Whole30 - den osmý

Bolí. Mě. Hlava. Už zase. Nebo ještě pořád. Nevím, jestli to mám přisoudit každoměsíčnímu rymu, ketóze, nebo tomu, že jsem včera málo pila. Ačkoliv jsem největší odpůrce prášků ve Středočeským kaji, beru si s sebou do práce balení paralenů. Nemůžu si dovolit další neproduktivní den.
 Protože vstávám později, než jsem zamýšlela, vzdávám se naděje na teplou snídani. Místo toho strouhám mrkev a dělám salát. Minule mě zasytil, tak snad bude fungovat i dneska. Beru si ho s sebou do práce a cestou ještě něco pokoupím. V krámě na mě jde slabost. Hlady šilhám. Hned u pokladny hltám jednu meruňku, neumytou. Možná mě zahuběj nějaký břišní potvory, ale hlady padnout nehodlám!
 Salát nefunguje. Snědla jsem ho lehce po devátý a ve čtvrt na jedenáct bych už jedla zas. V jedenáct už se mi kroutí palce u nohou. Oběd si plánuju na půl druhou, kdybych ho snědla dřív, nevydržela bych do večeře. Tohle je teda prekerka.
 Jde okolo František. Vtipkujeme. Jde do cukrárny. Ptá se, co si dám. Ach jo. Ach jo! Jak já bych si něco dala. Já vím, že je pro mě jídlo emocionální věcí, já vím, je mi to jasný. Když jsem si sebrala kouření, musela jsem to něčím nahradit, ne? Znáte takovou tu chvilku, kdy jdete z kanclu/domova/krámu/učebny ven a dopřejete si takový to malý zastavení? Zapálíte si cigárko, koukáte po lidech a jen tak jste. A vůbec nic neděláte. No, tak to jsem přesně moc ráda provozovala, jen jsem cigárko nahradila třeba banánkem v čokoládě. Nebo větrníkem. Nebo něčím jiným. Teď můžu chodit ven a okusovat si nehty. Nebo pít vodu. Muhehe.
 Nakonec to do půl druhý vydržím, s podporou další meruňky. K obědu jím tuňáka, přímo z plechovky, přikusuju cherry rajčata. Tuňák skvěle zasytí, naschvál ho kupuju v oleji. Pořád si slibuju, že si s ním udělám nějakej salát, ale většinou končím tak, že ho jím jak zulokafr.
 Zjišťuju, že nemám chuť na velký porce. Čím to může být? Tuňáka mi stačí čtvrtka a k tomu pět rajčátek. Jenže s tím do večera nemůžu vydržet. Pozoruju se, že mi nejvíc vyhovuje jíst kontinuálně, vždycky, třeba jedna lžička tuňáka za čtvrt hodinu. Mám takový pocit, že tohle nebude dobře. Měla bych si přečíst tu knížku, že jo. Ale ještě nepřišla.
 Venku se zahlídnu ve výloze. Zmenšuju se! Zcela určitě, už je to i okem patrný. Z pátýho měsíce se stává třetí. Pořád tam ještě břicho je, ale už není tak moc vykulený. A dokonce i večer ho v pohodě zatáhnu. Jo, tak to se mi líbí. Jen kdybych k tomu mohla ten banánek se šlehačkou.
 Večer zase nákup. Už bych tam pomalu mohla přespávat. Zase kontroluju složení všeho možnýho. Co že to nesmím? Cukr, mouka, to je jasný, pak MSG, což je glutamát sodný a pak taky siřičitany. Můžu dusitan sodný? Safra, celou dobu jsem měla za to, že glutamát je E250 a ono ne! Glutamát je E621, což by mi značně mohlo rozšířit výběr z uzenin! Budu se tomu muset pověnovat, mám v tom hokej.
 Až večer, cestou v autě do Modřan si uvědomím, že se mi dneska vlastně nechtělo přes den spát. Nebyla jsem unavená, nezívala jsem, nezavíraly se mi oči. Mám to přičítat stravě, nebo tomu, že mám dost příprav na víkendový Dyzajn márket? Nebo tomu, že jsem měla v krámě kamarádky? Ať je to to nebo to, líbilo by se mi, kdyby to tak pokračovalo. Je pěkný mít přes den enegii a ne se ploužit jak mrtvola. Budu ale ochotná se kvůli tomu vzdát mouky a dalšího napořád?