Border kolie jsou obecně vzato hyperaktivní. Jsou to psi, kteří mají zkrátka větší nároky na pohyb a k tomuhle druhu se zas úplně neřadím já. Nemyslím k psímu druhu, myslím k tomu druhu aktivních jedinců, kteří každý den uběhnou patnáct kiláčků, švihnou si padesátku na kole a večer si jdou proaktivně zaplavat do nějakého šíleně ledového jezera. Abych byla upřímná, patnáct kiláků často nedám denně ani autem, kolo využívám jen když není zbytí a jak má něco pod 28°C tak se v tom neráchám. Ani trošičku.
A tak mi bylo jasné, že borderka milující pohyb by u nás chuděra trpěla, byla by nevyběhaná, následkem toho smutná či frustrovaná a to bych teda úplně nepotřebovala. Stačí mi bojovat s vlastníma frustracema, natož s psíma. A tak jsem zamáčkla slzu, borderku odložila do krabičky s nápisem "jednou možná", kde s ní spokojeně odpočívá cesta po Evropě karavanem, zbohatnutí, proražení v jakémkoliv myslitelném oboru a třetí dítě.
Žádný další plemeno mě tak neuchvacovalo, nehledě na velmi, velmi tenký rodinný rozpočet, který se roztřásl strachy, když zjistil, že bych taky mohla dát třeba patnáct za psa. Červený čísla blikaly a blikaly a já jsem se nakonec předvědčila, že takovej roztomilej pejsek z útulku bude správná volba. Zachráním něčí život, daruju mu domov a taky, víte, ti psi z útulku jsou přece tak strašně vděční!
Nevím, kdo tenhle nesmysl vymyslel, ale za život jsem ho slyšla tolikrát, že všechny prsty celý mojí rozvětvený rodiny by na to nestačily. Předchozí pes sice nebyl z útulku, ale byl to nalezenec, takže jsem měla možnost si tohle tvrzení ověřit v praxi. A není na něm pravdivýho vůbec nic. Řízek by mě klidně prodal za kolečko salámu a bylo by mu to srdečně jedno. Takže hlavně nemít přehnané očekávání.
Elle bylo asi tak osm měsíců, když jsem si jí vyhlídla a jela jí navštívit. Slabší povahy bych v tomhle místě ráda upozornila, že něco jako návštěva útulku pro nás (ano, počítám se k slabším povahám) neexistuje. To takhle jdete totiž na návštěvu a odcházíte se psem. Pokud jste hodně slabá povaha, tak se dvěma. Ella byla krásná, nadšená, veselá, milá a jak se později ukázalo, hyperaktivní. Takže jsem si vůbec nepomohla.
Dostala jsem asi kvadrilion zkušených rad: musíš jí vyběhat, jezdi s ní na kole, musí aportovat, musíš jí zaměstnat hlavu, dělejte klidový tréninky, dělejkte aktivní tréninky, musíš s ní na zahradě pořádně sportovat, nesmíš s ní na zahradě sportovat a já nevím co ještě. Nicméně věc je ta, že Ella i po dvou letech zůstává něčím na způsob dítěte, které se přetáhne a o to víc energie má. Například dneska jsme si dopoledne daly takových šest, sedm kiláčků. Teda já jsem si dala. Ella si hned na prvních pětistech metrech našla obří klacek, který jsme následně půl hodiny házeli (teda házel M. dohodí dál než já) dolů z louky a ona ho rvala zpátky nahoru. Hubu plnou lučního kvítí, frkající, prskající, uřícená a nadšená. Následně jsem s ní pokračovala do lesa, klacíček se nám rozpadl, tak odněkud přitáhla asi pětikilové poleno, které už bohužel není v mých silách odhodit dál, než na pět metrů. A tak jsem stála na hraně lesního srázu, hodila poleno dolů, ono se třicet metrů kutálelo a Ela ho nosila nahorů. Odhadem tipuju, že naběhala takových dvacet, dvaadvacet kiláčků. No a výsledek? Stojí tady vedle mě, není schopná si lehnout a kouká, co se jako ještě bude dít. Když si sedne, okamžitě zas vstává, aby se podívala, jestli se na druhé straně stolu neděje něco zajímavějšího. Jakmile se pohnu, vyletí jak na pérku.
Vždycky mě úplně neuvěřitelně překvapí, že když se večer zhasne a všichni jdou spát, tak tenhle pes prospí celou noc! Pokaždé se divím, že jsem se neprobrala šokem, s aportem vraženým do obličeje a s Ellou nadšeně mi slintající na čelo, že by se jako třeba mohlo něco dít i v noci.
Ano, nejspíš je to všechno moje chyba a někde jsem přeskočila fázi učení odpočiku. Asi mi přišlo, že prostě když je pes unavenej, tak lehne a spí a nikdo ho to nemusí učit. No, možná musí. Takže teď poctivě trénujeme, aby Ella věděla, že na pelíšku je to super bezva nejlepčejší a že když bude pěkně na pelíšku, poplynou z toho samé skvělé věci, jako je páreček a sýreček a granulka a tak podobně. Ale vysvětlujte někomu, že páreček je super, když pro něj je prostě páreček až na druhém místě za lítáním za míčkem. A tak trénujeme lítání z pelíšku za míčkem. Čím dřív se vrátíš na pelíšek, tím dřív ti zas hodím míček. Nevím, jestli moje teorie dává něco do sebe, nebo jestli jen vychovám psa, který už nikdy na pelíšku nezavře oko a bude pořád jen a jen lustrovat, kde je sakra míček. Mimochodem "kde máš míček" nám občas slouží namísto přivolání. Tak daleko jsme to dopracovaly.
Abych se pěkně vrátila na začátek, co jsem si to představovala a co mám. Ano, Ella na mě upírá oči, zejména, když držím míček. Ale bude je stejně dychtivě upírat na kohokoliv jiného, kdo ho zrovna bude držet.
Ella mi určitě chce splnit spoustu přání, zejména tehdy, pokud toužím po tom, aby mi někdo přinesl míček. Nebo poleno. Nebo klacek. Pravda, netoužím po tom dost často, ale občas se prostě sejdem.
Ella mě následuje jak stín. Kdykoliv a kamkoliv. V jejích představách jsem zjevně tvor, oplývající velkým množstvím míčků a proto je vhodné mě následovat kamkoliv, včetně záchodu. Kdo ví, třeba si tam tajně házím míčkem.
No a v poslední řadě, Ella se velice ráda vzdaluje z mé blízkosti. Sice mám míčky, ale támhleto křoví v dálce by je mohlo mít taky. Na sousedovic zahradě by mohly nějaké být. Někde hluboko v lese určitě leží nějaký zapomenutý míček. A ten pes, co běží táhle na horizontu, asi kilometr daleko, by čirou náhodou jeden míček taky mohl mít.
Sečteno a podtrženo, jakmile se Ella naučí házet si míček sama, můžu z jejího života klidně vypadnout a nejspíš se po mně ani neotočí.
Žádné komentáře:
Okomentovat