Vyrojilo se okolo nějak moc výzev. A protože jsem sobec a protože to plánuju už dlouhou dobu, představím vám tu svojí jako první. Ostatní budou následovat, jakmile budu mít trochu času. A jakmile se to bude trochu hodit.
Jsou lidé, kteří mají to štěstí, že objeví jednu svojí vášeň a té se prostě drží a nepustí (viď, Mopsi). No a pak jsme tady my, chudáci přelétaví motýlci, co jeden týden milujeme quiling, druhý týden přísaháme na šití, třetí týden nakupujeme jehlice ve velkém a čtvrtý týden objednáváme kahan, protože budeme vyrábět vinutky. Já k tomu mám ještě tu specialitku, že potřebuju být fakt řádně připravená, takže k tomu strávím týdny teorií. Našprtám se všechno od A do Zet a stanu se tak profíkem teoretikem. A když přijde na praxi, zjistím, že vlastně nemám kdy! Nemám na ní vůbec žádný čas, protože si chci ještě ušít tohle, dětem jsem slíbila vyrobit tamto, na výstavu potřebuju zařídit toto, dovyrobit musím tamto a ono a ještě bych taky občas mohla uvařit večeři, že jo.
A tak jsem dumala a dumala. Kdesi jsem narazila na výzvu, pro mě největší. Po celý jeden rok se věnovat jen a pouze jednomu koníčku. Všechny ostatní vypustit a opravdu celý rok jen šít. Nebo malovat. Nebo příst. Nebo cokoliv. Bylo to fakt zajímavý, bylo k tomu dokonce diskuzní fórum a já to zaboha nemůžu najít. Nicméně, to je pro mě zatím výzva nesplnitelná. Nevím, co bych si měla vybrat. Nevím, co bych měla upozadit. Takže ne, musím snížit laťku.
A proto mě napadlo, snížit dobu z roku na jeden týden. Není to moc, ale i za týden se toho dá stihnout dost. Když prostě nebudu myšlenky rozptylovat něčím jiným a budu se držet jen jedné věci, tak za mnou zcela určitě musí něco zůstat. I kdyby to měl být nedopletený svetr. Ale alespoň začnu, že jo! Všechny ostatní věci půjdou na ten týden stranou. nebudu po nich pátrat na pinťáku, nebudu si číst návody, prohlížet obrázky, pročítat diskuzi, nic. Jen si uložím odkaz, nebo udělám poznámku, abych to ve vhodný týden mohla vytáhnout. A tak se hodlám soustředit a zlepšovat a pilovat a tak.
A tenhle týden se chystám začít! A co vy? Jak jste na tom? Vytáhnete ze skříně svoje kostlivce a dokončíte je spolu se mnou v týdnu k tomu určeném? Už za chvíli Vám předestřu první týden. Těším se.
pondělí 4. srpna 2014
neděle 3. srpna 2014
Whole30 - den desátý
Jsem připravená, včera jsme upekli asi dvě a půl kila sekaný, k tomu jsem vyrobila osm vajíčkových muffinů a už mě hlad nemůže překvapit. Abych mu nedala vůbec žádnou šanci, dělám ještě k snídani vajíčka se slaninou. Slaninu jsem teda vypekla na uhel, ale budiž.
Dyzajn márket. Parkování neuvěřitelně daleko. Vleču všechno jako soumar. Po třiceti metrech mi rupne ucho od tašky. Pomalu propadám trudomyslnosti. Nakonec se tam úplně splavená dovleču. Na Střeláku je pěkně, slunce pere, stromy stíní, krása. Jenže pak slunce prát přestane a stromy pořád stíní. Chm, chm. Máme zajímavý místo. Je na něm největší zima, největší tma, největší koncentrace prapodivného hmyzu a zároveň nejmíň nakupujících. Zřejmě nějaká prémiovka.
Den ubíhá rychle, obědvám ve dvě - dva plátky sekaný, dva muffinky a k tomu zeleninu. Už ráno jsem zpozorovala, že se mi mění chuť - je to možný? Tahle brzy? Míchaný vajíčka jsem totiž nepotřebovala posolit. Teď k obědu žasnu, jakou chuť ta zelenina vlastně má. Nikdy jsem si nevšimla, že je okurka uvnitř tak moc slaná?! Vždycky jsem jí ještě dosolovala na talíři. A i ta mrkev dneska chutná nějak jinak.
Ráno jsem se stavovala pro citrony v Lidlu (mívají bio, ale zrovna nebyly) a přihodila jsem si do tašky víno. Dyzajn márket je u mě totiž ve znamení kaleb s Alenou. Věřte mi, že s vínem je to fakt snesitelnější. No a tak jsem ho zkrátka koupila, že si střik dám. Ovšem ukázalo se, že Alena je ode mě pekelně daleko, takže jsme se viděly asi třikrát a to když jsem šla okolo na záchod. A tak víno zůstalo zavřené a moje svědomí čisté. Fajnovka.
