Pomoc, já jsem zrezla!

 Chvíli jsem teď nešila. No, pár dní už to bude. Možná čtrnáct, možná dokonce měsíc. Ani nevím, čím to je. Po hospodách nevysedávám, venku po nocích taky nelítám. Asi to bude mít něco společného s nelehkým uspávání, které u nás vede hitparádu. Když už se mi konečně podaří M. uspat, mám děs z toho, že bych jí mohla probudit.

 Ale včera jsem se vzchopila, odsunula Lenoru stranou a pustila se do kapsičkopenálu, který dlužím ségře. Práce cca na 20 minut. Když se budu flákat a budu u toho popíjet kafe, tak 30 minut.
 No, nevěřili byste tomu, ale ten malej bazmek mi zabral celej den! Nastříháno a naproužkováno bylo hned, ale pak přišlo na sešití do správného tvaru, podpořeno tím, že uvnitř a venku je jiná látka a měla by zůstat na svém místě a nikoliv se cpát tam či onam. Já to párala snad šestkrát, nekecám. Když jsem tu potvoru v devět večer konečně přemohla, dožehlila a hodila na ní oko, tak mi došlo, že jsem prostě a jednoduše zrezla. Chvíli jsem nepoužívala šicí část mozku a už je to tady. Budu se holt muset namazat, jinak to nepůjde.
 Ale než se vrhnu na mazání, musím se nejdřív trochu poprat s obchodem. Dneska se mi podařilo pokořit zipy v metráži, tvz. nekonečné zipy, které si doma ustřihnete po libosti a jezdce si nasadíte sami. Nasazování jezdce může být občas trochu oříšek, ale nebojte, už brzy vám dám pár tipů, jak na to ;)

 Na závěr bych ještě ráda poděkovala paní VS, která mi poznámkou u svého nákupu vlila do žil spoustu energie. Byla jsem v podnikatelském útlumu a díky jejímu nadšení jsem zase plná elánu. Tak, teď jen si ho udržet.

Přeji krásný večer a já jdu makat, až se ze mě bude kouřit,

Martina