A rok v tahu

 To by jeden nevěřil, jak strašně rychle dokáže utéct rok. Skoro před rokem jsem publikovala poslední článek. A dva roky to jsou co jsem naposledy jakž takž pravidelně přispívala. Prostě to letí jako blázen.
 Od té doby se toho strašně moc změnilo. eM půjde do třetí a Bí půjde do první. Taky máme psa. A jiné auto. A vši. No, máme toho zkrátka hodně...

 Psaní mě ovšem bavit nepřestalo, jen se vě mně tak trochu zaseklo. Ona je to totiž taková veřejná svlíkačka až na dno duše a když Vám pak nečekaně zezadu přiletí pohlavek kvůli tomu, že jste si vylili sérdéčko na internetu, není to nic extra příjemného. A když se Vám to stane několikrát týdně, začínáte trpět paranoiou a necenzurujete už texty, ale radši i svoje myšlenky. Za chvíli Vás to stáhne tak, že napsat cokoliv z osobního života je naprostý tabu.
 Ale čas letí, na pohlavky se zapomíná a vevnitř to hlodá touhou něco ze sebe vysypat, přečíst si komentář že se to lidem líbí, že je to baví. Navštívíte pár psychoterapeutů, kineziologů, regresních terapeutů, meditačních šamanů a jiných duchovně vzdělaných lidí, aby Vám pomohli pochopit, že si nesete blok, který Vám zamezuje se veřejně projevit. Protože uvnitř, tam někde hluboko, Vám něco říká, že nemáte právo žít. A když nemáte právo žít, tak se logicky nemůžete ani projevovat, to dá rozum.

 Ráda bych tedy tímto oznámila, že já právo žít mám a rozhodla jsem se ho využít. Se vším, co k tomu patří. S psaním, povídáním, děláním blbin a tak podobně. A klidně za to přijmu všechny ty pohlavky, co na mě okolí chystá. Víte proč? Páč už mě to neba. Neba mě být jen zavřená na svým písečku a všechny ty vtipný věci co mám v hlavě si nechávat jen pro sebe. Jo, můžu je zkusit povykládat panu M. nebo třebas dětem, ale nejsem si jistá, jestli je tolik ocení. Děti teda rozhodně ne.
 A tak se mojí novou matrou stalo: CHCI ŽÍT! a každý ráno, každý večer jsem odhodlaná to křičet do celého světa, nejen proto, aby to všichni kolem pochopili, ale především proto, abych to pochopila já. A uvěřila tomu. Protože když už tady jednou jsem, tak dávat to jen na deset procent je prostě mrhání příležitostí.
 Nevím, co budu psát, sama se nechám překvapit, co ze mě zas poleze. Jestli semibude chtít dělat návody, nebo prostě jen psát o tom, co člověk denně zažívá. Ale doufám, že už mi to konečně půjde, protože v mých letech už by mi doopravdy něco mělo začít jít. Jinak bude za chvíli pozdě a já zjistím, že mi pořád jaksi nejde nic.
 Takže hurá do toho.
 A vy, jestli mi chcete udělat radost, zvedněte zadku a chopte tu svojí příležitost za pačesy. Pořádně s ní zacloumejte avymlaťte z ní co se dá, protože se taky dost dobře může stát, že ona podruhé okolo neůjde. Tak ať Vám neuteče.

 Krásný prázdniny a stihněte všechno, co jste si naplánovali. A radši ještě něco navíc ;)