Brusinek a rozinek jsem se ani netkla. Nemám vyloženě chuť na sladké, spíš prostě na to ujídání. A tak jsem zhřešila s oříškama.
Večeři si dávám až doma a to proklatě pozdě. Sekaná a už ani nevím, co k ní.
Ráda bych napsala víc, ale i tohle píšu vlastně po paměti, protože víčka už prohrály svojí bitvu a zapadly. A já jdu taky zapadnout. Ať se zítra na Střeláků můžu zase veselit a konzumovat sekec. Protože dvě a půl kila je dvě a půl kila a někdo to sežrat musí.
Dyzajn márket. Parkování neuvěřitelně daleko. Vleču všechno jako soumar. Po třiceti metrech mi rupne ucho od tašky. Pomalu propadám trudomyslnosti. Nakonec se tam úplně splavená dovleču. Na Střeláku je pěkně, slunce pere, stromy stíní, krása. Jenže pak slunce prát přestane a stromy pořád stíní. Chm, chm. Máme zajímavý místo. Je na něm největší zima, největší tma, největší koncentrace prapodivného hmyzu a zároveň nejmíň nakupujících. Zřejmě nějaká prémiovka.
Den ubíhá rychle, obědvám ve dvě - dva plátky sekaný, dva muffinky a k tomu zeleninu. Už ráno jsem zpozorovala, že se mi mění chuť - je to možný? Tahle brzy? Míchaný vajíčka jsem totiž nepotřebovala posolit. Teď k obědu žasnu, jakou chuť ta zelenina vlastně má. Nikdy jsem si nevšimla, že je okurka uvnitř tak moc slaná?! Vždycky jsem jí ještě dosolovala na talíři. A i ta mrkev dneska chutná nějak jinak.
Ráno jsem se stavovala pro citrony v Lidlu (mívají bio, ale zrovna nebyly) a přihodila jsem si do tašky víno. Dyzajn márket je u mě totiž ve znamení kaleb s Alenou. Věřte mi, že s vínem je to fakt snesitelnější. No a tak jsem ho zkrátka koupila, že si střik dám. Ovšem ukázalo se, že Alena je ode mě pekelně daleko, takže jsme se viděly asi třikrát a to když jsem šla okolo na záchod. A tak víno zůstalo zavřené a moje svědomí čisté. Fajnovka.
Brusinek a rozinek jsem se ani netkla. Nemám vyloženě chuť na sladké, spíš prostě na to ujídání. A tak jsem zhřešila s oříškama.
Večeři si dávám až doma a to proklatě pozdě. Sekaná a už ani nevím, co k ní.
Ráda bych napsala víc, ale i tohle píšu vlastně po paměti, protože víčka už prohrály svojí bitvu a zapadly. A já jdu taky zapadnout. Ať se zítra na Střeláků můžu zase veselit a konzumovat sekec. Protože dvě a půl kila je dvě a půl kila a někdo to sežrat musí.
Whole30 - den devátý
Zítra začíná Dyzajn Márket. Mám tedy poslední den na to, abych stihla všechno to, co jsem nestihla za posledního čtvrt roku. Jídlo musí stranou. Ráno nemám hlad, slibuju si, že se najím za chviličku, že jen co se trochu proberu, udělám si něco teplýho. Ale asi jsem ještě sytá po včerejším gulášku. Nakonec klasicky dostávám hlad rychle a už se mi nechce nic řešit - beru tři mrkve, půlku kedlubny (z druhý půlky se mezitím stalo dřevo vhodné tak akorát na otop) a hrst cherry rajčátek. Taky dobrá snídaně. Tak si za odměnu slibuju teplý oběd.
Nestíhám! Nestačím! A děti si dnešek vybraly za den, kdy se budou chovat jako ta největší svoloč pod sluncem. Jsem unavená, nechce se mi s nima dohadovat. Chce se mi v klidu ladit poslední detaily a ne pořád řešit "ona mě tamto", "ať mi tohleto" a "mamííííííí". Ještě ke všemu musím promyslet jídlo na následující dva dny. Nemůžu tam být jen o mrkvi, to bych dlouho nevydržela. I tak je mi jasný, že nevydržím a do tašky přihazuju brusinky, rozinky a oříšky. Asi lepší, než si dát zmrzlinu, že. A FB stránky na mě chrlí fotky lahůdek co tam budou. Samý dobroty, co bych si ještě před týdnem neodepřela.
Dneska jsem učinila svůj historický počítačový krok. Zakoupila jsem první elektronickou knihu. A to myslím ve smyslu opravdovou knihu, ne nějaký ebook splácaný z šesti stránek ve Wordu. A hádáte správně, koupila jsem si Jídlo na prvním místě. Četla jsem zatím jen u uspávání Bětušky, takže jsem teprv u čtvrté kapitoly, ale skoro bych zítra nikam nejela, naložila se do vany a přelouskala to celý. S sebou si to ovšem neberu, víme, jak to vypadá, když si na stánku někdo čte, žejo.
