru skýtá spoustu nástrah, zejména pro děti. Je to taková mírnější forma Karlštějna. Hospoda, zmrzlinka, tříšť, párek v rohlíku, hračky meče, jůůů, plyšáci, jééé, cingrlátka a podobně. Holčičky pod příslibem skleníku cupitaly celkem vzorně a tak jsme došli bez úhony.

 Zahrady na Hluboké jsou krásné a udržované. A když k tomu navíc máte i výklad odborníka o tom, kdo který strom počůral, jsou i vtipné. Skleník jsme ovšem nenašli, což vyvolalo velkou nelibost. Podařilo se jí uchlácholit střílením z kuše. Klučina obsluhující tuhle formu zábavy byl moc milý a opět vyslovuji velký obdiv všem, co dělají s dětmi. Myslím, že Matu se rozhodla věnovat se lukostřelbě.

 Na ostrůvku na rybníku jsme vyfantazírovali pohádku o zvedacím mostu a pomalu jsme se chystali k návratu.

 Sem bych ráda vložila jednu moralizující vsuvku. Prosím, opravdu pěkně prosím, nenechte svoje psíčky a dětičky přibližovat k cizím psům bez domluvy. Je sice moc fajn, že Váš psíček vůbec nic nedělá a je hodňounkej, milounkej a vůbec zlatíčko, ale můj pes není. A ostatní psy si zkrátka vybírá podle momentálního rozmaru. Není to žádný trhač, ale já pak nebudu poslouchat, že vaší čivavě prohnal faldy, nebo výstavnímu psíkovi vyndal pár chlupů z krku. S dětmi to samé. Mě moc nezajímá, že vaše děťátko má doma pejska a je na něj zvyklé. Abych byla drsná, je mi to vlastně docela jedno. Můj pes je zvyklý na naše děti, na děti sousedů a na kamarády našich dětí. Je s nimi zadobře, nechá si od nich všechno líbit a poctivě je stráží. Ale cizí děti nemusí, a když se na něj řítí potácející se a hýkající batole, nemusí to skončit dobře.

 Já nejsem sociopat a těmhle situacím se snažím předcházet, přecházím na druhý chodník, obcházím náměstí a podobně, ale nevím, proč by se měl kvůli Vaší zabedněnosti můj pes škrtit na vodítku.

  Cestou dolů jsme si ještě dali Opočenskou zmrzku. Kdybyste někdo šel na Hlubokou, dejte si zmrzlinu zhruba v půlce kopce, po pravé straně (když jdete nahoru), u odbočky k obchodu s nožema je milá slečna ve stánku (tři, nebo čtyři stánky vedle sebe), jejíž velká zmrzlina je tak strašně velká, že jsem vysrabila a dala si radši malou. Kromě opočenské zrmzky dělá i nějakou fresch zmrzku, které se skládá ze tří kopečků bílé zmrzky (smetana, jogurt nebo vanilka) a naběračky mraženého ovoce. Celý to nacpe do nějakýho přístorje, kterej z toho udělá zmrzlinu. Bíba měla borůvkovou a byla skvělá!

 Pak jsme se stočili na Zliv, kde má muž sladké vzpomínky na mládí a jali se hledat místo na spaní. Řeknu Vám to takhle, když jedu sama, hledám, aby tam nebyla silnice, koleje, lidi. M. má ovšem asi deset tisíc dalších požadavků a tak hledání místa s ním dostává úplně jiný rozměr. Vzal mě k památníku, o kterém tvrdil, že je Vrbatův. Zdálo se mi to trochu divné, v téhle oblasti, ale důvěřivě jsem přikyvovala. Proč by nakonec Vrbata nemohl být i nějaký husita. Nakonec se ukázalo, že to nebyl Vrbata, ale Kubata. Proč ne. Kromě toho se ukázalo, že vedle Kubatova pomníku vyrostl impozantní kravín a že tam to nepůjde. Po místních loukách jsme najeli skoro stejně kilometrů, jako za celý den. Často nás zastavila nějaká strouha, nebo silniční útvar, který nejsem schopná se svým nízkým autíčkem překonat.  Nakonec, už dost pozdě, ale ještě za světla, jsme našli přenádherné místečko. Sice jsme v dálce viděli kravín a obyvatelky pastvin, ale stáli jsme na nádherné louce, vedle zbytku lesíčka (který nás zazásobil dřevem) a nikde ani noha.

