"To zas bude den," syčím vztekle když se sápu z postele, pod paží svírajíc fňukající nemluvně a za záday majíc vřískající mluvně. Už zase mě probudily před osmou. Dokonce i před sedmou. A každý ví, že to prostě nesnáším. A navíc, že už neusnu. Začala s tím M. vrtí se, potřebuje se napít, vzdychá, áchá, šeptá si cosi pro sebe a mě leze hladina adrenalinu nahoru, jak rtuť teploměru na Sahaře. Vnitřně se vztekám, protože vím, že už neusnu a navíc jsem si jistá, že za chvíli probudí i Bětku a to potom už budem muset vylézt z postele, protože jinak tam budou dělat bordel a budit O., který včera koncertoval, takže se potřebuje dospat.
"Lež klidně nebo vzbudíš Bětu," šeptám s těžko zastíranou zlostí. "Víš co to znamená klidně?", ptám se výhružně. "To mě vážně nemůžeš nechat vyspat?", stěžuju si.
A je to tady, Bětuška se začíná vrtět, v očích Matyldy vidím vítězný třpyt, povedlo se, bude se vstávat. Jsem naštvanější než naštvaná, z postele lezu a soptím u toho vzteky. Je mi jasný, že to bude den naprd, Matylda málo spala, bude unavená, už v jednu odpoledne začne pofňukávat. Jenže kdybych jí dala spát, tak půjde večer až v půl jedenáctý a druhý den bude nepoužitelná. To nemá řešení. Bětu můžu prakticky ihned uložit, protože když si nenaspí svoje noční minimum, je protivná jak šmirgl. Navíc když jí nechám vzhůru o chloupek déle, přetáhne se a neuspím jí další dvě hodiny, tak už bude vřískat únavou, já budu mít hlavu jak škopek a budem tu na sebe ječet všechny tři.
A víte vy co? Přesně tohle všechno se stane. Do puntíku. Napsala jsem si k tomu totiž scénář a celé moje Já se snaží o jeho naplnění. Už jen nenávistným ranním "to zas bude den" jsem si naprogramovala naprosto nemožný den, kdy se nic nebude dařit a všechno bude nalevačku. Pak to ještě mohutně posichruju tisícem katastrofálních představ, které rozvinu do nejjemnějšího detailu, abych tím okolí nedala sebemenší šanci mi ten hnusný den nějak vylepšit. Prostě mám jasno jaký bude a basta.
A proč to vlastně dělám? Zvlášť, když to vím? Síla zvyku. Staré vzorce jsou zapsané tak hluboko, že dostat je zpod kůže je asi jako kdybych se snažila kartáčkem na zuby vyčistit podlahu na Hlavním nádraží. Že to mám blbý? A že vy to nemáte? Nu, pojďte se se mnou na pár tradičních hlášek podívat...
- "To je strašně pěkné!" - no pozor pozor, je to tedy pěkné, nebo je to strašné? Něco je tu divně, obojí to totiž být nemůže, ne? Strašně pěkné, děsně príma, hrozně dobré... Všechno to jsou tak trochu protimluvy.
- "Jsem to ale pako/debil/nemehlo!" Vážně myslíte, že je dobře takhle o sobě mluvit? A že se to nikde neprojeví? Říkáte podobné věci o ostatních? Když se Váš muž řízne při otvírání o konzervu, řeknete mu spíš "to se občas stane" nebo "to jsi ale debil/nešika". A když si to nedovolíme ke svému muži, proč si to dovolíme k sobě? Proč snižujeme svojí hodnotu?
- "Stalo se něco? - Nic!" Vysloveno s náležitým tónem a pořádným důrazem na slovo "nic". Proč lžeme? Každému, kdo má funkční uši, nebo dobře nastavené naslouchátko musí být jasné, že se něco stalo. Tak proč to neříct?
Před více než rokem mi na meditaci s názvem Síla slova Tereza ukázala příkladů ještě mnohem víc. Sami určitě najdete podobné ve svém okolí. O některých dalších budou i mé další články, protože si zaslouží větší prostor a už dlouho ve mě zrají. Nosným kamenem tehdejšího meditačního večírku byla myšlenka, že "Slovo vyvolává v hlavě obraz, ten vyvolává pocit. V pocitech se nedá lhát a předstírat." Co je to vlastně slovo? "Slovo je ozvučená myšlenka. Čin je pak myšlenka materializovaná." Čím víc negativních slov, tím víc negativních myšlenek a tím víc negativních činů. Ne jen od nás, ale i kolem nás. To, čemu věnujeme energii si přitahujeme. A pokud od rána vydávám energii na představy o zkaženém dni, není se co divit, že si zkažený den přitáhnu. Už jen proto, abych sama sebe nezklamala a dostala to co chci.
Funguje to i obráceně? Můžu dostat to co chci, když je to pozitivní Můžu si "způsobit" skvělý, veselý den? Jistěže můžu. A o tom zas jindy.
Zkuste si tenhle týden všímat slov okolo sebe. Poslouchejte lidi, poslouchejte děti. Děti jsou naším zrcadlem a to co vychází z jejich úst tam nedal nikdo jiný než my. Zkuste si spočítat, kolik protimluvů denně řeknete. Zkuste si spočítat, kolikrát sami sebe zaškatulkujete (jsem nemožná, nešika, tlustá, k ničemu, pomalá, cokoliv). Zkuste si spočítat kolik negativismu tím šíříte kolem sebe.
Závěrem chci poděkovat Tereze z Vědomého mateřství, její meditační seance mě nasměrovaly tam, kde se nacházím dnes. Určitě jsem se nezbavila všech slovních nešvarů, ale učím se. A dnes, po roce a něco, vidím, že spousta mých zlozvyků už je hudbou minulosti, už se mě netýkají, vzorce už jsou přepsány. Bylo a je to těžké, ale poznání toho, že to doopravdy jde, že já sama můžu změnit něco, co je zažrané tak hluboko, mi dává sílu jít a bojovat i v ostatních oblastech. A že jich je.