Přes Paleo FB jsem dneska objevila tuhle vychytávku, která vás upozorňuje na zlevněný Kindle knížky - vždy pod dolar. Takže už mám čtyři, protože to se vyplatí. A teď si dělám zálusk na Primal Blueprint, ale tu bych asi chtěla mít papírově. I když, kdo ví? Třeba mě čtení na tabletu natolik uchvátí, že už nikdy nebudu chtít jinak.
Ale zpět k žvanci, oběd se mi moc nepovedl, zelenina a hrst oříšků. A pak ještě jedna hrst. A ještě jedna. Ehm, ehm, ehm. To už bohužel nebyl oběd, to byla prostě chuť. Dneska jsem ani neuzobávala ovoce (ujíždím na broskvích, nektarinkách a meruňkách), takže jsem si potvrdila svojí domněnku, že moje břicho se teda nafukuje i z ovoce. Jedna meruňka by se asi neprojevila, ale já se u jedný zatím neumím zastavit. Tak si dám druhou. A jednu nektarinku. A broskev, aby jí to nebylo líto. Uá, kde jsi, moje sebekontrolo?
Na zítřek mám, krom zmíněného záchranného zobání, cherry rajčtka, mrkve, banán. V troubě se právě peče paleo sekaná a vajíčkový muffinky (romanticky jsem je udělala do tvaru srdíček, uvidíme, jak vylezou). To všechno, společně s okurkou a paprikou hodlám vzít s sebou. To by bylo, aby nebylo!
Jen jedna věc mi straší v hlavě - víno. Na Dyzajnu totiž s Alenou část dne popíjíme, abysme tam vůbec vydržely. Já piju střik asi jedna ku čtyřem, říkáme tomu homeopatický střik. Ale ani ten bych neměla. Jenže - do devíti do večera? Slitujte se!
Nestíhám! Nestačím! A děti si dnešek vybraly za den, kdy se budou chovat jako ta největší svoloč pod sluncem. Jsem unavená, nechce se mi s nima dohadovat. Chce se mi v klidu ladit poslední detaily a ne pořád řešit "ona mě tamto", "ať mi tohleto" a "mamííííííí". Ještě ke všemu musím promyslet jídlo na následující dva dny. Nemůžu tam být jen o mrkvi, to bych dlouho nevydržela. I tak je mi jasný, že nevydržím a do tašky přihazuju brusinky, rozinky a oříšky. Asi lepší, než si dát zmrzlinu, že. A FB stránky na mě chrlí fotky lahůdek co tam budou. Samý dobroty, co bych si ještě před týdnem neodepřela.
Dneska jsem učinila svůj historický počítačový krok. Zakoupila jsem první elektronickou knihu. A to myslím ve smyslu opravdovou knihu, ne nějaký ebook splácaný z šesti stránek ve Wordu. A hádáte správně, koupila jsem si Jídlo na prvním místě. Četla jsem zatím jen u uspávání Bětušky, takže jsem teprv u čtvrté kapitoly, ale skoro bych zítra nikam nejela, naložila se do vany a přelouskala to celý. S sebou si to ovšem neberu, víme, jak to vypadá, když si na stánku někdo čte, žejo.
Přes Paleo FB jsem dneska objevila tuhle vychytávku, která vás upozorňuje na zlevněný Kindle knížky - vždy pod dolar. Takže už mám čtyři, protože to se vyplatí. A teď si dělám zálusk na Primal Blueprint, ale tu bych asi chtěla mít papírově. I když, kdo ví? Třeba mě čtení na tabletu natolik uchvátí, že už nikdy nebudu chtít jinak.
Ale zpět k žvanci, oběd se mi moc nepovedl, zelenina a hrst oříšků. A pak ještě jedna hrst. A ještě jedna. Ehm, ehm, ehm. To už bohužel nebyl oběd, to byla prostě chuť. Dneska jsem ani neuzobávala ovoce (ujíždím na broskvích, nektarinkách a meruňkách), takže jsem si potvrdila svojí domněnku, že moje břicho se teda nafukuje i z ovoce. Jedna meruňka by se asi neprojevila, ale já se u jedný zatím neumím zastavit. Tak si dám druhou. A jednu nektarinku. A broskev, aby jí to nebylo líto. Uá, kde jsi, moje sebekontrolo?
Na zítřek mám, krom zmíněného záchranného zobání, cherry rajčtka, mrkve, banán. V troubě se právě peče paleo sekaná a vajíčkový muffinky (romanticky jsem je udělala do tvaru srdíček, uvidíme, jak vylezou). To všechno, společně s okurkou a paprikou hodlám vzít s sebou. To by bylo, aby nebylo!