 M. připravil luxusní ohniště, Ella lovila myši, děti v naprostém tranzu trhaly luční kvítí a následně ho pálily v ohni, aby zahnaly zlé duchy lesa, a já jsem klofala v padající tmě do počítače. V půllitru jsme si mixovali sladké pivíčko s normálním pivíčkem, párky pro B začínaly vonět, padala tma a bylo naprosto nádherně. Zjišťuju, že asi tu naší zemičku miluju.

 Holčičky zalezly hrozně pozdě, po přečtení šesti strašidel od Klimtové. Pes byl tak ztahanej, že už přešlapoval u auta a čekal, kdy se mu otevřou dveře od boudy a bude moct padnout a spát. Já jsem odeslala blog a těšila se na párek se sýrem na ohni (strašně ráda peču buřty, ale pak je většinou moc nejím).

 Když pak něco ve vysoké trávě zašustlo, jen jsem s ledovým klidem konstatovala, že tam je nějaké zvíře. Asi si zvykám. Zvíře tam s námi bylo celou noc. Ježek? Pták? Ani nevím, ale cítím, že už se s tou přírodou tak nějak sžívám. Nakonec ze mě ještě bude lesní žena.

 Zcela výjimečně nám nepršelo, takže pohoda u ohně byla narušena jen tím, že jsme oba šli včera šíleně pozdě spát a tak nám už od jedenácti padali víka a museli jsme se přesvědčovat, že jít spát takhle brzo je trapárna. Nakonec jsme krizovou chvilku překonali a povídali o ježcích a o vládě ještě hodně dlouho. Sice nepršelo, ale byla to bezkonkurenčně nejchladnější noc našeho výletu. Děkovala jsem za svoje pončo (celé z umělé hmoty), když jsem se do něj halila, chladíc si spálené holeně od ohně.

 V noci jsem se několikrát probudila zimou a po velmi dlouhé době jsem spala s hlavou spacákem naprosto zakrytou. Šťastná, že jsem vzala dětem fleecové deky, které si ještě mohly přehodit přes spacák. Ale spala jsem sladce, to zase jo….

PS: Omlouvám se za chybějící fotky, ale docházejí mi data :D Dohraju je, jakmile budu doma a na příští outdoorové psaní se rozhodně líp připravím :D

Roadtrip 2018 - den čtvrtý

 Ráno nás konečně přivítalo trochou tepla a tak jsem mohla vyvětrat zavlhlé spacáky, usušit mikiny, rozložit piknikovou deku a začít odvšivovat všechny hlavy. Žádný krevní konzervy na nás z lesa nebafly, divoký krávy se neobjevily, nevletěl na nás žádnej lesník a ani žádná divoká zvěř. A tak jsem poprvé vytáhla vaříček a udělala jsem si kafíčko. Kdo se někdy pokoušel vychutnat si kafe se dvěma dětma, bláznivým psem a odvšivovacím hřebenem, umí si asi představit, jakou pohodu jsem si vyrobila.

Ranní klídek

A tady jsme spali...

Dneska nás čekala poslední ovce (poslední nutná, aby ovečky dorazily na oslavu narozenin Déčka, nevylučuju teda, že ještě nějakou ulovíme) a to na Vyhlídce lesníků na okraji Písku. Ještě před tím bylo ovšem nutno zakoupit bombu k vařiči, lopatku, kterou jsme ztratily, buřty na večerní oheň, něco pečiva, něco jídla, někde změřit dětem nohy (babička nutně potřebuje pořídit dětem holinky!) a především, koupit Fili koníčky.

