Tvůrčí blo(k)g

 Už rok jsem vůbec nic nenapsala. Sešity a bloky se válí netknuté, propisky vyschly a prsty na klávesnici mám ztuhlé jak artritická stařenka. Tvůrčí krize se dost nešikovně potkala s překvapivým zjištěním, že píší naprosto všichni. A když říkám všichni, myslím tím opravdu všichni. Píší blogy, články, ebooky, povídky, knížky, recenze a rešerže, tweety, posty a ještě asi milion dalších věcí, kterými lze vyjadřovat svoje myšlenky, postoje a názory. Celý tohle, svázaný dokupy, mě dovedlo k tomu, že už vlastně není moc co napsat. Všechno už někdo napsal, nebo to zrovna píše, vydává či publikuje. A jelikož mě ke své smůle psaní neživí, tak mě vlastně ani nic moc netlačí k tomu, psát. Snad jen ten přetlak v hlavě.

 Už jsem kdysi zmiňovala ty prosté pasačky pobývající celý den v přírodě a mimo lidi, díky čemuž jsou otevřené hlasům odjinud, že? Nojo, tak já jsem teď chvíli poctivě trénovala, jelikož moje robátka se uhnízdila v zařízení a já tak mám od devíti do půl třetí volno a klid. A jelikož v krámu se dveře netrhnou, dá se vcelku říct, že jsem i sama. A můžu naslouchat hlasům odjinud. Ovšem ani za rok se mi nepovedlo v hlavě slyšet jiný hlas, než ten svůj. Kolikže to máme myšlenek za den? Půl milionu? Mám pocit, že jich mám asi tak desetinásobně víc a co se nestihlo v čase bdění, přichází mě pak v noci strašit v podobě naprosto detailních realistickejch snů, ze kterých občas mluvím a velmi často něco vysvětluju těm, co jsou okolo. Tak jsem se rozhodla trénovat si myšlení. Soustředit se. Upínat se pokud možno na jednu věc. Netříštit pozornost. Ale má to teda svoje ale.
 Za prvé jsou myšlenky neuvěřitelně rychlý. Frnk, frnk a je fuč a místo ní jiná. Doběhnout tu první a donutit jí se vrátit zpátky na místo je teda dost práce. Někdy jí honím tak dvakrát za minutu. Třeba když šiju. Sedím si u stroje a do hlavy si vlévám, jak peníze jsou proud energie, který ke mě hojně přitéká. Plynou jako řeka. Řeka plná peněz. Řeka. To je vedro, měla bych se jít večer smočit. STOP. Řeka peněz, peníze plynou všude okolo mě. Nevadí mi je pouštět dál, pouštím je s láskou. Neměla bych tu sukni trochu popustit? Nebude to tady v boku táhnout? STOP. Peníze. Na moje konto proudí samý plusový položky. Každým dnem mi peníze přibývají. Sakriš, musím zaplatit tu elektriku. A poštu. Ty obědy jsem poslala, nebo to byl minulý měsíc? STOP. Peníze. Všude okolo je hojnost peněz, peněz je dost pro všechny. Všichni jsou bohatí. Každému přeji přesně to, co mě. Peněz je dost. Bude dost brambor k večeři? Nemám ještě radši skočit koupit? Nebo si to maso dáme s rýží? Ale tu Bíba moc nemusí, radši ty brambory. STOP. Peníze jsou přívětivé. Jak se na mě ta baba ráno v pekárně škaredila, co? Ta se asi blbě... STOP. Peníze, peníze, peníze. Cvokatím.
 Za druhé jsem člověk, co poměrně snadno a rychle propadá zoufalství, když mu něco nejde. Chtěla bych mít výsledky hned. Včera bylo pozdě. A nedejbože, když se mi snad něco nedaří. Jako třeba ta poslední sukně, co jí šiju už potřetí a pokaždé dopadne hůř a hůř. To se pak pozitivní myšlení a víra špatně hledá, mezi samým nadáváním, fňukáním a utíráním nudlí u nosu.
 Za třetí jsem velmi lehko ovlivnitelný člověk. Když mi do krámu vejde paní a náš rozhovor vypadá následovně, je skoro jistota, že tok peněz či čehokoliv jiného se smrskne na zaplivanou loužičku.
 