Jen jedna věc mi straší v hlavě - víno. Na Dyzajnu totiž s Alenou část dne popíjíme, abysme tam vůbec vydržely. Já piju střik asi jedna ku čtyřem, říkáme tomu homeopatický střik. Ale ani ten bych neměla. Jenže - do devíti do večera? Slitujte se!
pátek 1. srpna 2014
Whole30 - den osmý
Bolí. Mě. Hlava. Už zase. Nebo ještě pořád. Nevím, jestli to mám přisoudit každoměsíčnímu rymu, ketóze, nebo tomu, že jsem včera málo pila. Ačkoliv jsem největší odpůrce prášků ve Středočeským kaji, beru si s sebou do práce balení paralenů. Nemůžu si dovolit další neproduktivní den.
Protože vstávám později, než jsem zamýšlela, vzdávám se naděje na teplou snídani. Místo toho strouhám mrkev a dělám salát. Minule mě zasytil, tak snad bude fungovat i dneska. Beru si ho s sebou do práce a cestou ještě něco pokoupím. V krámě na mě jde slabost. Hlady šilhám. Hned u pokladny hltám jednu meruňku, neumytou. Možná mě zahuběj nějaký břišní potvory, ale hlady padnout nehodlám!
Salát nefunguje. Snědla jsem ho lehce po devátý a ve čtvrt na jedenáct bych už jedla zas. V jedenáct už se mi kroutí palce u nohou. Oběd si plánuju na půl druhou, kdybych ho snědla dřív, nevydržela bych do večeře. Tohle je teda prekerka.
Jde okolo František. Vtipkujeme. Jde do cukrárny. Ptá se, co si dám. Ach jo. Ach jo! Jak já bych si něco dala. Já vím, že je pro mě jídlo emocionální věcí, já vím, je mi to jasný. Když jsem si sebrala kouření, musela jsem to něčím nahradit, ne? Znáte takovou tu chvilku, kdy jdete z kanclu/domova/krámu/učebny ven a dopřejete si takový to malý zastavení? Zapálíte si cigárko, koukáte po lidech a jen tak jste. A vůbec nic neděláte. No, tak to jsem přesně moc ráda provozovala, jen jsem cigárko nahradila třeba banánkem v čokoládě. Nebo větrníkem. Nebo něčím jiným. Teď můžu chodit ven a okusovat si nehty. Nebo pít vodu. Muhehe.
Nakonec to do půl druhý vydržím, s podporou další meruňky. K obědu jím tuňáka, přímo z plechovky, přikusuju cherry rajčata. Tuňák skvěle zasytí, naschvál ho kupuju v oleji. Pořád si slibuju, že si s ním udělám nějakej salát, ale většinou končím tak, že ho jím jak zulokafr.
Zjišťuju, že nemám chuť na velký porce. Čím to může být? Tuňáka mi stačí čtvrtka a k tomu pět rajčátek. Jenže s tím do večera nemůžu vydržet. Pozoruju se, že mi nejvíc vyhovuje jíst kontinuálně, vždycky, třeba jedna lžička tuňáka za čtvrt hodinu. Mám takový pocit, že tohle nebude dobře. Měla bych si přečíst tu knížku, že jo. Ale ještě nepřišla.
Venku se zahlídnu ve výloze. Zmenšuju se! Zcela určitě, už je to i okem patrný. Z pátýho měsíce se stává třetí. Pořád tam ještě břicho je, ale už není tak moc vykulený. A dokonce i večer ho v pohodě zatáhnu. Jo, tak to se mi líbí. Jen kdybych k tomu mohla ten banánek se šlehačkou.
Večer zase nákup. Už bych tam pomalu mohla přespávat. Zase kontroluju složení všeho možnýho. Co že to nesmím? Cukr, mouka, to je jasný, pak MSG, což je glutamát sodný a pak taky siřičitany. Můžu dusitan sodný? Safra, celou dobu jsem měla za to, že glutamát je E250 a ono ne! Glutamát je E621, což by mi značně mohlo rozšířit výběr z uzenin! Budu se tomu muset pověnovat, mám v tom hokej.
Až večer, cestou v autě do Modřan si uvědomím, že se mi dneska vlastně nechtělo přes den spát. Nebyla jsem unavená, nezívala jsem, nezavíraly se mi oči. Mám to přičítat stravě, nebo tomu, že mám dost příprav na víkendový Dyzajn márket? Nebo tomu, že jsem měla v krámě kamarádky? Ať je to to nebo to, líbilo by se mi, kdyby to tak pokračovalo. Je pěkný mít přes den enegii a ne se ploužit jak mrtvola. Budu ale ochotná se kvůli tomu vzdát mouky a dalšího napořád?
Protože vstávám později, než jsem zamýšlela, vzdávám se naděje na teplou snídani. Místo toho strouhám mrkev a dělám salát. Minule mě zasytil, tak snad bude fungovat i dneska. Beru si ho s sebou do práce a cestou ještě něco pokoupím. V krámě na mě jde slabost. Hlady šilhám. Hned u pokladny hltám jednu meruňku, neumytou. Možná mě zahuběj nějaký břišní potvory, ale hlady padnout nehodlám!
