Roadtrip 2018 - den čtvrtý

 Ráno nás konečně přivítalo trochou tepla a tak jsem mohla vyvětrat zavlhlé spacáky, usušit mikiny, rozložit piknikovou deku a začít odvšivovat všechny hlavy. Žádný krevní konzervy na nás z lesa nebafly, divoký krávy se neobjevily, nevletěl na nás žádnej lesník a ani žádná divoká zvěř. A tak jsem poprvé vytáhla vaříček a udělala jsem si kafíčko. Kdo se někdy pokoušel vychutnat si kafe se dvěma dětma, bláznivým psem a odvšivovacím hřebenem, umí si asi představit, jakou pohodu jsem si vyrobila.

Ranní klídek

A tady jsme spali...

Dneska nás čekala poslední ovce (poslední nutná, aby ovečky dorazily na oslavu narozenin Déčka, nevylučuju teda, že ještě nějakou ulovíme) a to na Vyhlídce lesníků na okraji Písku. Ještě před tím bylo ovšem nutno zakoupit bombu k vařiči, lopatku, kterou jsme ztratily, buřty na večerní oheň, něco pečiva, něco jídla, někde změřit dětem nohy (babička nutně potřebuje pořídit dětem holinky!) a především, koupit Fili koníčky.

 Navštívily jsme dva outdoorový obchody, jeden army obchod a pořád jsme měly jen bombu k vařiči. V tu chvíli jsem honbu za lopatkou vzdala, smířená s tím, že po zbytek roadtripu budem holt ohniště kutat šroubovákem a miskou pro psa. V jednom obřím hračkářství jsme se dozvěděly zdrcující zprávu, Fili koníčky už asi dva roky nemají. Vypadalo to na vyhynutí. Paní prodavačka nás poslala ke konkurenci, ale moc velkou šanci tomu nedávala. Všechno to viselo na vlásku. I tentokrát nám ale štěstí přálo a nejen že v obchodě měly Fili koníčky (velkoryse jsem povolila každé dva), ale ještě navíc u pokladny měly Matyldina vytouženého plyšového tygříka, se třpytivýma očima! Kdysi ho někde viděla a úplně se do něj zamilovala, tehdy jí ho tatínek nekoupil a od té doby se objevoval na každém jejím vánočním, narozeninovém i svátkovém přání. Ale po tygrovi jako by se slehla zem. Dostala pak duhovou sovu, zjevně ze stejné rodiny (poznáte to podle očí), kterou bezmezně miluje a bere jí na každý výlet, ale touha po tygrovi neustávala. A tak, když jsme ho tady viděly, bylo rozhodnuto. Teda, myslela jsem si to. Bohužel se ukázalo, že krom tygříka je tam taky tučňáček, liška, lemur, ovečka, oslík, prasátko, hrošík, žirafka a asi dvacet druhů pejsků a deset druhů kočiček. Za chvíli stála každá blondýnka se čtyřma plyšákama v náručí a prožívala Sophiinu volbu. Strávily jsme tam pěknou půlhodinu, ale nakonec se, pod pohrůžkou vrácení nejen plyšáků, ale i Fili koníčků, rozhodly. Vybrala si M. tygra? Ale kdepak! Moc hezky se s ním rozloučila, řekla mu, že je jí to líto a že si ho bude přát k narozeninám. Asi už je na to tak zvyklá, že si bez tygra narozeninové a vánoční přání nedokáže představit.

 Když jsme měly všechno potřebné (a řeknu vám, radši bych oželela bombu k vařiči, než Fili koníčky), vyrazily jsme konečně za tou ovcí. Vede k ní Cesta bolestných kamenů. Dozvěděly jsme se, že jde o projekt obchodní akademie v Písku, zaštítěnej několika slavnými (nebo rádoby slavnými) jmény. Nebudu tady vypisovat detaily, kdo chce, jistě snadno najde, ale za mě, prostě pecka. Dvě třetiny vedou po lesní asfaltce, děti lítaly, pátraly po kamenech a pak slabikovaly jejich názvy. Každý kámen vyjadřuje určitý druh utrpení. A tak po cestě potkáte třeba Nemoc, Výčitky svědomí, Nenávist nebo Smrt blízkého. Mezi kameny je akorát tak čas na krátké vysvětlení dětem. A já nejsem nějaká vysoce duchovní matka, která by denně trávila hodiny hlubokými rozhovory s dětmi, ale tohle nám parádně sedlo. V klidu jsme si probraly, co všechno se člověku může přihodit a jak se to dá třeba řešit. No a pořád jsme si připomínaly, že tam někde nahoře na nás čeká Naděje (pro ty, co nebudou číst informace na tabuli u cesty, Naděje není kámen, je to skulptura, takže potom nebudete jako my lítat po vyhlídce a ujišťovat se, jestli je tohle skutečně ono, nebo jestli jste někde sešly z cesty).