 Navštívily jsme dva outdoorový obchody, jeden army obchod a pořád jsme měly jen bombu k vařiči. V tu chvíli jsem honbu za lopatkou vzdala, smířená s tím, že po zbytek roadtripu budem holt ohniště kutat šroubovákem a miskou pro psa. V jednom obřím hračkářství jsme se dozvěděly zdrcující zprávu, Fili koníčky už asi dva roky nemají. Vypadalo to na vyhynutí. Paní prodavačka nás poslala ke konkurenci, ale moc velkou šanci tomu nedávala. Všechno to viselo na vlásku. I tentokrát nám ale štěstí přálo a nejen že v obchodě měly Fili koníčky (velkoryse jsem povolila každé dva), ale ještě navíc u pokladny měly Matyldina vytouženého plyšového tygříka, se třpytivýma očima! Kdysi ho někde viděla a úplně se do něj zamilovala, tehdy jí ho tatínek nekoupil a od té doby se objevoval na každém jejím vánočním, narozeninovém i svátkovém přání. Ale po tygrovi jako by se slehla zem. Dostala pak duhovou sovu, zjevně ze stejné rodiny (poznáte to podle očí), kterou bezmezně miluje a bere jí na každý výlet, ale touha po tygrovi neustávala. A tak, když jsme ho tady viděly, bylo rozhodnuto. Teda, myslela jsem si to. Bohužel se ukázalo, že krom tygříka je tam taky tučňáček, liška, lemur, ovečka, oslík, prasátko, hrošík, žirafka a asi dvacet druhů pejsků a deset druhů kočiček. Za chvíli stála každá blondýnka se čtyřma plyšákama v náručí a prožívala Sophiinu volbu. Strávily jsme tam pěknou půlhodinu, ale nakonec se, pod pohrůžkou vrácení nejen plyšáků, ale i Fili koníčků, rozhodly. Vybrala si M. tygra? Ale kdepak! Moc hezky se s ním rozloučila, řekla mu, že je jí to líto a že si ho bude přát k narozeninám. Asi už je na to tak zvyklá, že si bez tygra narozeninové a vánoční přání nedokáže představit.

 Když jsme měly všechno potřebné (a řeknu vám, radši bych oželela bombu k vařiči, než Fili koníčky), vyrazily jsme konečně za tou ovcí. Vede k ní Cesta bolestných kamenů. Dozvěděly jsme se, že jde o projekt obchodní akademie v Písku, zaštítěnej několika slavnými (nebo rádoby slavnými) jmény. Nebudu tady vypisovat detaily, kdo chce, jistě snadno najde, ale za mě, prostě pecka. Dvě třetiny vedou po lesní asfaltce, děti lítaly, pátraly po kamenech a pak slabikovaly jejich názvy. Každý kámen vyjadřuje určitý druh utrpení. A tak po cestě potkáte třeba Nemoc, Výčitky svědomí, Nenávist nebo Smrt blízkého. Mezi kameny je akorát tak čas na krátké vysvětlení dětem. A já nejsem nějaká vysoce duchovní matka, která by denně trávila hodiny hlubokými rozhovory s dětmi, ale tohle nám parádně sedlo. V klidu jsme si probraly, co všechno se člověku může přihodit a jak se to dá třeba řešit. No a pořád jsme si připomínaly, že tam někde nahoře na nás čeká Naděje (pro ty, co nebudou číst informace na tabuli u cesty, Naděje není kámen, je to skulptura, takže potom nebudete jako my lítat po vyhlídce a ujišťovat se, jestli je tohle skutečně ono, nebo jestli jste někde sešly z cesty).

Holky u Výčitek svědomí, fotit je u Rozpadu rodiny mi přišlo trochu tristní...

Vždycky je Naděje!

 Původně jsem to chtěla vynachválit jako cestu pro kočárky, ale poslední třetina vede lesem a krom několika mravenišť se budete potýkat i se spoustou kořenů a poměrně volně ložených kamenů. Den po nás tam vyrážela S. s bandou a jedním kočárkem, tak třeba dodá info, jak to zvládli.

 Cestou dolů jsme zvolily jinou, kratší cestu a natrefily na oboru daňků a muflonů. Pes žádného nezakousl, dokonce ani neštěkal, B. si pohladila dančí paroh, takže úspěch na druhou.

 Táhlo už na pátou a my jsme využily velkorysé nabídky S. a rozhodly se, že se zastavíme u nich na chalupě. Potřebovala jsem doplnit zásoby pitné vody a ideálně i sloupnout trochu špíny z nás třech. Počasí nám vůbec nepřeje a tak nějaká očista někde u rybníka či řeky neproběhla.              