Salát nefunguje. Snědla jsem ho lehce po devátý a ve čtvrt na jedenáct bych už jedla zas. V jedenáct už se mi kroutí palce u nohou. Oběd si plánuju na půl druhou, kdybych ho snědla dřív, nevydržela bych do večeře. Tohle je teda prekerka.
Jde okolo František. Vtipkujeme. Jde do cukrárny. Ptá se, co si dám. Ach jo. Ach jo! Jak já bych si něco dala. Já vím, že je pro mě jídlo emocionální věcí, já vím, je mi to jasný. Když jsem si sebrala kouření, musela jsem to něčím nahradit, ne? Znáte takovou tu chvilku, kdy jdete z kanclu/domova/krámu/učebny ven a dopřejete si takový to malý zastavení? Zapálíte si cigárko, koukáte po lidech a jen tak jste. A vůbec nic neděláte. No, tak to jsem přesně moc ráda provozovala, jen jsem cigárko nahradila třeba banánkem v čokoládě. Nebo větrníkem. Nebo něčím jiným. Teď můžu chodit ven a okusovat si nehty. Nebo pít vodu. Muhehe.
Nakonec to do půl druhý vydržím, s podporou další meruňky. K obědu jím tuňáka, přímo z plechovky, přikusuju cherry rajčata. Tuňák skvěle zasytí, naschvál ho kupuju v oleji. Pořád si slibuju, že si s ním udělám nějakej salát, ale většinou končím tak, že ho jím jak zulokafr.
Zjišťuju, že nemám chuť na velký porce. Čím to může být? Tuňáka mi stačí čtvrtka a k tomu pět rajčátek. Jenže s tím do večera nemůžu vydržet. Pozoruju se, že mi nejvíc vyhovuje jíst kontinuálně, vždycky, třeba jedna lžička tuňáka za čtvrt hodinu. Mám takový pocit, že tohle nebude dobře. Měla bych si přečíst tu knížku, že jo. Ale ještě nepřišla.
Venku se zahlídnu ve výloze. Zmenšuju se! Zcela určitě, už je to i okem patrný. Z pátýho měsíce se stává třetí. Pořád tam ještě břicho je, ale už není tak moc vykulený. A dokonce i večer ho v pohodě zatáhnu. Jo, tak to se mi líbí. Jen kdybych k tomu mohla ten banánek se šlehačkou.
Večer zase nákup. Už bych tam pomalu mohla přespávat. Zase kontroluju složení všeho možnýho. Co že to nesmím? Cukr, mouka, to je jasný, pak MSG, což je glutamát sodný a pak taky siřičitany. Můžu dusitan sodný? Safra, celou dobu jsem měla za to, že glutamát je E250 a ono ne! Glutamát je E621, což by mi značně mohlo rozšířit výběr z uzenin! Budu se tomu muset pověnovat, mám v tom hokej.
Až večer, cestou v autě do Modřan si uvědomím, že se mi dneska vlastně nechtělo přes den spát. Nebyla jsem unavená, nezívala jsem, nezavíraly se mi oči. Mám to přičítat stravě, nebo tomu, že mám dost příprav na víkendový Dyzajn márket? Nebo tomu, že jsem měla v krámě kamarádky? Ať je to to nebo to, líbilo by se mi, kdyby to tak pokračovalo. Je pěkný mít přes den enegii a ne se ploužit jak mrtvola. Budu ale ochotná se kvůli tomu vzdát mouky a dalšího napořád?
čtvrtek 31. července 2014
Whole30 - den sedmý
Hlava. Bolí. Au, au, au. Nevím, jestli je to ketoza nebo doznívající menstruace, ale moc bych si přála někam zalízt do tmy a tam si tiše kňourat, dokud nebude čas jít spát. Děti jsou jiného názoru. Ploužím se po domě jako bez ducha. Po zkušenostech ze včerejška jsem rozhodnutá snídani nepodcenit. Připravuju si tři míchaný vajíčka a k tomu opečenou cibulku s cherry rajčatama. Ty se rozhodly na pánvi chovat způsobně a spolu s cibulí snad zkaramelizovaly, nebo co, takže je to překvapivě dobrý. Bíba vajíčka plive, rajčata nechce, ale opečenou cibuli si cpe do pusy plnýma hrstma. Hlava bolí dál.
Snažím se v posteli uspat Bíbu a hibernuju u toho. Nedaří se mi. Ani jedno. Jde si pro mě mlsná. Dávám si nektarinku. Zdá se mi to, nebo se bolest hlavy zmenšila? Zkouším ještě jednu a doufám ve vyléčení. Nepovedlo se.
