Jen počkej!

"Tak ty jsi těhotná?! No to ti moc gratuluju, fakt! A už je ti špatně? Ještě ne? Jen počkej až to přijde, to strávíš půl dne nad záchodem, che che!" směje se potměšile mojí zprávě.
 "Moc moc gratuluju k tvýmu těhotenství. A říkala jsi, že ti vůbec není špatně? No to je príma, ale jen počkej, znám jednu a tý bylo špatně až od druhýho trimestru. Zato jí pak bylo špatně fest," hihňá se lehce škodolibě.
  "Ahoj, ahoj, to je skvělá správa, holky říkaly. A že prej je ti úplně fajn? No to si žiješ. Nezvracíš jo? No jen počkej, ono to přijde. A když ne zvracení, tak oteklý kotníky, pocení, funění. Znáš to, brrr," otřese se odporem.
 "Že tě nic nebolí? Ty se teda máš! A kolikátej seš? Jo teprv 22tt, to tě to nejhorší čeká, jen počkej!" předvídá výhružně.
 "Ahoj, tak prý už táhneš na třicátej tejden? Tak to už máš za pár. To už se ani pořádně nevyspíš, co? Cože, ty ještě můžeš spát? Jen počkej, to přijde za chvíli, kvůli břichu v noci prostě nezabereš."
 "Prosimtě, já tě tuhle viděla, ty pořád někde poletuješ. Jen počkej, to se ti nevyplatí, ještě z toho budeš rodit předčasně!" sejčkuje.
 "Hele, ty máš ale břicho vysoko. Jen počkej, ty budeš rodit po termínu!"
 "Člověče, B. říkala, že se máš príma?! No to ráda slyším, jen si hlavně odpočiň! Jen počkej, jak se to narodí, tak už se nevyspíš!"
 "Jen počkej, až bude na světě, to se nezastavíš!"
 "Jen počkej, až začne pořádně brečet, to ti uši upadnou a nebudeš vůbec vědět, co dělat!"
 "Jen počkej, až se bude usmívat, to ti je taková krása!"
 "Jen počkej, až začne lízt, to budeš mít po klidu!"
 "Jen počkej, až začne žvatlat, to se budeš úplně rozplývat!"
 "Jen počkej, až začne vstávat, to jí neuhlídáš."
 "Jen počkej, až ti poprvé odněkud spadne."
 "Jen počkej, až začne mluvit, to se dozvíš věci."
 "Jen počkej, až přijdou tříletý vzteky, to je teprv něco!"
 "Vůbec nevíš, o čem mluvíš, jen počkej, až budeš mít děti dvě!..."
 "Jen počkej..."
 "Jen počkej..."
 "Jen počkej, až bude v pubertě!"
 "Jen počkej..."
 "Jen počkej..."
 "Jen počkej..."
 "Jen počkej, až ti to jednou děti vrátí!"

 Díky, nechci. Nejsem zajíc. A dokonce i ten zajíc s vlkem vždycky vyběhne. Takže mé milované okolí, tímto dávám na vědomí, že já na "jen počkej" neslyším a slyšet nebudu. Já na věci nečekám, ani na ty příjemné, ani na ty nepříjemné. Já si užívám těch věcí, které jsou teď a tady. Svoje "jen počkej" jsem už dávno vypustila ze slovníku a doufám, že se v životě neuslyším ho vyslovit.
 Zároveň bych všechny bojácnější ráda upozornila, že žádná z těch věcí, kterou jsem tady nadhodila nebyla zdaleka tak náročná či složitá, jak mi byla předhozena. Všechno má svoji krásu, i hlídání neposedného batolete. Tak na to myslete, až nad vámi bude zase někdo sýčkovat a předvídat vám, jak to budete mít strašlivě těžké. Nebudete, těžké to má on, když to vidí tak černě.
 Výše psané perly nejsou výplodem jedné osoby, ale zřejmě kolektivního vědomí, nebo co já vím, protože ke mě nacházely cestu celé první těhotenství, v druhém už jsem je dokázala vcelku odfiltrovat. Nicméně to fakt dokáže znepříjemnit život, že jo? Pořád čekat, kdy už to nepříjemno přijde a když nepřichází, tak se obávat, že udeří s ještě vetší silou.
 Takže moudro pro dnešní den: Nečekat, užívat, usmívat!