 Úspěšně jsme tam trefily (teda poté, co jsme ten den asi po deváté projely napříč Pískem). Od S. jsem měla psané instrukce, ponížila jsem se k použití navigace a při vylézání z auta hmatám po telefonu, abych mohla S. zavolat, že jsme nejspíš na místě. Hnědá vrata na zahradu souhlasí, tak je potichu otvírám a nakukuju dovnitř. S telefonem u ucha zřím kočárek, který trošku kníká. A tak telefonuju S., vozím úplně cizí kočár s úplně cizím dítětem a modlím se, abych byla na té správné zahradě. Protože když si představím rodiče, kteří v pohodě uloží své dítě na zahradě a při jeho kontrole zjistí, že ho tam uspává nějaká umolousaná bosá telefonující ženská, jsem si jistá, že místo v Bohnicích bych měla zajištěné. Nejspíš na věky.

 Díkybohu jsem se trefila, vypustila děti do smečky a přivítala se s holkama. Vydyndaly jsme sprchu a ve chvíli, kdy jsme zvažovaly založení ohně na buřty, začalo pršet. Jak jinak. Naštěstí jsou to holky přizpůsobivé a tak jsme bleskurychle transformovaly plán a) na plán b) a ihned jsme vyráběly těsto na palačinky. Padlo pěkných dvanáct vajec, přes tři litry mlíka a něco okolo hodiny na dvou pánvích. Dokonce zbylo i na nás. Smečka osmi dětí dokázala vyluzovat tak neuvěřitelné zvuky, že jsme dělaly, co jsme mohly, abychom se jich co nejdřív zbavily. Poté co shlédli show vytahování našeho stanu a každý si asi osmnáctkrát vylezl na žebřík, aby se podíval, jak úžasně to vypadá vevnitř jsme je už jenom asi dvě hodiny honily na zuby, do sprchy, vyčůrat a tak podobně.

 Nakonec padli za vlast a my se usadily k pivíčku a vínečku. Povím vám, kdo vymyslel, že dovolená má sloužit k regeneraci, ten vůbec nevěděl, co dělá. Snad nikdy nikde nechodím spát tak pozdě jako na dovolené a tady s holkama se mi to potvrdilo úplně maximálně. Ač obě matky malých dětí, předháněly se ve vyprávění příběhů, povídání, výbuších smíchu a podobně. Střídavě odbíhaly obstarat ty nejmenší a zase se vracely. Jako, klobouk dolů, dámy. Nějak si nedokážu představit, že bych se čtyřměsíčním miminem vydržela vzhůru dýl než do půlnoci.

Jediná skvrnka na klopě večera byla ta, že někam naprosto zmizel signál a dodělat rozepsaný blog mi trvalo asi tři hodiny. Nakonec se to zadařilo, v průběhu publikování jsem dostávala pravidelné zprávy ze sněmovny, abych se nakonec dozvěděla, že máme vládu. Ó, my se máme.

 Zalézám do stanu okolo půl čtvrté ráno a úplně zapomenu, že jsem chtěla otevřít jedno okýnko, abychom se zítra probudily o trochu dřív. Protože teda po týhle jízdě se nebudu chtít probudit vůbec. Děti krásně funí, venku to šumí, u rybníka sem tam zahouká sova a já bych tu dovolenou chtěla mít snad věčně. Díkybohu za kamarády!

Jo a ovečky jsou super, ale prý nejlepčejší jsou ty samolepky. Už se s nima učím!

Roadtrip 2018 - den třetí

 Ráno se budíme do mokra, neprší, ale všechno je tak nějak durch. Kurf auta, stan, croscy. Po deseti minutách venku i děti a pes. Je mi to jedno, asi za to může to, že jsem si tentokrát opravdu mohla pospat. B. sice okolo půl osmé vylezla na čůrání, což jsem považovala za konečnou, ale pak se vedle mě znovu stulila, zamávaly jsme M. odjíždějícímu do práce a ještě jsme si schruply. Když jsem pak při finálním vstávání viděla na telefonu čas 9:25, nevěřila jsem vlastním očím.

 Přes tu mokrotu nešlo ani pořádně vyvětrat spacáky, tak jsem to nahoře jen trochu pohrabala, pustila tam trochu čerstvého vduchu a sbalila stan na cesty. Ella se začala odvážně vydávat na výpravy z našeho dohledu, tak jsme jí ještě trochu prohnaly faldy házením klackem a mozkové závity jsme zaměstnaly hlavolamem.