Poledne mě zastihne roztřesenou, děti jsem odložila k pohádkám a naprosto jsem na ně rezignovala. Ke zbytku cibulorajčat od snídaně si vařím dvě vajíčka na tvrdo. Dobrej mix. Dneska se nedokážu udržet a co chvilku si jdu pro trochu oříšků. Na FB Whole30 se zrovna objevil příspěvek od holky, která je ve třetím týdny, dostává menstruaci a taky se neudrží. Jsem ráda, že je to globální problém, nakonec se nás sejde celkem dost. Tak mi to dává sílu věřit, že zítra zas budu na třech jídlech a víc ani ťuk. Není pro mě tak těžké nedat si určitou věc, jako nedat si alespoň něco. Prostě to moje uzobávání. Kdybych to vážila, mohla bych taky zjistit, že za den takhle uzobnu klidně kilo něčeho. Ehm.
Dneska mám asi nejprotivnější den. Paradoxně 2DC, což je můj fúriovitý den, byl celkem v pohodě. Na děti jsem byla hodná, milá, všechno jsme vyřešily v klidu. Dneska mě tak nějak štvou. Přisuzuju to i tý hlavě, je to otrava. Odpoledne navíc zjišťuju, že padla jedna věc, kterou nutně potřebuju na víkend a řeším jí už měsíc. Zbytek dne trávím u počítače snahou o řešení. jestli se povedlo se teprv uvidí. Áchich.
A aby toho nebylo málo, tak mi milé dítě usne v náručí o půlhodiny dřív, než chodí do vany a začíná se chystat na spánek. Asi si potřebovalo dát šlofíka. Je mi jasný, že teda v sedm spát nepůjde a mě čeká noční šichta. Achjo podruhý.
Nevečeřím, usínám u dětí a budím se po hodině a půl. Hlava bolí jak střep. Píšu a jdu spát. Jestli bude bolet i zítra, kapituluju a vezmu si paralen. Taky musím občas pracovat, víme?
Snažím se v posteli uspat Bíbu a hibernuju u toho. Nedaří se mi. Ani jedno. Jde si pro mě mlsná. Dávám si nektarinku. Zdá se mi to, nebo se bolest hlavy zmenšila? Zkouším ještě jednu a doufám ve vyléčení. Nepovedlo se.
Poledne mě zastihne roztřesenou, děti jsem odložila k pohádkám a naprosto jsem na ně rezignovala. Ke zbytku cibulorajčat od snídaně si vařím dvě vajíčka na tvrdo. Dobrej mix. Dneska se nedokážu udržet a co chvilku si jdu pro trochu oříšků. Na FB Whole30 se zrovna objevil příspěvek od holky, která je ve třetím týdny, dostává menstruaci a taky se neudrží. Jsem ráda, že je to globální problém, nakonec se nás sejde celkem dost. Tak mi to dává sílu věřit, že zítra zas budu na třech jídlech a víc ani ťuk. Není pro mě tak těžké nedat si určitou věc, jako nedat si alespoň něco. Prostě to moje uzobávání. Kdybych to vážila, mohla bych taky zjistit, že za den takhle uzobnu klidně kilo něčeho. Ehm.
Dneska mám asi nejprotivnější den. Paradoxně 2DC, což je můj fúriovitý den, byl celkem v pohodě. Na děti jsem byla hodná, milá, všechno jsme vyřešily v klidu. Dneska mě tak nějak štvou. Přisuzuju to i tý hlavě, je to otrava. Odpoledne navíc zjišťuju, že padla jedna věc, kterou nutně potřebuju na víkend a řeším jí už měsíc. Zbytek dne trávím u počítače snahou o řešení. jestli se povedlo se teprv uvidí. Áchich.
A aby toho nebylo málo, tak mi milé dítě usne v náručí o půlhodiny dřív, než chodí do vany a začíná se chystat na spánek. Asi si potřebovalo dát šlofíka. Je mi jasný, že teda v sedm spát nepůjde a mě čeká noční šichta. Achjo podruhý.
Nevečeřím, usínám u dětí a budím se po hodině a půl. Hlava bolí jak střep. Píšu a jdu spát. Jestli bude bolet i zítra, kapituluju a vezmu si paralen. Taky musím občas pracovat, víme?
Intermezzo
Přerušuji dietní zpravodajství kvůli důležitému hlášení:
Každý, kdo se Prahou v pátek nebo sobotu mihne je povinen zastavit se na Střeláku a fingovat frontu před mým stánkem na Dyzajn márketu! Kdo mi přinese whole30 svačinku, dostane náušnice zdarma! Těším se na Vás ;)
Každý, kdo se Prahou v pátek nebo sobotu mihne je povinen zastavit se na Střeláku a fingovat frontu před mým stánkem na Dyzajn márketu! Kdo mi přinese whole30 svačinku, dostane náušnice zdarma! Těším se na Vás ;)
PS: Upgradovala jsem vystavení náušnic a myslím, že to vypadá peckově! Posuďte sami ;)
PS2: Kdyby se Vám zachtělo vědět, co se tam bude dít, tak tady máte, dle mě vcelku vyvedený, program:
PS3: Těším se!
