Nechce se mi věřit, že je to už čtrnáct dní. Že já jsem něco takového čtrnáct dní vydržela. Já, o které se říkalo, že nemá žádnou vůli, žádnou ctižádost. Muhehe. Ještě příští rok zaběhnu maraton a všem vypadnou oči z důlků (ne, běhat jsem opravdu nezačla).
No nicméně se držím. Až na semtam hrst oříšků nemám žádný excesy. Nedala jsem si čokoládu, větrník ani zmrzlinu. Chutě na konkrétní věci pořád nemám, jen si nějak nedokážu představit že "už nikdy". Zase jako s kouřením. Vím, že je to nezdravý, ale prostě si nedokážu představit, že už si nikdy nezapálím. A stejně tak si nedokážu představit, že už nikdy si nebudu ke svačině dávat banán v čokoládě, nebo větrník. Že už nebudu běžně snídat housky. Že nebudeme mít alespoň jednou v týdnu k večeři těstoviny...
No, nebudu předbíhat, třeba se nakonec ukáže, že jsem člověk, kterýmu tyhle potraviny nic nedělaj a naopak mu vysloveně vyhovujou. Hlavně ty větrníky, že jo.
Jinak děti jsou na přetržení. Dneska tu byly kamarádky - příliš mnoho dětí. A příliš mnoho pizzy k obědu. Dala bych si. A jako zákusek bych zakousla ty lasagne, co k tomu měly. Marně jsem projížděla jídelní lístek, jestli si nedám alespoň salát. Jenže kdybych je poprosila ať z toho vyndají všechno, co nesmím, zůstalo by rajče s okurkou a to si teda můžu udělat sama.
Večera jsem se nemohla dočkat, holčičky byly jak z divokých vajec. Pak už jsem se prosila, aby alespoň dvě minuty neříkaly "mamíííí". A výsledek: "A proč, mamíííí?"
Na zítřejší working day se moc moc těším!
Žádné komentáře:
Okomentovat