Za volantem

 Jelikož už jsem řidič a nakupování (jak už víte) mi nepřijde jako velká pruda, ale jako opravdová rozkoš, připadly na mě naše pravidelné sobotní nájezdy 3 v 1, což znamená Ikea - Zličín - Makro. Jezdím moc ráda. Pokaždé si slibuju, že vyrazím brzy, abych se vyhnula návalu, ale pokaždé mě ranní káva uchlácholí natolik, že pak do kabelky přihazuji knížku, abych se ve frontě u pokladen nenudila.

 Při posledním nakupovacím výjezdu už jsem si řízení vyloženě užívala. Všimla jsem si, že už se můžu na vteřinu podívat jinam než na silnici, aniž by mi auto začalo sjíždět do příkopu. Že můžu řídit pravou, nebo jen levou rukou a nemám z toho tik v oku. Že zvládám nějak nebezpečně moc věcí najednou, jen například: kdo jede před mnou, jak dalekou je auto za mnou, jestli se držím ve svém pruhu, jestli se ostatní drží ve svém pruhu, značky a to, jak je ostatní ignorují, jestli mám zařazenou správnou rychlost, jestli támhleten flek na poli je zajíc, nebo kámen, jestli jsem si nezapomněla nákupní seznam, jestli si ta slečna opravdu za jízdy maluje pusu, jestli ta písnička, co hrají v rádiu byla hitem už před třiceti lety, jestli si Matylda ráno vyčistila zuby, jestli, jestli, jestli. Je toho vážně hodně. Z toho jsem usoudila, že pouhé řízení auta, je na mě asi málo. Pamatuju si, jak v začátcích nebyl opravdu čas na nic jiného, jak se člověk soustředil výhradně na řízení, aby něco nepřehlídl, nezapomněl. A dneska? Skoro bych si k tomu vzala něco na čtení. Vývoj je prostě úžasný. A tak si u řízení broukám, konzujmuji (moje velká neřest, O. pak nachází auto plné papírků, drobků a tuhle mi dokonce mezi sedačku a ruční brzdu zapadl kousek sušené šunky!), promýšlím a nezřídka nadávám.
 Vraceje se z Ikei po okruhu, který je mým starým známým a vím, že po něm bezpečně zvládnu dojet až na svoji milovanou Strakonickou, jsem jako poslušný řidič sledovala cedule. Zvažovala jsem, že se vypravím cestou jinou, zkratkou. Že nepojedu po okruhu rychlostí 100 km v hodině, ale že se budu motat po okreskách rychlostí 50 km v hodině, protože víc se tam jet bojím. Trošičku mě odrazovalo moje poslední okreskové dobrodružství na tomto území středočeského kraje, kdy jsem vezla maminku domů z mecheche a pod růžovým vlivem toho, že maminka cestu dobře zná, jsem se koukla do mapy jen letem světem. Nevyplatilo se mi to. Maminka usnula, ještě než jsme vyjely z Unhoště a mě zbyly oči pro pláč, mapa žádná a nápověda na telefonu nulová, neb byly dvě hodiny ráno. Ujela jsem na tom našem pidikousku země asi 200 zimních kilometrů a jednou jsem dokonce v zoufalství mámu probudila, abych jí vyzpovídala, kudy dál. Chudák dezorientovaná máma jen něco zamumlala, ujistila mě, že to bude dobrý, a spala klidně dál. Je to její velké štěstí, jinak by mi určitě vyčítala, že kvůli mě šla spát opravdu hodně, hodně pozdě. Uzavřu to tím, že při téhle noční šichtě jsem několikrát vyjela z okresu Praha - západ, do okresu Praha, abych se vzápětí vrátila zpět, následně jsem navštívila i okres Beroun, abych se za půl hodinky znovu octla v Praze. Lítala jsem zleva doprava víc než cikcak steh.
 Tak to byla první věc, která brzdila moje nadšení z jiné cesty. Druhá byla ta, že v nádrži bylo žalostně málo benzínu (dokonce jsem konzultovala s majitelkou auta, jak moc málo je málo benzínu). O. byl kdesi na cestě na koncert a kdybych zůstala viset někde v polích, bylo by zaručeně po mně.
 Stejně mi to nedalo a riskla jsem to, na výjezdu na Radotín jsem ubrala plyn a tradá, už jsem to svištěla dolů, pod nově postaveným mostem, na němž se prohání mraky kamionů. Ukázalo se, že tentokrát jsem si vybrala cestu nechutně snadnou, ztratit bych se mohla leda v pomatení smyslů, nebylo víceméně kam odbočit. A tak jsem se čtyřicítkou spouštěla z kopce dolů a dumala o krásách řízení. Až do chvíle,kdy mě dohnal obávaný dědek v klobouku a jeho přední nárazník se zjevně zamiloval do našeho nárazníku zadního. Visel na mě jako opice na banánu a ne a ne mi dát životní prostor. Když mě pak s vítězným úsměvem předjížděl v Radotíně, v místě výjezdu hasičů, kde se nachází i pěkný zpomalovací práh, ťukala jsem si na čelo celkem otevřeně. Když jsem ho za zatáčkou zahlídla zajíždět k chodníku a parkovat, padaly mi oči z důlků. Kam ten člověk může spěchat? Spolucestující nevypadala, že by rodila, neb byla ve věku mojí babičky, tak nevím. Možná rodila dcera, snacha, pes? Každopádně ten člověk v klobouku dojel na místo asi o pět vteřin dřív. Snad mu to k něčemu bylo.
