Whole30 - den dvacátý pátý

 Mám to na salámu. Čím dál tím víc se mi vkrádá do hlavy, že už to mám vlastně skoro za sebou, už jsem si to dokázala, tak co by se stalo, kdybych si kousek něčeho dala. Vy to nepoznáte, O. to nepozná, Matylda odjela s babičkou na dovolenou (pláču!) a Bíba mě nepráskne.
 Snídám v autě, protože jedu do Prahy nakupovat a potřebuju vyrazit brzy. Mám s sebou minisalámky, který snad neobsahují nic závadnýho, jen prostě nejsou eko bio grass fed. Pak mám rajčátka a olivy. A dvě nektarinky. Popravím to téměř všechno.
 Nakupování mi jde od ruky a tak jsem před polednem doma, kde se chystá loučení s Matu. Jede poprvé s babičkou na týden na dovolenou. Nechce se mi jí pouštět, co když se jí tam někdo bude pošklebovat a já tam nebudu, abych jí řekla, že se může bránit? Co když jí někdo bude nutit do jídla? Co když jí někdo bude brát hračky? Co když se jí po mě bude stýskat?
 Ale zas na druhou stranu... Co když si to skvěle užije? Co když si zahraje hry, který by si se mnou nikdy nezahrála? Co když se naučí spoustu nových věcí?
 Tak jo, zkusím to brát pozitivně. I když Bíba její odjezd oplakala a pořád volala "taky, taky, sa babictou!". Chuděrka. Nejradši bych byla, kdyby mohly být holky spolu. Mám strach, že Matu chytne nějaký manýry a na Bíbu pak bude koukat jako na mimino. No, uvidíme za týden, že jo.
 Po obědě (který bych sice v plánu, leč nedošlo na něj) jsme se s Bíbou sbalily a vyrazily do krámu. O. nám nechal auto, takže se přepravujem vskutku královsky. Chtěla jsem ušít další tílko a začít pracovat na sukni, jenže střih na tílko jsem si zapomněla doma. To mě tak rozhodilo, že jsem vlastně jen lemovala kalhotky - pokusy, které vzniky při tvorbě střihu na mě a mají velikosti 46 a 42 :D Vzhledem k tomu, jak prasácky jsem je olemovala, tak je rozdám nějakým dobrým duším, aby mi alespoň řekly, jestli se to dá nosit. Zítra jih zkusím pár ušít, ale tentokrát si dám vážně záležet.
 O. tu dneska není, ani zítra tu nebude. Já vážně jednou spočítám, kolik nocí z měsíce není doma a pak mě bude litovat každá manželka kamioňáka.Ale vždyť jo, jsou i horší povolání, já vím.
 O., ve své nezměrné lásce, mi naložil maso a asi půl hodiny mi udílel instrukce, kterak s ním naložit. Jelikož mi minulý týden paní na úřadě větu: "nahoru po schodech do prvního patra, zahnout vlevo a druhý dveře," musela opakovat pětkrát, než jsem se chytla, nedělám si sebemenší naděje na kuchařský úspěch. Snad to nebude na uhel. Od včerejška k tomu mám brokolicový nákyp, tak uvidíme, jestli z něj česnek trochu nevyčpěl, v ledničce.
 Co určitě stojí za zmínku je to, že jsem dneska otevřela kokosový mlíko z Makra. A nebesa se rozestoupila! To je taková lahoda! Taková! Klidně bych to Caro pila celý den. A když si navíc představím, jak se zabořím do ušáka v krámku, k ruce si vezmu pletení (nebo knížku). Ách, já se těším na středu!
 A nebo taky na čtvrtek, páč to mi Whole30 končí. A ne, neptejte se mě, ani nevím, jestli to potáhnu ještě dál, abych zkusila počkat na ten příval energie. Nebo jestli už začnu ochutnávat normoš věci.
 Ještě se musím přiznat, že dneska jsem měla hodně namále. Bíba chtěla koupit housku, když jsme byly v krámě. Jenže v cukrárně už z pečiva měli jen pizza housku. Mojí oblíbenou. V nějakým pomatení smyslů jsem koupila dvě, že to Bíba sní. Kdepak, kousla si dvakrát a pak si vzala celozrnný rohlík. A ta houska tam tak smutně ležela. Cela opuštěná. No, udržela jsem se, ale abych pravdu řekla, ani neví, díky čemu.