Whole30 - den šestý
Ke snídani jsem se odbyla třema meruňkama. A to jsem neměla dělat. Já jsem totiž neměla hlad, ale to se není co divit, když jsem večeřela v tak nekřesťanskou hodinu. Dokonce jsem si myslela, že nebudu snídat vůbec. Nakonec mě okolo tý devátý touha po jídle dohnala a tak ke slovu přišly meruňky.
Už v půl dvanáctý mám pocit, že omdlím hlady, nebo usnu. Asi na mě přišla ketoza. Držím se silou vůle, když dětem mažu housku, abych jim jí z těch mailinkatejch ručiček nevyrvala a neshtla jí rovnou, bez kousání. Pohlížím zasněně na kostku másla. V mysli mi běhají samý rohlíky a chlebíky. Do cukrárny vedle zrovna přijelo auto a přivezlo čerstvý pečivo. Já vím, že tam mají úžasný pizza housky. Se sýrem, šunčičkou, kečupem. Sliny mi tečou. Co je tohle za debilní experiment: Co jsem si to proboha vymyslela? Proč se na to nevykašlu. Vždyť já nemám žádnou nadváhu, nemám žádný zdravotní obtíže, nic. Kdybych jen maličko omezila brambůrky a čokoládičky, moha bych žít spokojeně do sta let. Ale to já ne, já musím dělat koniny a jíst saláty. Br.
Jenže pak se podívám na svoje břicho. Dneska poprvé se zdá menší, než dřív. Dokonce ho dokážu zatáhnout do nezdravé vychrtlosti. No jo, jdu si do lednice pro salát. Mám zelný s mrkví a zelí se zřejmě přes noc naštvalo, že jsem ho nedala do ledničky a začlo pálit jako čert. Tak stojím před dilematem, jestli se na salát vykašlat a padnout hlady, nebo jestli ho sníst celej a zemřít na upálenou pusu.
Dneska večer musíme mít rozhodně k večeři maso. Jinak pojdeme oba, O. i já. Na něj to už taky dolehlo, ráno do sebe futroval nektarinky, jako kdyby neměl přijít zítřek. Takže k véče je zapotřebí pořádnej steak. Jako předkrm polívka, která měla bejt hovězí, ale přemírou mrkve se z ní stala polívka poněkud na sladko, ehm. Chtěla jsem nám dopřát hodně zeleniny, ale nějak mě nenapadlo, že hodně může být až moc. Ostatně, budu muset najet na nějaký recepty, protože dvě nepovedený jídla za dva dny, to už je trochu příliš.
I přes ten salát mě honí mlsná. Snědla bych celej pytlík oříšků. Co pytlík, dva pytlíky! A klidně i tři. Řešením by mohl být párek, kdyby se mi podařilo sehnat nějakej bez éček. Ani bych si ho nemusela vařit. Taky jíte párky syrový? Mimochodem, nedávno jsem viděla na youtube, jak se takový párek dělá a uf, docela na dlouho mě přešla chuť.
Večer nakoupit. To už tu dlouho nebylo. V Bille mi málem umrzne zadek, protože trávím asi hodinu u chlaďáků a koukám, co obsahuje která slanina. Nic, nic, nic. Je mi to zapovězený, jediná šance je biofarma, která do Prahy zaváží jednou týdně. Až s tímhle vyrukuju na O., tak mě už doopravdy zabije.
Dostala jsem tip na domácí vajíčka. Stojí sice 6 korun kus, ale proti Bio vejcím z Billy je to ještě láce. Jdu si pro celý plato. V krámě se paní ptám, odkud vajíčka berou (ano, jsem vychytralá, kdyby to bylo z okolí, zajela bych si přímo na farmu). Prý z Ježkovy farmy. Ze Šumavy. Tak tam nepojedu. Beru do ruky vajco a koukám, razítko. Super, tak to je kontrolovaný biozemědělství, to bude snad bez salmonely. Koukám blíž. Číslo na vajíčku začíná dvojkou. Dvojkou? Pátrám v paměti. Dvojka přece není žádnej biochov! To je chov v halách! V halách, kde slepice jaktěživ neviděly slunce a jedniej rozdíl od klecí je v tom, že si můžou šlapat po hlavách a vyklovávat si oči. Tfuj. Paní s láskou vejce vracím. Vypadá, že dodnes netušila, že existuje chov v halách. Když se jí pak ještě zeptám na složení slaniny, kterou prodává, zaženu jí do kouta úplně. Složení? No, to ona nemá, to po ní přece nemůžu chtít. No, hlavně aby ho po ní nechtěla ČOIka. Tak jsem nepořídila vajíčka, ani slaninu. Ještě mají domácí máslo. Taky od Ježků. Ale jednak už na ně mám pifku a druhak, máslo za 250,- za kilo a budu si ho přepouštět? To by mě husa kopla!
Nakonec ulovím kus plece z Trněnýho Újezda a flank steak ze z Plzně. Večer ho O. hází na pánev a oba nevěřícně sledujem, jak se z centimetr tlustýho masa nafukuje opravdovej tlusťoučkej steak. Zázrak.