Holky u Výčitek svědomí, fotit je u Rozpadu rodiny mi přišlo trochu tristní...

Vždycky je Naděje!

 Původně jsem to chtěla vynachválit jako cestu pro kočárky, ale poslední třetina vede lesem a krom několika mravenišť se budete potýkat i se spoustou kořenů a poměrně volně ložených kamenů. Den po nás tam vyrážela S. s bandou a jedním kočárkem, tak třeba dodá info, jak to zvládli.

 Cestou dolů jsme zvolily jinou, kratší cestu a natrefily na oboru daňků a muflonů. Pes žádného nezakousl, dokonce ani neštěkal, B. si pohladila dančí paroh, takže úspěch na druhou.

 Táhlo už na pátou a my jsme využily velkorysé nabídky S. a rozhodly se, že se zastavíme u nich na chalupě. Potřebovala jsem doplnit zásoby pitné vody a ideálně i sloupnout trochu špíny z nás třech. Počasí nám vůbec nepřeje a tak nějaká očista někde u rybníka či řeky neproběhla.              

 Úspěšně jsme tam trefily (teda poté, co jsme ten den asi po deváté projely napříč Pískem). Od S. jsem měla psané instrukce, ponížila jsem se k použití navigace a při vylézání z auta hmatám po telefonu, abych mohla S. zavolat, že jsme nejspíš na místě. Hnědá vrata na zahradu souhlasí, tak je potichu otvírám a nakukuju dovnitř. S telefonem u ucha zřím kočárek, který trošku kníká. A tak telefonuju S., vozím úplně cizí kočár s úplně cizím dítětem a modlím se, abych byla na té správné zahradě. Protože když si představím rodiče, kteří v pohodě uloží své dítě na zahradě a při jeho kontrole zjistí, že ho tam uspává nějaká umolousaná bosá telefonující ženská, jsem si jistá, že místo v Bohnicích bych měla zajištěné. Nejspíš na věky.

 Díkybohu jsem se trefila, vypustila děti do smečky a přivítala se s holkama. Vydyndaly jsme sprchu a ve chvíli, kdy jsme zvažovaly založení ohně na buřty, začalo pršet. Jak jinak. Naštěstí jsou to holky přizpůsobivé a tak jsme bleskurychle transformovaly plán a) na plán b) a ihned jsme vyráběly těsto na palačinky. Padlo pěkných dvanáct vajec, přes tři litry mlíka a něco okolo hodiny na dvou pánvích. Dokonce zbylo i na nás. Smečka osmi dětí dokázala vyluzovat tak neuvěřitelné zvuky, že jsme dělaly, co jsme mohly, abychom se jich co nejdřív zbavily. Poté co shlédli show vytahování našeho stanu a každý si asi osmnáctkrát vylezl na žebřík, aby se podíval, jak úžasně to vypadá vevnitř jsme je už jenom asi dvě hodiny honily na zuby, do sprchy, vyčůrat a tak podobně.

 Nakonec padli za vlast a my se usadily k pivíčku a vínečku. Povím vám, kdo vymyslel, že dovolená má sloužit k regeneraci, ten vůbec nevěděl, co dělá. Snad nikdy nikde nechodím spát tak pozdě jako na dovolené a tady s holkama se mi to potvrdilo úplně maximálně. Ač obě matky malých dětí, předháněly se ve vyprávění příběhů, povídání, výbuších smíchu a podobně. Střídavě odbíhaly obstarat ty nejmenší a zase se vracely. Jako, klobouk dolů, dámy. Nějak si nedokážu představit, že bych se čtyřměsíčním miminem vydržela vzhůru dýl než do půlnoci.

Jediná skvrnka na klopě večera byla ta, že někam naprosto zmizel signál a dodělat rozepsaný blog mi trvalo asi tři hodiny. Nakonec se to zadařilo, v průběhu publikování jsem dostávala pravidelné zprávy ze sněmovny, abych se nakonec dozvěděla, že máme vládu. Ó, my se máme.

 Zalézám do stanu okolo půl čtvrté ráno a úplně zapomenu, že jsem chtěla otevřít jedno okýnko, abychom se zítra probudily o trochu dřív. Protože teda po týhle jízdě se nebudu chtít probudit vůbec. Děti krásně funí, venku to šumí, u rybníka sem tam zahouká sova a já bych tu dovolenou chtěla mít snad věčně. Díkybohu za kamarády!

Jo a ovečky jsou super, ale prý nejlepčejší jsou ty samolepky. Už se s nima učím!