Mobilní hlavolamy

Úklid ohniště

 Jelikož na dnešek předpovídaly déšť, tak už jsem včera holkám slíbila výlet do Sladovny v Písku. Mraveniště by je snad na chvíli mohlo zaměstnat, když se venku budou ženit čerti. A navíc, co si budem povídat, na déšť prostě extra vybavený nejsme. Nějak s ním ve svém letním plánování nepočítám. Posnídaly jsme, zahrabaly jsme včerejší ohniště, pobalily všechno a vydaly se směr Písek.

 Včera, na té neuvěřitleně kopcovité kamenité cestě se mi stala zvláštní věc. Zapíchl se mi nějaký klacek pod zástěrku u kola a vyrýval do cesty hluboké šrámy. Krom toho taky způsoboval neuvěřitelné skřeky, že jsem musela zastavit a zjistit, co se to tomu autu zase sakra děje. No, klacek, no. Tak jsem ho vypáčila a jely jsme dál. Abych o deset minut později na silnici zjistila, že nám neustále něco naráží z boku do dveří. Děti už viděly strašidla a vlkodlaky, já jsem neviděla nic a až M., který mě předjel a zastavil, mě upozornil, že nám ze dveří u spolujezdce visí karabinka od stopovačky, která se každou chvíli od silnice vymrští a práskne do dveří. Taky dobrý.

 A tak mě dneska ani moc nepřekvapilo, když se asi pět minut po opuštění stanoviště začly ozývat divné zvuky. Zkontrolovala jsem zástěrky, podívala jsem se pod auto a nic nevida jsem usoudila, že to je prostě nějaký šotek. Jo a šotek to byl. A našly jsme ho až po vjezdu do Písku, kdy mě na rovince předjel a následně zastavil pán s Fabií. Bouchlý zadní kolo. Ne. Kurf plnej věcí. Ne ne ne. Ani nevím, jestli mám hever. Ne, sakra, ne.

 Vesmír se tentokrát na nás usmíval svou netušenou silou a tak čirou náhodou ten hodný pán, co nás na to upozornil byl automechanik, který projížděl nějaké auto. Donavigoval nás do svého servisu, kde jsem teda musela z auta vyházet děti a psa, abych na jejich místa mohla přesunout celou naší domácnost, posléze mi auto odebral, někam se s ním na pět minut zanořil a vrátil mi ho plně funkční. Chvála bohu a tomu hodnému pánovi, který si za to odmítl vzít víc, než padesát korun. Čelist mi spadla a opět jsem zalitovala, že v autě nevozím zásobu dobrých vín, kterými bych mohla tyhle veleduchy obdarovávat.

 Při stěhování věcí zpátky do kurfu, hlídání Elly, aby neopouštěla auto a dirigování dětí, co mi mají podávat se ovšem stala jedna nemilá drobnůstka. Pán, neznaje naše auto, ho v kopečku postavil jen na ruční brzdu. Jenže ta naše ruční brzda má poměrně svojí hlavu, funguje spíš na dobrý slovo a když jsem v jednu chvíli zvýšiila hlas na Ellu, „ať sakra už doprkýnka dubovýho zůstane sedět na svým místě“, brzda se rozhodla, že toho má tak akorát a auto se začalo sunout dolů, na ostatní zaparkovaný auta. Stoje u spolujezdce jsem nemohla dělat nic moc jinýho, než zkusit zarvat ručku ještě víc nahoru. A řvát na děti ať vypadnou a fofrem sprintovat kolem auta. Šipkou jsem se vrhla k řidiči, hamtla na normální brzdu, ale ta, chuděra, nejspíš taky pod tlakem, nefungovala o nic líp. Silou a nejspíš beze spojky jsem tam narvala jedničku a potřebovala bych panáka až deset, abych zvládla uklidnit ty rozklepaný ruce. Nicméně, povedlo se, nikoho jsme nezajely, nikoho jsme nenabouraly a mohly jsme dokončit stěhování a s velkou slávou odjet.

