Whole30 - den první

Je středa, jdu do práce sama. Alespoň bych měla, ale O. byl nemocný a tak tady pořád visí hrozba toho, že bude ještě postonávat a děti připadnou mně.
 Hrabe se z postele s mírným hekáním, to vypadá nadějně. Včera to bylo hekání horší, bolestné. Dnes už vypadá jen trochu pomuchlaně. A bolí ho záda. Aby ne, po dvou dnech v naší posteli. Výsledek - děti si bere. A já vyrážím do práce.
 Cestou se stavuju v Lidlu. V hlavě se mi točí myšlenka na Whole30. Celých třicet dní. Fíha. Bez zmrzliny. Bez vína. Bez banánu v čokoládě (toho pravýho, z cukrárny). Bez čokoládky. Jen o zelenině. Kdepak.
 Plížím se Lidlem a nedívám se ani nalevo, ani napravo. Mířím k zelenině. Hned vedle zeleniny jsou lákavý sýrový rohlíky. Miluju je! Je na nich tolik moc sýra, že je často spečený kolem dokola, jako malá, roztomilá svatozář. Často sním za dopoledne tři. Někdy čtyři. Zvládla jsem jich i pět.
 Smutně se otáčím a sahám po biorajčatech, biomrkvi, biookurce a paprice. Tu v biu nemají. Dneska nejsou ani biocitrony, musím vzít za vděk klasikou. No dobře, to bych měla zeleninu, kterou si umím představit, že schroustám jen tak přes den. Maso si v krámě neudělám, to můžu rovnou vynechat. Spasit by mě mohla šunka, ovšem pohled na její složení mě utvrdí v tom, že tady záchranu nenajdu. Dobře, ještě jím tuňáka (Rio mare, samozřejmě), jenže Lidl má jen nějakýho, kterýho neznám. Riskuju to a beru jednu plechovčičku. Přidávám olivy, protože ty teda můžu, jedny kešu oříšky a voilá, jídelníček hotov.
 V krámě si dám dvě mrkve k snídani. To by celkem šlo. Akorát to do mě padá, ani o tom nevím. Břicho mám nafouklý už od rána a to jsem ani včera večer nevečeřela.
 Proložím to oříškem, olivou, rajčetem. Okurka, paprika a tuňák zůstávají netknutý. Jím kontinuálně celý den, asi ještě nejsem zralá na porce, nebo co.
 Okolo třetí se slyším, jak říkám O. do telefonu, že zajedu na nákup a koupím k večeři maso. Dáme si ho se salátem. Má z toho chudák šok, je mu asi jasný, že nastávají zlý časy.
 A tak večeříme vepřovou pečeni, pěkně jako minutku na pánvi. O. jí skvěle namarinoval a já jsem zas skvěle nakrájela zeleninu. Salát jsem zalila jen dýňovým olejem a je to.
 Před večeří mám 55 kilo. Vím, že se u Whole30 nemá vážit, ale nedá mi to.
 Po večeři se nevážím, ale cítím se fajn, nejsem úplně zabitá, dokonce dokážu vstát z gauče a jít dopsat tenhle post.
Jestli se zítra vzbudím před budíkem, čilá a usměvavá, tak ten jeden den za to stál, heh.
 Nevím, jestli vydržím, nevím nic. Mám strach z carb flu - chvíle, kdy tělo nutně, nutně žádá cukr. Mám připravený sušený ovoce a nektarinky na zažehnání satana, ale bude to stačit? Mám dost sil? A hlavně vůle?
 Už teď se těším, až si za 31 dní dám kousek pizzy. Nebo sýrový rohlík. Čokoládku. Fazolovou polívku. Vinnou klobásu. Uherák. Kukuřici. Uf, zcela určitě je to ta nejhorší motivace všech dob, ale mě to tak nějak podivně pomáhá. Vždyť jde jen o 30 dní, to je chvilička. A pokud se fakt změním, nu, kdo ví?
 Pojďte mi fandit!