Není nad to probudit se a zjistit, že venku je jednolitá šeď, ze které crčí provazce deště. Obzvlášť když víte, že za necelou hodinu musíte za kolo zapřáhnout 50 kilo štěstí a odjet s tím do vedlejší vesnice. Za druhý auto bych vraždila, fakt.
Dětem se ráno zřejmě taky nevyvedlo, protože sotva jsme vyšly za branku, začalo "ma-ha-mííííí, ona mi to bere!" a "ma-ha-mííííí, ona mi to dáááá-vááá!" a tak podobně, v nekonečných variacích. Matylda mi důležitě onámila, že do kaluží musí chodit opatrně a žádný skákání, jelikož sice mají holinky, ale k nim nemají nepromoky, pouze legíny. Takže když se za půl minuty ozvalo "bééééééééééé, já mám mokjo v holinkááááách!" zrovna od Matyldy, začalo mi cukat oko. Místo chápajícího a respektujícího přístupu jsem zvládla jen syčet. No, nic pěknýho, fakt.
Jinak, ačkoliv se za deště jízdní vlastnosti na silnici mění, rozhodně se nemění v můj prospěch. Přijde mi, že to zkrátka nejede. Do toho slalom mezi slimákama, což v případě, že máte čtyři kola, která vůbec nejsou za sebou, získává úplně nový rozměr. No prostě parádní ranní jízda. Vůbec se nedivím, že jsem z toho dostala hlad už v půl devátý. Když jsem na závěr přejíždělo po mokrém pískovém chodníčku, uznala jsem, že těžší jízda snad už může být jen tehdy, jestliže máte kolo ze suchého zipu a jedete po koberci.
V krámě jsem pak hlad zahnala plechovkou tuňáka, vajíčkem na tvrdo a olivama. Tuková bomba. Tučnější snídani bych už mohla mít jen kdybych zakusovala máslo a zapíjela to oliváčem.
Mimochodem v sobotu, což je den osmnáct, jsem poprvé pocítila chuť na určitou potravinu. Ne ve smyslu "hm, dala bych si kobihu", ale takovou tu, jak tu chuť vážně cítíte v puse. Naštěstí to byla chuť na kafe s kokosovým mlíkem, tak to se dá docela dobře zvládnout. Ani jsem si ho pak nedala, když jsem dorazila dom, nejspíš mě to přešlo. A nebo jsem na to zapomněla.
K obědu jsem měla tuňáka. Bez vajíčka. Ještě že dnes O. přijede a začnem zase normálně vařit. Už to je totiž trochu nuda. Když vejdu do zeleniny a rozhlídnu se, prakticky neexistuje potravina, kterou bych neměla dnes, nejvíc včera. Nuda.
Po včerejším břišním dobrodružství, které bylo nejspíš způsobeno švestkami zkonzumovanými po osmé večer (byly jen tři, mrchy!) si dávám dneska bezovocný den. Fakt mě zajímá, jestli se budu cítit líp, jestli se nenafouknu. Ono totiž prý to ovoce v břiše kvasí, chm. To asi taky nebude to pravý ořechový.
Nejsem unavená. Nevím, jestli fakt nejsem unavená, nebo jestli jsem si jen nevšimla, protože jsem 90% času něco dělala a když jsem to zrovna nedělala, tak jsem rovnala do latě děti, což zrovna dnes bylo tak vyčerpávající, že bych únavu dozajista pocítit měla.
A co víc, dnes nemám tendenci nic ujídat. A to i přesto, že v krámě mám pytlík s lískovými oříšky. I když oběd mám zase trochu roztažný, vlastně mi trvá i víc než hodinu, než se najím. Asi by to chtělo scuknout, nebo holt utnout.
Jo a po včerejším břichabolu si docela dobře dokážu představit, že si někdo řekne "jo, tak kvůli tomuhle si ten lepek už prostě nikdy nedám". Jsem zvědavá, jak to bude u mě. Finišuju už za deset dní! Už za jedenáct si dám kousek mýho milovanýho Ciaciocavalla. Mňam.
Večerní nákup je klasikou - stojím ztracená mezi zeleninou a dumám, co asi tak budem jíst. Na dnešek vepřové a fazolky, na zítra co dům dá? Kupuju patizon, dýni, hokaidó. Snad mi strýček Google poradí, co z toho. A konečně už musím do toho Makra, protože mi dochází kokosový mlíko. A při návratu z nákupu jsem rozmašírovala banány, tak si hned stoupám k plotně a smažím lívance na zítřek. A jelikož tu byly i nějaký oválený broskve, prdnu je na vedlejší plotýnku (čímž jsem zabrala celou naší kuchyň) a dělám z nich marmeládu. A to prostě jen tak, že je rozvařím, odpařím a naliju do sklenic. Je toho žalostně málo, ale zase je to tutti frutti bio. Škoda, že to sežereme zítra k těm lívancům a neukáže se, jestli to je opravdu zavařený, nebo jestli by to do týdne zplesnivělo. Asi zkusím nakoupit nějaký pokusný suroviny a zopakovat to. Nepřebývá vám ovoce?
Žádné komentáře:
Okomentovat