Spát jdu příjemně najedená a usnu, jakmile se mi hlava dotkne polštáře.
Už v půl dvanáctý mám pocit, že omdlím hlady, nebo usnu. Asi na mě přišla ketoza. Držím se silou vůle, když dětem mažu housku, abych jim jí z těch mailinkatejch ručiček nevyrvala a neshtla jí rovnou, bez kousání. Pohlížím zasněně na kostku másla. V mysli mi běhají samý rohlíky a chlebíky. Do cukrárny vedle zrovna přijelo auto a přivezlo čerstvý pečivo. Já vím, že tam mají úžasný pizza housky. Se sýrem, šunčičkou, kečupem. Sliny mi tečou. Co je tohle za debilní experiment: Co jsem si to proboha vymyslela? Proč se na to nevykašlu. Vždyť já nemám žádnou nadváhu, nemám žádný zdravotní obtíže, nic. Kdybych jen maličko omezila brambůrky a čokoládičky, moha bych žít spokojeně do sta let. Ale to já ne, já musím dělat koniny a jíst saláty. Br.
Jenže pak se podívám na svoje břicho. Dneska poprvé se zdá menší, než dřív. Dokonce ho dokážu zatáhnout do nezdravé vychrtlosti. No jo, jdu si do lednice pro salát. Mám zelný s mrkví a zelí se zřejmě přes noc naštvalo, že jsem ho nedala do ledničky a začlo pálit jako čert. Tak stojím před dilematem, jestli se na salát vykašlat a padnout hlady, nebo jestli ho sníst celej a zemřít na upálenou pusu.
Dneska večer musíme mít rozhodně k večeři maso. Jinak pojdeme oba, O. i já. Na něj to už taky dolehlo, ráno do sebe futroval nektarinky, jako kdyby neměl přijít zítřek. Takže k véče je zapotřebí pořádnej steak. Jako předkrm polívka, která měla bejt hovězí, ale přemírou mrkve se z ní stala polívka poněkud na sladko, ehm. Chtěla jsem nám dopřát hodně zeleniny, ale nějak mě nenapadlo, že hodně může být až moc. Ostatně, budu muset najet na nějaký recepty, protože dvě nepovedený jídla za dva dny, to už je trochu příliš.
I přes ten salát mě honí mlsná. Snědla bych celej pytlík oříšků. Co pytlík, dva pytlíky! A klidně i tři. Řešením by mohl být párek, kdyby se mi podařilo sehnat nějakej bez éček. Ani bych si ho nemusela vařit. Taky jíte párky syrový? Mimochodem, nedávno jsem viděla na youtube, jak se takový párek dělá a uf, docela na dlouho mě přešla chuť.
Večer nakoupit. To už tu dlouho nebylo. V Bille mi málem umrzne zadek, protože trávím asi hodinu u chlaďáků a koukám, co obsahuje která slanina. Nic, nic, nic. Je mi to zapovězený, jediná šance je biofarma, která do Prahy zaváží jednou týdně. Až s tímhle vyrukuju na O., tak mě už doopravdy zabije.
Dostala jsem tip na domácí vajíčka. Stojí sice 6 korun kus, ale proti Bio vejcím z Billy je to ještě láce. Jdu si pro celý plato. V krámě se paní ptám, odkud vajíčka berou (ano, jsem vychytralá, kdyby to bylo z okolí, zajela bych si přímo na farmu). Prý z Ježkovy farmy. Ze Šumavy. Tak tam nepojedu. Beru do ruky vajco a koukám, razítko. Super, tak to je kontrolovaný biozemědělství, to bude snad bez salmonely. Koukám blíž. Číslo na vajíčku začíná dvojkou. Dvojkou? Pátrám v paměti. Dvojka přece není žádnej biochov! To je chov v halách! V halách, kde slepice jaktěživ neviděly slunce a jedniej rozdíl od klecí je v tom, že si můžou šlapat po hlavách a vyklovávat si oči. Tfuj. Paní s láskou vejce vracím. Vypadá, že dodnes netušila, že existuje chov v halách. Když se jí pak ještě zeptám na složení slaniny, kterou prodává, zaženu jí do kouta úplně. Složení? No, to ona nemá, to po ní přece nemůžu chtít. No, hlavně aby ho po ní nechtěla ČOIka. Tak jsem nepořídila vajíčka, ani slaninu. Ještě mají domácí máslo. Taky od Ježků. Ale jednak už na ně mám pifku a druhak, máslo za 250,- za kilo a budu si ho přepouštět? To by mě husa kopla!
Nakonec ulovím kus plece z Trněnýho Újezda a flank steak ze z Plzně. Večer ho O. hází na pánev a oba nevěřícně sledujem, jak se z centimetr tlustýho masa nafukuje opravdovej tlusťoučkej steak. Zázrak.
Spát jdu příjemně najedená a usnu, jakmile se mi hlava dotkne polštáře.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)