  "Dobrý den," začínám s úsměvem.
  "No dobrej, dobrej. To je strašný vedro, co? Mě to snad zabije. Já se sotva vleču. Musim ještě do pekárny, pro rohlíky, ale jestli já tam dojdu... to bude moje smrt. Určitě."
  "Jojo, máme dneska trochu teplejc," snažím se.
  " No hrozný to je! Dyť nic neroste, tráve je ouplně žlutá, ve studni už nemáme vodu, strašlivý. A ty šlendriáni chtěj za vodu takový peníze, věřila byste? A furt jim to neni málo, pořád hamouněj a zdražujou to a já, bába stará, abych snad lekla žížní!"
  "Vážně? No to jsou věci..." kroutím hlavou.
  "No vážně. A ty rohlíky taky zdražili a to byste nevěřila, jak je drahý máslo! Všechno je tak drahý a já mám malej důchod a ještě musím na operaci a pořád mě bolí noha. A když je takhle vedro, no to je neuvěřitelný, víte, já mám pocit, že mi to tadydle praskne. No a tak jdu na tu voperaci, ale voni mi to stejně nespravěj, to já vim, to bude furt bolet, já už s tím nějak dožiju, já jsem bába stará."
  "Třeba Vám ta operace pomůže," kníkám.
  "Vy myslíte? No to teda pochybuju. Spíš mi to zfušujou a už nikdá nebudu chodit. Samej šlendrián to tam je. Tudle tam dokonce byl nějakej cizák, snad z Ukrajiny. No hrůza! Co ten asi může umět?"
  "Já mám pocit, že bude mít asi vystudovanou medicínu, když dělá doktora, ne?"
  "Nojo, ale někde tam, v divočině. Takto určitě všechno dělaj za živa. A víte vy co? Já tam nepudu, radši ať mi ta noha upadne, já to nějak překlepu. Nedám do sebe řezat nějakejma těmadle."
  "Když myslíte..."
  "Jak řikám. To by mi to určitě líp vodvoperoval řezník vod souseda. Kdepak. Všechno to zkazej. A jestli nezačne pršet, tak už se nic neurodí. Dejte na mý slova. Slyšíte tu sanitku? To z toho vedra zas někoho kleplo. To je jasný, už ho vezou. No a má to za sebou. Tak."
  "Tak. Tak.... a přišla jste pro něco konkrétního?" stírám si smrtelný pot z tváře.
  "Kdepak, já vás přišla jen pozdravit!"

 Po jejím odchodu mám sto chutí vykouřit celou místnost bílou šalvějí, do všech světový stran nastříkat svěcenou vodu a dát si panáka až pět, abych znovu získala pocit, že svět není jen takhle hrůzostrašná černá díra.

 Za čtvrté je pro mě vlastně dost těžký si tak nějak v hlavě utřídit, k čemu že bych se měla v myšlenkách upínat. Hojnost, bohatství, mít se ráda, vděčnost, sebevědomí, radost, sebeláska, láska k ostatním, dokonalé tělo, dokonalé myšlenky, dokonalé všechno. Denně to na vás juká z facebookových a jiných reklam. Denně mažu až deset promo emailů s lákavou nabídkou jak se zdokonalit. Jak dělat to i ono, jak to dělat líp, efektivněji, dokonaleji, rychleji, s menší námahou, samozřejmě. Já tím občas propadám přechodné depresi, že ani mých půl milionu myšlenek nemůže stačit na to, abych obsáhla všechny tyhle super trendy témata a stala se tak ještě dokonalejší, lepší, výkonější, oblíbenější, víc sama sebou a prostě zářivou bytostí všehomíra.

 A tak někdy sedím, myšlenky vypnout neumím a tak je prostě nechám, aby si dělaly, co se jim zachce. Ať si skáčou jako blechy, ať se tam honí dokolečka jako pes za ocasem, ať si tvoří další a úplně nový vnitřní svět, ať žijí svoje fantastično. Protože, bůhví, možná, že právě zrovna moje nadání a přispění světu je ten nekonečný rej v mojí hlavě. A nebo, možná, je tam někde na dně ukrytá nějaká naprosto famózní myšlenka, která světu neskutečně pomůže. A abych se k ní dostala, tak musím na svobodu pustit to neuvěřitelné množství myšlenek, které se tísní nad ní. A to se mi i celkem dobře dělá u psaní...