 Po cestě jsem ještě natrefila na cyklisty. Nemám je ráda. Zvlášť, když jsem v autě. A zvlášť, když půl kilometru od silnice jim vede cyklostezka jak kráva. Tihle byli tři. Tři zadky narvané v elasťácích a mámivě se houpající zprava doleva. Způsobily na silnici pěknou šňůru aut. Když došla řada na moje předjíždění, sebrala jsem veškerou odvahu, vyčíhla si vhodnou chvíli, prudce sešlápla plyn a vítězoslavně jsem je předjela. To je totiž můj velký problém. Zrychluju příliš pomalu (trošku oxymóron, ne?). O. říká, že neumím šlápnout na plyn, takže předjíždění mi prostě moc nejde. Ale zvítězila jsem a byla jsem na to pyšná. Dokud se mi do cesty nepostavil železniční přejezd, který mě donutil zastavit. A hádejte co? Ano, ti tři cyklisti mě zase předjeli, stoupli si pěkně k závoře a zase znovu nastalo martyrium předjíždění. Nesnáším je, fakt.
 Ale na cyklisty většinou nenadávám. Přistihla jsem se, že ačkoliv už víc než dva roky mluvíme doma striktně slušně, tak v autě mi to prostě nejde a cítím nutkavou potřebu si ulevit, když mě někdo naštve. A tak nejspíš došlo k tomu, že jsem minulý týden zaslechla Matyldu, jak v pokoji vysvětluje Bobině a Kočině: "Dopjdele! To se ale nezíká, já jsem si chtěla jen ulevit, ale moc mi to nepomohlo."
 No, je vidět, že moje řízení pomáhá i výchovně.
 Drobnou vadou na kráse tohohle nákupního výletu bylo to že jsem neměla naše auto, ale auto mámy. A to mě trochu mátlo. Zaprvé téměř nevidím kapotu. Přijde mi, že nohy mám někde u předních světel, že mi možná i palce čouhají ven. A to mi nedělá dobře. Taky její auto zjevně nepozná, že jsem nastartovala, neboť nerozsvítí a já pak jedu s vypnutými světly, neznaje triku toho, že je nutné někde něco přepnout/zapnout/otočit. Informace na palubní desce neumím přepnout, takže se nedozvím, kolik toho beznínu mi vlastně zbývá. Snadno se řadí, když jsem poprvé přeřazovala, málem jsem si vyhodila loket, jak jsem za to škubla. Zpátečku má úplně, ale úplně jinde (při první jízdě mi vážně trvalo dost dlouho, než jsem jí našla). Motor není slyšet. Několikrát jsem musela vypnout rádio, abych se ujistila, že mám opravdu nastartováno. Když jedu na pětku, zní to auto tak, jako kdyby mě úpěnlivě prosilo, ať přeřadím na šestku. Tu už ovšem postrádá. Je strašlivě, ale strašlivě lehké. Z našeho kolosa jsem zvyklá, že jakmile sundám nohu z plynu, začne auto zpomalovat. Tady nikoliv. Sundám nohu z plynu a ono se to řítí vesele dál, nebezpečné! Velmi, velmi nerado se rozjíždí bez plynu, naše to umí a já toho využívám neustále. O. mě za to sice peskuje, ale já se ráda rozjíždím zvolna, langsam. U tohohle auta jsem byla vytrestána několikerým chcípnutím na světlech. Trochu mi to srazilo můj pyšný řidičský hřebínek.
 Ale abych mu jen nekřivdila, tak se s ním vcelku dobře parkuje. Je dlouhé skutečně jako auto a ne jako menší autobus, takže nevyčnívám do ulice, ani nemusím najet předním kolem do chráněné zeleně, aby mi ten zadek nikdo neurazil. Milé. A ještě jedna obrovská výhoda - dá se odemknou dálkovým ovládáním skutečně z dálky! Naše auto v zájmu bezpečnosti omezilo funkci dálkového ovládání na plochu asi půl metru čtverečního, odkud jde odemknout. Jakmile jsem o centimetr dál, máte smůlu. Pevně věřím, že to dělá proto, aby kdyby nám někdo ukradl klíče, aby se auta nedopátral prostým pobíháním po parkovišti a mačkáním dálkového ovládání. Pokud to tak není, musím se klonit k tomu, že naše auto je maličko zlomyslné (viz padající kufr). Ale budu věřit té hezčí verzi chytrého auta. A tak mě tentokrát opravdu překvapilo, když jsem auto odemykala z nějakých dvaceti metrů. Podruhé jsem byla dokonce ještě dál a musela jsme dálkového ovládání využít k lokalizaci auta, protože tohle auto je natolik neutrální, že jsem prostě nevěděla, které to je a nechtěla jsem se moc přibližovat k cizím autům, aby to každému nebylo jasné. Nebo aby mě nepovažovali za zlodějku aut s nebezpečně naloženým vozíkem.
No, z výletu jsem dojela zdárně, ozkoušela jsem si nové auto (kolik aut řídíš, tolikrát jsi člověkem?) a zjistila jsem, že řízení mám opravdu ráda. Uklidňuje mě. Je to fajn.

Hezký večer,
M.