Já miluju léto!

 Já miluju léto. Sice nemůžu nosit svoje chlupaté sukně, protože vypadám jako blázen, ale tahle drobná vada na kráse nepřeváží všechna pozitiva teplých letních dní.

 Můžu ráno vylézt z postele a dojít si na záchod aniž by si musela odsekat nohy z kovové podlahy v koupelně. Možná už jsem se zmínila o super designové podlaze, která vypadá skvěle kůl, nicméně údržba a teplota jsou značná negativa. Kdybyste si jí chtěli prohlédnout, ani nemusíte k nám, podívejte se na zem v každém modernějším autobuse ;)

 Můžu zůstat v pyžamu celý den a neuženu si chřipku. I když bych si ráda tenhle typ lenošení dopřála i v zimních měsících, je to nemožné. Musela bych si na pyžamo narvat svetr a pro jistotu ještě župan. A to by pyžamovitost celého dne značně utrpěla. K čemu je pyžamový den, když není vidět pyžamo? Pouze v pyžamu (a to spím v pyžamu a ve svetříku, protože jsem 90% noci přikrytá pouze od pasů dolů, abych nezadusila to kojící se nebože, které by jinak padlo hlady) vydržím asi tak osm minut, počítáno od výsadku z postele. Tahle doba zahrnuje výskok z postele, natažení vlněných ponožek a chlupaté sukně, úprk na toaletu, postavení vody na kávu, připravení hrnečku, kávy a cukru. Pak už metelím do koupelny, abych si z rukou setřásla rampouchy a navlékla se do něčeho, co moji tělesnou tepotu udrží ve středoevropském pásmu.

 Můžu mít otevřené okna. Jistě, otevřít okno můžete i v zimě, ale jedno otevřené okno u nás způsobí pokles tepoty o dva stupně. To neriskuju. Navíc, v zimě střešní okna prapodivně zatuhnou a otevřít je je ještě horší, než normálně. Jenže větrat se musí, protože jinak nám tam bují plíseň. A tak chaoticky pobíhám, přivírám, otvírám, klepu se zimou. Některé okna nechávám nonstop na větračku. Plíseň bují stejně, ale ráda si představuju, že kdybych je dovřela, bylo by to stokrát horší a jednou ráno bych se probudila a svět by byl jako pod hladinou. Zelenou. Jakmile se kalendář přehoupne přes duben, otvírám okna a pak žijeme až do září v nonstop průvanu. Pokud není bouřka. A někdy i za bouřky, když náhodou zapomenu zavřít okno. Až vám bude někdo tvrdit, že střešní okno může být za bouřky pootevřené, nevěřte mu. Několikrát jsem to testovala a o nemožnosti tohoto procesu svědčí několik pěkně vybarvených map na našich omítkách.

 Můžu předstírat, že i po uspání dětí je den. Je totiž světlo a to mi v zimě krutě chybí. Každou zimu nepřestávám žasnout, že už před Vánoci se začíná prodlužovat den. Vážně? To jako vážně? Už bude zas víc dne, než noci? Přísahala bych, že až do dubna se stmívá ve čtyři a den má asi tak pět a půl hodiny. Ale prý ne, prý už bude zase dobře. Podezřívavě koukám na oblohu při návratu z procházky a ejhle, ke konci ledna už to vypadá docela nadějně. V půlce února už jsem si skoro jistá – léto zase přijde. Jupí! A pak jednoho dne dorazí. Poznám ho tak, že děti spí a venku je světlo. A já můžu vyjít ven, koukat na svět, slyšet ptáky a nikdo mi nevisí na noze, nevolá „mamí, plóóóóč?“, netahá mě sem a tam, nevyžaduje utřít nudli, prdelku nebo rozlitou vodu. V tu chvíli se navracím do mladých let a předstírám, že ty dvě hodiny než padnu do komatu jsou celý den a já jsem bezdětná a volná a můžu si dělat cokoliv chci (samo, že bez kouření a chlastu, to je jasný, že jo? A taky nemůžu nikam odjet, no. Ale jinak jsem vlastně úplně svobodná).

