Vší silou

 Kdysi jsem si myslela, že tohle slovní spojení vzniklo tak, že se někde někdo snažil něco dělat veškerou svou silou. Jo, to jsem tehdy byla ještě naivní, nezkušená, trochu nevědomá, mladá a především bezdětná. Dneska už vím, jak tohle vzniklo. A je to úplně jinak.

  Tohle totiž nepochybně vziklo tak, že se nějaký nebožák snažil kontinuálně celý rok odvšivovat sebe a své dvě dlouhovlasé děti. Pak dozajista došel k tomu, že ačkoliv se snaží veškerou svou silou, tak sila vší je ještě větší a oni se teprv drží tou pořádnou vší silou. Protože taková veš, když si usmyslí, že se vás bude držet, tak se prostě drží silou, která je jí vlastní, což je sila vší. Takže tak.
 Doma máme tři dlouhovlasé hlavy, jednu krátkovlasou a jednu hlavu chlupatou tak, že i kdyby se v ní nakrásně vyskytla veš, nemá nikdo na světě šanci jí dohledat, takže tu jsme prohlásili za bezvšivou rovnou. Druhá krátkovlasá hlava, ač často podrobována důkladným prohlídkám, nevykazuje žádnou přítomnost těchto roztomilých zvířátek a není tudíž potřeba jí věnovat zvláštní pozornost. Ta šla taky z kola ven. A pak tu máme jednu polodlouhovlásku, jednu dlouhovlásku a jednu dlouhou dlouhovlásku. A v tom je ten malér.
 Matně si vši z dětství pamatuju. Tetu s dlouhými nehty, co nám je vybírala a pak je drtila. Všiváček, který tahal jako blázen. Zábaly na hlavy. Ostříhání. Ale je to už tak strašně dávno, že jsem to odsunula jako něco, co se přihodilo někomu jinému, ale rozhodně ne mně. A proto, když loni začly ze školy chodit emaily o kontrole hlav, nevyděsila jsem se. Prostě jsem zběžně jukla dětem do vlasů a dobrý. Po prožitém školním roce jsem se poplácala po ramenou, jaká jsem to dobrá máma a že to je určitě tím eko-bio-cosi-přístupem.
 Letošek jsem proto pojala stejně. Namátková kontrola hlavy, dobrý, dobrý, dobrý. No, až do podzima. A sakra! Přinesla je polodlouhovláska. A od tý doby máme doma kolotočový peklo.
 Jelikož nepoužívám šampony (a navíc jsem se dočetla že 97% vší je proti antivším šamponům rezistentní, což mě utvrdilo v tom, že ty tři procenta zvládnu hravě sundat ručně) rozhodla jsem se i tady bojovat přírodní cestou. Polodlouhovláska dostala zábal z oleje a octa. A turban. Česala jsem jí každé ráno před odchodem ze školy skoro hodinu (a to pro někoho, kdo vstává jako zombie a funguje až tři hodiny po budíčku je vážně co říct!). To samé po příchodu ze školy. Rozdala jsem instrukce. Plán mi ovšem trochu zhatilo, když jsme se potkaly s jejím tatínkem, který mě informoval, jak poctivě vyčesávají, když jsou holky u něj. Hodila jsem oko polodlouhovlásce do hlavy a říkám:
"A co je tohle?"
"Tohle je veš?!"
"No jasně že jo!
"Aha, to já nevěděl, to já skoro nevidím!"
 Tak jsme si dali lekci z parazitů a pokračovali v krasojízdě. Všichni plyšáci byly evakuováni na terasu k vymrznutí. Každý den výměna povlečení. Ručník jen jednou. Hřebeny jsem drhla katáčkem tak, že na sobě mají rýhy. No a tradá, hádejte, kdo byl na řadě? Ano, správně, já. Ačkoliv ty dvě malý potvory spolu spí v posteli, starší to nechytla a slízla jsem to já (ale nebojte, taky na ní došlo).
 Řeknu Vám, odvšivovat dvě děti je peklo, ale dá se to. Protože jim na ty jejich zatracený maličký hlavičky vidíte! Sobě si do vlasů prostě nevidím a vážně nevím, jestli by některá z mých kamarádek uvítala s úsměvem mojí nabídku, jestli mi u kafíčka nechce odvšivit hlavu.
 Jelikož už máme letos vši snad potřetí, zakoupila jsem i super duper vychvalovanej všiváček se spirálkama, se kterejma si vši vyndá snad úplně každej. Kromě mě. Zvládnu je vyndat dětem, jelikož každý pramínek vlasů kontroluju přísným pohledem mikrobiologa. Ale sobě prostě ne.
 Má se použít s kondicionérem. Ten nemám a ani si ho netoužím patlat na hlavu. Na dětech jsem otestovala, že do rozčesaných vlasů to jde i za sucha. Takže teď se každé ráno hodinu češu, každý večer se hodinu češu, jakmile si meju hlavu, tak se češu (to teda za mokra), češu se s olivovým olejem, češu se s octem. Na hlavě mám už asi tak pět chlupů a vyježděný kolejnice od všiváčku. Mám naprostou paranoiu, že po mě neustále něco leze. Všiváček čistím nad neposkvrněným umyvadlem a s lupou zkoumám, co to ze mě sakra zase padá. Dneska je to čtvrtý den třetího kola a já už ztrácím sílu. Jestli mě za pár dní potkáte s oholenou hlavou, budete vědět, že jsem to prostě vzdala.
 Pročetla jsem snad všechny babský rady, nalila jsem si na hlavu skoro všechno co teče, učesala jsem se tolikrát jak předtím za všechna leta dohromady. Povlečení u nás už ztratilo barvu. Každou noc si dávám do postele jiný ručník. Mám dvanáct gumiček, které popořadě střídám. A nic.
 Jelikož krátkovlasá hlava je často od nafty a od benzínu, mám pocit, že mé další kroky povedou k nádrží Buldoka a vyzkouším, jestli by tahle kůra nezabrala.
 Kdyby někdo z Vás měl nějakou radu, kromě oleje, octa, alpy, spirálkovýho všiváčku, teatree za ucho a kamkoliv jinam, protivšího šamponu a šamponu pro psy, sem s ní! Ráda jí vyzkouším a pak Vám dám vědět. A jestli zabere, udělím Vám metál.
 A teď už budu muset. Taková veš totiž nepočká.
 Takže vší silou na to!

PS: dneska bez obrázku, protože jediná dobrá veš je mrtvá veš a ta zas nevypadá úplně tak hezky, abych se na ní chtěla dívat. Nejradši bych se teda na ně nedívala vůbec, ale jak už jsme zjistily, když zavřem oči, tak nezmizej, že jo.