Roadtrip 2018 - den nultý

 Asi tak za dvanáct hodin vyrážíme na náš dívčí roadtrip a přesně proto jsem během půlky dnešního dne zvládla otrhat rybíz, odmolit a umýt kuchyň, zasadit bazalku, vyprat všechno co se vyprat dalo, uklidit dětský pokoj, odvšivit děti a vypít asi patnáct kafí. Druhou půlku dne jsem prospala. Že nenávidím balení? Ale to snad ani ne...

 Ne, vážně, myslím, že tak to není. Mám ráda to ukládání komínků čistého prádla do tašky, rovnání hygienických potřeb, vybírání těch pravých náplastí a celkově tu vzrušenou energii, která je předzvěstí, že se bude dít něco nevšedního. Jen bohužel při balení vyplouvá dost silně na povrch jedna z mých horších vlastností, a to je chaotičnost.
 Každoročně si říkám, že si ten seznam věcí schovám a každoročně se na to vyprdnu. Pokud si ho nedejbože stáhnu z nějakého sofistikovaného webu, většinou se k smrti vyděsím, že tolik věcí co mají na seznamu na dovolenou ani nemám a zhrzeně ho odložím s výmluvou, že auto není nafukovací, i kdybych to snad náhodou měla doma. A tak si zase a snad po stý napíšu svůj vlastní seznam, jen proto, abych ho co nejdřív ztratila. Většinou podle něj teda alespoň stačím sbalit. Jednou.

 Každoročně si říkám, že si do toho seznamu (do toho ztracenýho) poznamenám, co bylo naprosto zbytečné a může v příštích letech klidně zůstat doma, místo toho aby se to projelo netknuté po republice. Z loňska jsem si zapamatovala akorát holinky. Vím, že je spousta lidí považuje za důležitou součást výbavy, ale nám se jaksi neosvědčily. Nejspíš na tom má nemalý podíl moje nenávist k nim, protože holinky jsem nikdy ráda neměla. Vždycky byly tvrdý, byla v nich hrozná zima a nedaly se sundat. A zabírají v autě moc místa. Moje nenávist společně s tím, že holky ze stávajících holinek vyrostly zapříčinila, že holinky se letos do světa nepodívají. Nebo alespoň ne s námi.
 Letos jsem pevně rozhodnutá vést si něco na způsob deníku. Zaměřím se především na využití oblečení, protože si tak trochu myslím, že mít s sebou patery legíny je přehnané. V případě M. určitě, jelikož ta se pomamila a je schopná být celý týden v jednom oblečení, spánek nevyjímaje. Zas na druhou stranu její oblečení může využít B., která jí pomalu ale jistě dorůstá a navíc (a to nevím po kom má) se převléká klidně desetkrát denně.
 Další věc, na kterou se hodlám soustředit je jídlo. Minule jsem za celý týden uvařila jednu polívku (u Indiánů), kterou nakonec nikdo nejedl. Myslím, že dělat to na mini vařiči Var je potom zbytečné plýtvání a ráda namažu dětem k večeři bagetku s marmeládou. Stejně jako k snídani. A obědu. A ke svačině. Díky tomu, že M. nejí je naše stravování snad ještě omezenější, než kdyby měla potravinové intolerance všech myslitelných rozměrů. Vážně je velice málo hospod, kde dělají šišky s mákem. Nebo čočkovou polívku z červené čočky přesně podle maminky, s tím správným bujonem (jiný okamžitě odhalí a odmítne). Občas se nám ještě poštěstí v pizzerii vyškemrat těstoviny s olivovým olejem, ale je to makačka. Proto letos odjíždíme a v sekci "špajz" v autě máme mletý mák, marmeládu, mixit, kafe a rybíz (ano, přesně ten, co jsem otrhala). Víc je, myslím, zbytečné.
 Nicméně, abych se vrátila k tomu balení, nikdy se mi do toho moc nechce. Asi mě straší ta představa, co sakra zapomenu tentokrát. Živě si vzpomínám, jak jsem odjela s malinkatou B. na víkend a měla jsem čtyři plenky. A pár bodýček. Ten víkend uhodily naprostý mrazy a ja jsem jí halila do svýho svetru a sušila plenky fénem na pokoji. Toť moje schopnost balit.
 A tak jsem dnes mezi vším tím chaosem naprosto neurčitě házela do tašky tu kalhotky, tu svetr, zubní kartáček, knížku, náušnice, ručník, sukni, potom karty na hraní a plavky, do kuchyňské sekce nůž a prkýnko, potom zase ponožky a tak dále. Až se mi k večeru nafoukla taška do obřích rozměrů a usoudila jsem, že mám asi všechno. A pokud ne, tak se bez toho holt obejdu.
 Teď je deset večer, já píšu, koukám u toho na koncert Zaz a vím, co všechno bych ještě měla udělat. Umejt si hlavu, umejt rybíz, zmrazit rybíz, oholit si nohy, zkontrolovat seznam, nastěhovat věci do auta, podívat se, kde jsou safra schovaný ovečky z déčka, napsat banner na eshopy, napsat emaily tamtéž, vymyslet cestovní itinerář na zítřek a především jít spát, protože nevyspalá jsem úplně nemožná a to si na první den dovolený vážně nezasloužím.
 Většinu z toho jsem už podvědomě odložila na zítra, i když to bude znamenat posun odjezdu o nějakou tu hodinku. No co, máme dovolenou, tak se o čas nemusíme moc starat. V autě si pustíme Zaz, budem řvát jak na lesy a těšit se z toho, že jsme vypadly ze zaběhaných kolejí a že nevíme, kde budem zítra spát. Budem vzpomínat na M., který zůstává střežit domov a bude vzpomínat na nás. Budem vzpomínat na babičku, kterou by z našich chaotických manýrů a naprosté dezorganizovanosti klepla pepka. Budem vzpomínat na všechny z Váš, kteří svůj roadtrip teprv plánujete, nebo jen sbíráte odvahu. Protože řeknu Vám, hodit to všechno za hlavu a nevědět, co bude zítra, je v určitém směru moc fajn. Asi i proto, že víte, že se za týden máte kam vrátit.
 Jo a letos jedem na jih, tak pokud máte tipy, co nemáme minout, co musíme vidět, nebo koho máme navštívit, sem s nima! Těším se moc, že třeba na roadtripu někoho z vás uvidím ;)

PS: Přikládám svůj seznam. Možná mě čte nějaká podobně chaotická matka, které se uleví, že v tom není sama. A že i bez dokonalého seznamu se dá přežít a dokonce užít skvělá dovolená ;)