 Můžu chodit bosa. Ještě jsem sice nezačala nosit batikovanou sukni, ale pomalu a jistě se tomu nejspíš blížím. Až mě v ní potkáte, můžete po mě výraz „alternativní matka“ hodit. Doslova. Ani se nebudu snažit uhnout. Loni jsem totiž začala chodit bosa. Zpočátku váhavě, po zahradě. Pak i na procházku. Pak na nákup. A nakonec všude. Moje bosé nohy způsobily víc zdvižených obočí, než kdybych šla nahoře bez. A to bez myslím i bez trička. Slyšela jsem otázky dětí, jestli nemáme na boty. Slyšela jsem odpovědi maminek, že asi chci být zvláštní. Viděla jsem ukazováčky kroužící okolo spánku ve výmluvném mezinárodním gestu. Nicméně jsem vytrvala a téměř do října jsem svým nohám dopřávala masáž, kterou pro ně zamýšlela příroda. A bylo to parádní. Často jsem si představovala scénku kterak mě zasatvišví policisté vidí vystupovat bosky z auta. Mladší rovnou padá do mdlob, starší, mazák, přežije a snaží se mi uložit pokutu, jelikož řízení bez bot je zakázáno. Není, hehé! Následkem této přestřelky dokazující policistův omyl ovšem musím předvést náhradní žárovky, hever a taky to, že vím, kam mám nalít kapalinu do ostřikovačů (což jsem do minulého týdne nevěděla). Tsss. Policajti mě nikdy nezastavili, ale na každé benzínce, na každém parkovišti jsem viděla zdvižené obočí. Nebo i hůř. Navzdory všem obočím světa si moje nohy libovaly. Moje malíčky se posunuly tam, kam patří a začaly se dokonce i hýbat. Taky máte nehybné malíčky? Vypadají trochu jako mrtvé, co? Fuj, chce to pro ně trochu pohybu ;) Když jsem se po luxusním barefoot létě pokusila nacpat do bot, přišlo mi, že mi snad vyrostla noha. A to jsem si nandávala superširoké crocsy, které nosím doma přes zimu, aby mi nohy neumrzly. No, zkrátka už mám ladnou nožku rozšlápnou, asi jako Yetti.

 A co je na létě asi to nejlepší to je vypravování dětí. V létě, když se chystáme ven, ať už na poštu, nebo na hřiště, vezmu kabelku, do ní vodu a nějakou ňamku,přihodím  M. a B. boty, kdyby je začaly pálit nohy a jdeme. Čistý čas vypravování – dvě a půl minuty. Zima, to je jiný kalibr. Ve dvě upozorním Matydu, že za chvíli už půjdeme, že by bylo dobré mít nachystané oblečení. Ve dvě pět se Matyldy zeptám, jestli má oblečení ready: „Néééé, já jsem Hop, vidíš mamí, jak pěkně skáču? Mamí, jak se rodí kobylky?“ Následuje krátká přednáška ze zoologie. Mezitím odlepím Bíbu od lednice, kde kvílí „ha-míííííí, ha – míííííííííííííí“ a pokusím se jí přesunout na deku, kde bych jí mohla vyměnit plenku. Sundám Bíbě kalhoty a houknu po Matyldě, co že je s tím oblečením? Matylda haleká, že potřebuje každou ponožku jinou a jestli jsem neviděla tu s těma puntíkama? Odtuším, že bude asi v sirotčinci (ubytovna lichých ponožek) a chmátnu po Bíbě, která se mi prosmýkne pod rukou a opět se přitiskne na lednici, kde srdceryvně pláče, jelikož už týden nedostala najíst. Při jejím páčení se mi povede otevřít lednici, což Bíbu nadchne, nabírá si plnou náruč jogurtů a utíká s nimi ke gauči. Rezignuji, podám jí lžičku, otevřu jogurt a koukám, jak je na tom Hop s oblíkáním. Bídně, cestou pro ponožku se nechal snadno rozptýlit doskočištěm vytvořeným na gauči a teď trénuje skok daleký.

„Matyldo, oblečení!“ Zvyšuji hlas a Hopa se to dotkne: „Ma-ha-mííííí! Já se vzte-he-kááááám! Já se teď ne-he-chcíííí oblíkat! Já si teď hraju!“

 Znovu vysvětlím nutnost včasného odchodu na poštu, kde pracovnice celé žhavé očekávají naše balíčky, ale jejich ochota končí pátým úderem zvonu v řadě. Dítě vztekle flákne čímkoliv, co drží v ruce o zem a odebere se ke skříni, aby si vybralo outfit hodný návštěvy pošty. Mezitím si šťastná Bíba patlá jogurt do vlasů a voskuje s ním konferenční stolek.

