Tak jsem se pomalu přehoupla do druhý poloviny. Neuvěřitelný. A začly mi docházet síly. Nějak nechápu, proč to vlastně podnikám. Dneska jsem unavená, nafouklá a ztrácím motivaci. Když okolo mýho krámku chodí lidi, co si nosí zabalený cukrový bomby, říkám si, jestli mi to za to stojí. Vždyť nepotřebuju hubnout, nejsem nemocná, a stejně si myslím, že jídelníček navždycky asi nepřehodnotím. Tak o co se to sakra snažím?
Dělá mi čím dál tí větší trable nesáhnout po nějakým jídle. Po oříškách mezi jídlem. Po nektarince, když jsem nakoupila a sedám do auta. Po meruňce před večeří. Nebaví mě, že musím každý den vymýšlet dvě jídla, který jsem nikdy nevařila a nejedla. Nebaví mě, že pořád něco nevím a musím to googlit. Nebaví mě, že si nemůžu dát co chci.
Mám krizi.
A ještě ke všemu ani nevím, co bych si dala, kdybych mola cokoliv.
Z trucu jsem k večeři udělala placky z kysanýho zelí a cukety (kyszelí jsme objevily v Bille a nemá v sobě nic závadnýho, ou jé). Samozřejmě, že jsem neměla čím je slepit, takže to byla prostě rozpadající se hmota. I tak jsem je s chutí snědla. Nicméně, nejspíš ihned poté, co skončí Whole30 je udělám s moukou a věřím, že budou super.
To je zas motivace, tohle to.
Žádné komentáře:
Okomentovat