 V Písku jsou nedaleko centra velký parkoviště, obsazený lidma, který touží shlédnout krásy tohohle města a nebo (dle mého názoru) navštívit Sladovnu. Zjevně jsme nebyly jediný, kdo měl pro dnešek tenhle plán. Nakonec jsme se na jednom parkovišti upíchly a zahájily dlouhé vyjednávání, co provedeme s tou Ellou. Bylo mi celkem jasné, že v Mraveništi nemá pes co pohledávat a nikdo ho tam s láskou vítat nebude. Na drhou stranu představa Elly, srdceryvně víjící v autě při našem odchodu mi naháněla husí kůži. Probraly jsme to horem dolem a nakonec jsme se dohodly, že Ella prostě v autě zůstane a basta fidli. Napsaly jsme vysvětlující ceduli, daly Elle vodu a sbohem a vypadly jsme. Světe div se, ani nekvíkla. Asi ty naše výcvikový metody přeci jen k něčemu jsou.

 Sladovna je dobrá, vážně dobrá. Nechtělo se mi sice věřit, že by si dítě dokázalo hrát celej den v mraveništi, ale ona má Sladovna naštěstí ještě další patra a co patro, to sranda. Vlastně mi mraveniště přišlo jako nejslabší. Ale to bylo asi tím, že jsem se tam snažila psát a všechno okolo mě řvalo, pískalo, kvílelo, sténalo, ječelo a vůbec jinak se zvukově projevovalo.

Mravenec v akci

 Po mraveništi jsme prolezly Mytologii. A řeknu Vám, s notesem přes rameno a dvěma mikinama v ruce není vůbec žádná sranda proplétat se pavučinou z provázků, kterých se nemáte dotknout. Stejně tak jsem tady znovu zamyslela nad tím, jak rozdílné jsou lidské povahy a vyslovila hluboký (opravdu velmi hluboký) obdiv holkám, které tu přes léto brigádničí a za den musí dvěstěkrát vyprávět ten stejný příběh usmrkancům, jejichž zájmem si nejsou vůbec jisti.

 O patro výš v mýdlárně jsme si udělaly sypanou svíčku, zkoukly výstavu knižních ilustrací, kde naštěstí byli i zamilovaní Lichožrouti. Ještě jedno patro do laboratoře stínů a už jsem holky hnala pryč, protože venku začlo svítit a nechtěla jsem Ellu ugrilovat. Nakonec jsme vykoumaly, že vyzvednem Ellu, vrátíme se do Sladovny, já se usadím na nádvoří v hospůdce a ony si můžou jít hrát. 

 Pizzerie na nádvoří nás přivítala mile i se psem, roztáhla nám střechu ještě o trochu víc, aby na nás nelilo, přečkaly jsme tu bouřku v půjčených dekách a dokonce udělali Matyldě královskou porci špaget s olivovým olejem. A pak se děti zdejchly, patřičně poučeni, že se mají v pravidelných časových intervalech hlásit a já tu sedím sama, piju malý pivo, píšu a děti jsem už skoro hodinu a půl neviděla. Možná je nejvyšší čas se zvednout a jít je někde v mraveništi posbírat.

Liják

 Nekonec jsem je ulovila až deset minut před šestou, poté, co jsem už třičtvrtě hodiny seděla na recepci Sladovny na zemi a vedle mě se klepal zmoklý pes. Ukázalo se ovšem, že děti si zapoměnly doma veledůležitou součást výbavy a to Fili koníčka a je to zapomeutí tak tragické, že by se celá naše výprava mohla dočista rozpadnout. Naštěstí bylo po cestě k autu hračkářtví. Naneštěstí v něm neměly Fili koníčky. Uchlácholila jsem robata příslibem zítřejší nákupní orgie a vyjeli jsme hledat stanoviště. Právě včas, bylo skoro sedm.

 Našly jsme na třetí pokus, krásnou pastvinu kdesi u Písku. Vznikly trošku obavy z divokých krav, jelikož jsme cestou míjely velké množství kravinců, které vypadaly celkem aktuálního data. Díkybohu ohradník od pastviny byl rozpojený a z toho jsme usudily, že krávy jsou asi někde jinde a můžeme to risknout. Ella opět lítala jak šílená, nosila nám z lesa rozmanité množství klacků na házení (jedno navlhlé poleno vyklouzlo při hodu M. z ruky a prosvištělo mi těsně kolem ucha, vydala  jsem tedy prozatimní zákaz házení čehokoliv), děti si hrály na krávy a jinou zvířenu a čekaly jsme na M., který byl někde na cestě.

