Hlava. Bolí. Au, au, au. Nevím, jestli je to ketoza nebo doznívající menstruace, ale moc bych si přála někam zalízt do tmy a tam si tiše kňourat, dokud nebude čas jít spát. Děti jsou jiného názoru. Ploužím se po domě jako bez ducha. Po zkušenostech ze včerejška jsem rozhodnutá snídani nepodcenit. Připravuju si tři míchaný vajíčka a k tomu opečenou cibulku s cherry rajčatama. Ty se rozhodly na pánvi chovat způsobně a spolu s cibulí snad zkaramelizovaly, nebo co, takže je to překvapivě dobrý. Bíba vajíčka plive, rajčata nechce, ale opečenou cibuli si cpe do pusy plnýma hrstma. Hlava bolí dál.
Snažím se v posteli uspat Bíbu a hibernuju u toho. Nedaří se mi. Ani jedno. Jde si pro mě mlsná. Dávám si nektarinku. Zdá se mi to, nebo se bolest hlavy zmenšila? Zkouším ještě jednu a doufám ve vyléčení. Nepovedlo se.
Poledne mě zastihne roztřesenou, děti jsem odložila k pohádkám a naprosto jsem na ně rezignovala. Ke zbytku cibulorajčat od snídaně si vařím dvě vajíčka na tvrdo. Dobrej mix. Dneska se nedokážu udržet a co chvilku si jdu pro trochu oříšků. Na FB Whole30 se zrovna objevil příspěvek od holky, která je ve třetím týdny, dostává menstruaci a taky se neudrží. Jsem ráda, že je to globální problém, nakonec se nás sejde celkem dost. Tak mi to dává sílu věřit, že zítra zas budu na třech jídlech a víc ani ťuk. Není pro mě tak těžké nedat si určitou věc, jako nedat si alespoň něco. Prostě to moje uzobávání. Kdybych to vážila, mohla bych taky zjistit, že za den takhle uzobnu klidně kilo něčeho. Ehm.
Dneska mám asi nejprotivnější den. Paradoxně 2DC, což je můj fúriovitý den, byl celkem v pohodě. Na děti jsem byla hodná, milá, všechno jsme vyřešily v klidu. Dneska mě tak nějak štvou. Přisuzuju to i tý hlavě, je to otrava. Odpoledne navíc zjišťuju, že padla jedna věc, kterou nutně potřebuju na víkend a řeším jí už měsíc. Zbytek dne trávím u počítače snahou o řešení. jestli se povedlo se teprv uvidí. Áchich.
A aby toho nebylo málo, tak mi milé dítě usne v náručí o půlhodiny dřív, než chodí do vany a začíná se chystat na spánek. Asi si potřebovalo dát šlofíka. Je mi jasný, že teda v sedm spát nepůjde a mě čeká noční šichta. Achjo podruhý.
Nevečeřím, usínám u dětí a budím se po hodině a půl. Hlava bolí jak střep. Píšu a jdu spát. Jestli bude bolet i zítra, kapituluju a vezmu si paralen. Taky musím občas pracovat, víme?
Žádné komentáře:
Okomentovat