 „Mamí, budeš dělat, že to jsou moje ručičky?“ kráčí ke mně starší, s náručí oblečení. A tak jí provleču ruce pod rameny a ve hře, vynalezené před půlrokem na uklidnění vztekajícího se dítěte jí oblékám. Mumlaje „Teď si sundám legíny, aha, kde mám kalhotky? Áááá, tady jsou, a tyhle patří obrázkem jak? Dopředu? Dozadu? Nebo to patří na hlavu?“ hraju hru, která pomůže dostat M. do oblečení dřív, než padne tma. Jakmile obleču základ, popadnu Bíbu, sloupnu z ní vrstvy jogurtu, podle potřeby i vrstvy oblečení a podám jí mikinu. Pokusí se jí navlíknout na nohy a ve chvíli, kdy jí trpělivě vysvětluji, že patří na ruce s sebou praští na záda a hystericky zavřeští. Nechám jí vřeštět a lapím Matyldu, která si na sebe souká už třetí šaty, zjevně, aby venku nebyla úplně out. Natáhnu na ní mikinu, než se mi vysmekne a utíká za Bíbou, která si v tu chvíli stahuje kalhoty kdesi v posteli. Nahážu do kabelky nezbytnosti, je zima, jdeme na chvilku, takže vlastně nic nepotřebujeme, kabelku umístím do předsíně a jdu hledat nějaké děti. Lapnu Bíbu, navleču jí spodek těla do overalu a na ruce jí cpu mikinu. Když vítězně dobojuju a na ruce jí narvu i kombinézku, koukne na mě a pronese „píííí, píííííí“. To může být cokoliv od nakojení, přes pití, až po počůrání. Nejsem matka tyran, tak jí zas celou svleču a zkontroluju, jestli o náhodu nebylo čůrání. Nebylo. Zatímco mi nahá Bíba zdrhá, chytnu okolo vlající Matyldu, nasoukám jí do kalhot, bundu jí navlíknu v letu a vyšoupnu jí za zábradlí v předsíni. Zbytek oblečení jí házím přes plůtek a převádím to v hru. Chytne rukavici? Zvládne si jí oblíknout?  Odměnou mi je její nezájem.

 Vydávám se hledat Bíbu, nacházím jí snadno, podle loužičky, která se táhne celým bytem. Přeci jen to bylo čůrání. Jednou rukou vytírám a druhou udržuju Bíbu v bezpečné vzdálenosti. Karatistickým chvatem jí složím na záda a nedbaje protestů na ní soukám několikero vrstev. Kvílivé „mamííííí, mamíííí“ starší dcery už mám jak v mlze.

„No co zas je? Už mě doopravdy neštvi a utíkej ven! Můžeš na nás počkat na zahradě! Šup!“ Houknu na Matydu.

„Ale mamííííí…“

„Žádný ale! Já už toho mám doopravdy dost! Copak se jednou nemůžeme vypravit v klidu?!“

„Mamí, já nemám botýýýý!“

 Ach jo, to jsem to dopracovala. Bosé dítě v kulichu na mě kouká a v jeho očích čtu, že se těší na léto stejně jako já. Narvu jí do sněhulí a s pocitem, že už je hotovo, se otočím. Bíba sedí u mojí kabelky, šťastně okusuje stokorunu a okolo sebe rozhazuje vnitřnosti mojí peněženky. Všechno se mi povede narvat zpět v rekordním tempu. Kromě stokoruny, kterou mi Bíba odmítla vydat. Zřejmě bude dneska platit ona. Stovku obětuju, narvu na Bíbu poslední část výstroje a snesu jí dolů. Než stihnu nachystat kočár, vyráchá se v misce pro psa, hodí do ní stokorunu a sundá si jednu botu. Je půl čtvrté a my skoro můžeme vyrazit. Čistý čas, hodina a půl. Hurá!

 Co, vy, taky máte rádi léto? Vím o místě, kde je průměrná roční letní teplota 23°C. A zimní je 21°C. Asi si brzo objednám stěhovací vůz.