 Při čekání jsme objevily, že jsme na předchozím stanovišti nejspíš zapomněly lopatku. Později jsme objevili, že šroubovákem se díra na ohniště dělá o dost hůř než lopatkou, jakkoliv byla tupá a nešikovná. Teda objevil to M., já jsem mu zdatně sekundovala. Ve chvíli, kdy bylo ohniště hotové, začlo, jak jinak, pršet. Jako by nestačilo, že všechno bylo kompletně durch z odpoledního slejváku. Zapalování ohně jehličím se tak podobalo spíš kouřovým signálům. Ještě že jsme byli tak daleko od silnice. Někde mezi přípravou ohniště, hledáním dřeva a klidněním psa vytáhl M. z auta mojí píchlou pneumatiku s tím, že jí zalepí a dofoukne. Ovšem, překvapivě v ní nenašel žádnou díru. To už začínalo lejt fakt fest, zahnala jsem děti do stanu a k večeři jim odevzdala buřt, koláč a posléze  i věnečky. To všechno jen proto, aby zůstaly uvnitř, v relativním suchu.

 Ovšem jednu pozitivní věc ten déšť způsobil – našla se díra v pneumatice. Byl v ní zapíchnutej hřebík. Nebo něco na ten způsob. Tak ho M. odborně odstranil, pneušku zalepil a nastěhovali jsme zas všechen ten herberk do kufru. Takže klidně můžu znova píchnout, hned jsem klidnější.

 Ještě když bylo světlo a M. byl na výpravě pro dřevo v lese, vrátil se se zajímavým poznatkem. Prý tam jsou v nepravidelných rozestupech zapíchaný asi metrový kůly v zemi a na jejich vrcholu nabodnutý prázdný pytlíky od krevních konzerv. Od lidský krve. Tfůůůůj, můj klid dostupuje vrcholu.

Konečně přestalo pršet a mohla jsem začít udit svoje navlhlé věci u ohně. Z lesa se pořád ozývalo kapaní z větví, ale já jsem si bohorově říkala, jak už to dobře snáším. Jak už mi ta tma vlastně skoro nevadí, jak se vlastně ani moc nebojím. To jen do doby, než M. nastražil ucho a povídá:

„Slyšíš to?“

„Co jako?“

„No tam, v lese, nějaký zvíře.“

„Jaký zvíře? Jako vážně?“

„No jasně, prostě nějaký zvíře.“

„Panebože, já se bojím!“

„A čeho se bojíš? Vždyť je to v noci stejný, jako ve dne, jen není vidět.“

„No tos mi teda pomoh!“

„Hele a myslíš, že oni se tam taky takhle bavěj?“

„Kdo oni, jako zvířata?“

„No. Třeba jako že si řikaj: Tyvole, slyšels to? Tam někdo je! – Ale prosimtě, přece by ses nebál, v noci je to stejný, jako ve dne, jen není vidět – Ne poslouchej, tam fakt někdo je! – No tak tam někdo je, no. – Hele, slyšels to? Tam snad někdo votvírá pivo!“

  Myslím, že poté jsem spadla z židličky a vystrašila všechnu zvěř široko daleko. 

Roadtrip 2018 - den druhý

 Včera babička vymyslela, že ráno společně s kamarádkou sbalí děti do auta a pojedou do vedlejší vesnice, kde je famózní pekárna, pro snídani. Abych se prý mohla dospat. A proto jsem se vzbudila v šest ráno.

Roadtrip 2018 - den první

 Mám v plánu vyrazit trochu dřív než obvykle. Z domova asi tak kolem jedenáctý. Ale zas svět na tom nestojí, máme prázdniny. A proto místo dobalování oberu, očistím a zmrazím rybíz a přesadím několik kytek. Jo, taková jsem já.

Roadtrip 2018 - den nultý

 Asi tak za dvanáct hodin vyrážíme na náš dívčí roadtrip a přesně proto jsem během půlky dnešního dne zvládla otrhat rybíz, odmolit a umýt kuchyň, zasadit bazalku, vyprat všechno co se vyprat dalo, uklidit dětský pokoj, odvšivit děti a vypít asi patnáct kafí. Druhou půlku dne jsem prospala. Že nenávidím balení? Ale to snad ani ne...