Sama s Bíbou v práci, to je prostě pohoda. Společně posnídáme nějaký Schinken speck, rajčata a avokádo. Bíba ovšem se snahou tou ukrutně drahou pochoutkou nakrmit kočku, která k nám do krámu infiltrovala. Já dnes začínám týden focení, takže jsem s sebou dotáhla všechny potřebné propriety a slibuju si, že se to toho fakt opřu. Ještěže jsme jeli autem. O. se nad ránem vrátil z koncertu a nevypadal, že by se během dneška dokázal zprovoznit, tak nám náš pohřebák přenechal.
Jsem velmi příjemně naladěná, práce mi jde od ruky a chutě mě nijak zvlášť neberou. A to si dopřávám to kafe s kokosovým mlíkem, o jehož vlivu na mojí psychickou závislost na užívání jsem psala. Tak to možná kafem není a jsou to prostě jen nějaký výkyvy.
Návštěva cukrárny mě nechá zcela chladnou. Na větrník ani nekouknu a banánu v čokoládě si nevšímám. Nemám chuť. Když mi Bíba dáva naoko kousnout lineckýho koláčku, ani se mi nechce k němu čuchat. Jo, dovedu si představit, že kdyby mi tohle vydrželo, zůstala bych u paleo stravy.
Obědvám tuňáka. Taky se mi ještě nepřejedl. Navíc chutná i Bíbě a já mám tak nějak zafixováno, že je prostě zdravej. Budu muset poprosit tátu, ať nám doporučí kde ho koupit čerstvýho. Jednou nám z něj dělala steaky a byly eňo ňůňo. Myslím, že i O. by si už rybu docela dal. Přeci jen střídat vepře s hovězím, no... Tak asi by to šlo, kdybychom používali větší množství receptů.
Mimochodem, O. dnes obědval podrážku, kterou jsem z jeho naloženýho masa včera vytvořila. Tak jsem se klepala, jak mi to vyčte, ale říkal, že to bylo prímový. Tak to na tom vaření asi nic není. Ale stejně to nechám na něm. Proč si přidělávat stresy, že.
Večer jedu učit, jen předám Bíbu doma O. a hned vyrážím ku Praze. S O. jsme domluvený, že večeřet nebudeme, on je nacpanej z pozdního oběda a já si něco nezdravě dám v autě. Takže olivy, oříšky a šunčička. Chm, chm. Co mě těší hodně moc je to, že dokážu nesežrat celý balení od všeho, ale s rozvahou se zastavit a říct si "OK, teď už mám dost" a víc nejíst. Ovšem jestli je to stav trvalý, to netuším.
Posledních pár dní si přijdu navečer unavená. Většinou na mě chodila únava okolo druhý, třetí odpoledne a když jsem to překlepala, tak pohoda, třebas do půlnoci. Teď okolo desátý večer začínám zívat a už toho moc neudělám, spíš jen tak hibernuju. Zvažuju, že bych do týdenního plánu zařadila alespoň jeden den, kdy půjdu programově brzy spát. Asi ideálně s dětma.
Mimochodem teď je 15:45, Bíba spí a na mě právě padá únava. Asi z toho ticha, koukání do monitoru, nevím. Kdyby už nespala skoro dvě hodiny, šla bych si k ní dát šlofíka. A víte vy co? Půjdu i tak.
PS: jakmile jsem se doplížila do ložnic, otevřela Bíba oko. Tak jsem se s ní alspoň chvíli válela v posteli. Taky dobrý.
Žádné komentáře:
Okomentovat