Whole 30 - Den jedenáctý

 Ráno jsem poprvé po dlouhé době neslyšela budík. On má takový předstupeň, kdy jen potichoučku ševelí, šumění moře, cvrkání cikád, znáte to. To mi většinou stačí, abych se aktivovala, ale dneska teda ne. Pravda, šla jsem spát pozdě a pravda, z toho tahání věcí jsem docela unavená, je to na mě výkon, ale že bych byla až tak moc unavená? No, holt asi jo.
 V Dobřichovicích vyzvednu Dyzajnovou kolegyni (včera jsem jí vezla dom), několikrát se vracíme pro různé věci a pak už hurá ku Praze. Na Janáčkově nábřeží je o trochu volněji než včera, ale dvě místa jsem prošvihla a tak mě zas čeká několik koleček kolem. Nakonec se upíchnu o fous blíž než v pátek, haleluja.
 Vlečeme věci na střelák. Alena je už na místě a činčá si stáneček. Rozhodím věci po stole a než to stihnu nějak uspořádat, začnou chodit lidi.
 Snídani jsem, doma nestihla, tak se svezu na trávník a dávám si vajcomuffiny a zeleninu. Sekec si nechávám na oběd. Před obědem dorazí Bajaja, která se Sofinkou přijela na tu slávu až z Ostravy. Holkám se na Dyzajnu líbí, Sofinka se ukázala jako naprostá špička v hula-hopování a všichni jen zíráme, jak okolo sebe obtáčí neuvěřitelné množství obručí, které jsou pomalu stejně velké jako ona. Bajaja je taky na whole30, tak se můžem podporovat. O oběd se dělím se Sofinkou, ona papriku a okurku a já zbytek. Takže mrkev, sekanou a vajíčkový muffiny. Jako dobrý to je, vo tom žádná, ale jsem ráda, že zítra už bude něco jinýho.
 Okolo třetí mě začíná bolet hlava. Pila jsem dost, ale snažím se to tlačit ještě víc. Okolo čtvrtý je mi jasný, že už to nezachráním ničím. Pak už se jen modlím, ať to utíká co nejrychleji.No, to se teda moc nedaří, lidi nekupujou, jen okukujou a tak není čemu se věnovat. Postrkuju hodiny pohledem, ale že by to zabíralo.
Když dorazí Hanka s biošpekem (uááá, fakt dobrej a prej je v něm jen sůl), vím, že konec už je nadohled.
 Úderem osmé balím a nakládám vozík. Tašku na záda a už pádím. Sbohem.
 Bolest hlavy je už nesnesitelně silná. Bolí mě nadočnicový oblouk a bolest jakoby stéká dolů do zubů. Kodrcám se městem jak kramář, občas mi něco z vozíku spadne, tak usedám na dlažbu a sbírám. Jsem unavená a nejvíc ze všeho bych teď potřebovala teleport. Nebo řidiče. Prášky u sebe nemám a beztak mám pocit, že na tohle by už nezabraly. Začíná to být silně migrenoidní. Točí se mi žaludek, vadí mi pach auta.
 Vyjíždím do ulic s vědomím toho, že stavět můžu co kilometr. Jsem unavená, oči mě pálí, chce se mi spát. Do toho bolest hlavy, je mi na zvracení. Nutím se v autě poslouchat pořad o konci války a zvěrstvech na Němcích. Ploužím se Prahou na čtyřicet. Na Strakonický si dovolím zrychlit na šedesát a před očima mi vyvstává graf důsledků nehod v určitých rychlostech. V šedesáti už to jsou smrťáky. Zpomaluju.
 Stavím na benzínce, musím ven z auta. Vzduch prosycený benzínem mi moc dobře nedělá, tak se uchyluju dovnitř. Je mi jasný, že si nic nekoupím, jednak jsem na Whole30 a druhak je mi pekelně blbě. Proto s omluvným úsměvem v pobledlé líci zapluju rovnou na záchod. Krom potřeby si namáčím hlavu. Ne že by to pomohlo od bolesti, ale snad mě to probere alespoň tak, abych ujela deset kilometrů.
 Teď totiž dlouho žádná zastávka nebude, leda bych to vzala přes Radotín. Sice je na Strakonické jeden plácek, ale dost blbě se z něj vyjíždí zpět. Pak je ještě na Cukráku, ale tam se teda v noci dost bojím. Takže zastavit můžu až na Jílovišti. Sedám do auta a vyrážím dřív, než si to stihnu rozmyslet. Kdyby byl s holkama doma O., asi bych nikam nejela, lehla bych si do auta a zkusila bych si chvíli schrupnout. Jenže je tam s nima máma, tak jedu.
 Řídí se mi tak špatně. Vím, to, jedu extrémně opatrně. Držím se u krajnice, nejedu víc než šedesát. Musím vypadat jak začátečník. No a co, hlavně bezpečně.
 Sjíždím na Jíloviště, hned za stopkou mě předjíždí náklaďák. Vesnicí jedu třicet. Zapomněla jsem, že z mýho parkoviště je teď stavba a nedá se tam zajet. Zastavím teda ve Všenorech. Zatínám zuby do spodního rtu, abych se probrala.Vzpomínám na to, že Novasovi proti únavě pomáhá zmrzlina. Snad bych si jí i dala, kdyby bylo kde jí koupit a kdyby se mi tak zoufale nechtělo blejt. Všenory, silnice k parkovišti je nějaká rozkopaná. Mě snad trefí! Domu už to je míň než pět minut. Zpomaluju ještě víc, všechny okýnka dokořán, napila bych se vody, ale nejsem si jistá, jestli bych jí teď zvládla otevřít při řízení. Asi mi upadne hlava. Mám migrénu. Modlím se, aby Bíba okamžitě usnula, kdyby mě mělo čekat nějaký rodeo, tak to nepřežiju.
 Jsem doma! Dojela jsem bez nehody, děkuju všem nebesům, Vesmírkům a Bohům a jdu za auto zvracet.
 Klušu s taškou domů, děti mě vítají veselé a bdělé. Musím mámu trapně poprosit, aby mi Bíbu odnesla nahoru, mám strach, že bych jí neunesla. Nahoře okamžitě navlíkám pyžamo a jdu zalízt s Bíbou. Večeře?  Díky, ne. Padám do komatu.