3x7=21

 Dvacetjedna dní prý trvá, než se vám změna zapíše do mozku. Než si nová věc vyšlape cestičku. Než se stane samozřejmostí. Laicky si to představuju tak, že dvacetjedna dní budu každé ráno cvičit s přemáháním a nechutí a dvaadvacátý den se probudím, na činky se zahledím s láskou a nebudu se moc dočkat, až si dám pořádně do těla. Nebo že mi dvaadvacátý den přijdou tři minuty čištění zubů jako naprostá samozřejmost, ne jako způsob, jak se hned po ránu vytočit do nepříčetnosti. Nebo že dvaadvacátý den se vstávání v půl sedmé (sorry A. ;) ) stane lahůdkou, na kterou se budu těšit už při večerním skoku do peřin.
 Nevím. Nikdy jsem snad tak dlouho žádnou "nepříjemnost" nevydržela. Dvacet let ranního vstávání do školy bylo vždy proloženo víkendem, kdy jsem se snažila dohnat, co jsem za kuropění v týdnu zameškala a posteli nevěnovala. Dokonalou dentální hygienu jsem udržovala snad jen v těhotenství, kdy jsem se nechala vyplašit jakýmsi článkem, kterak mi vypadají všechny zuby, když si je nebudu denně alespoň dvacet minut pucovat za použití nejméně pěti zubních kartáčků a tří ústních vod. Co vám budu říkat, taky jsem to trochu šidila (a zuby mám všechny, heč!). O cvičení snad ani nemluvím. Loni na jaře jsem se hecla a cvičila, nu, skoro těch dvacetjedna dní. Jenže pak jsem onemocněla - nebo onemocnělo nějaké dítě? - prostě se objevila nepřekonatelná překážka, já jsem na jeden den vynechala, pak jsem se snažila to dohnat a nakonec cvičící rozvrh vypadal jak noty na buben, tak jsem si radši namluvila, že to nepotřebuju. Tak takhle já to mám. A fakt tajně závidím všem, kteří po třech návštěvách posilovny píšou, jak se pro ně pohyb stal drogou, jak se nemůžou dočkat další lekce. Jak si bez toho život nedovednou představit. Jak jsou na sportu najednou závislí, i když předchozích dvacet let si raději počkali na další autobus, než aby rozhýbali šunky. To já zas ne. Já si život bez sportu dokážu představit klidně. A kdyby se ten život obešel ještě bez zrcadel a zrádných fotografií, bylo by to úplně nejlepčejší. protože odsud, z mých 168 cm výšky, vypadá moje břicho pořád dost dobře. Obzvlášť, když trochu přimhouřím oči. Jenže fotky se dějou a zrcadla jsou a tak jsem se zas uviděla, kterak shrbená, s břichem vykuleným do velkých dálek vůbec nevypadám tak étericky, jak si namlouvám. Asi mě to cvičení nemine.
 A tak jsem se rozhodla vyzkoušet experiment. Protože dvacetjedna dní pro mě zní asi jako "v příštím století", rozložím si to na kratší úseky. Pěkně se to dá vydělit sedmi, což je týden, to je fajnový, to bych mohla i udržet v paměti. Začnu první týdnem a můj cíl je, dát každý den příspěvek na blog (ne, nebojte, sportem začínat vážně nebudu, nemusím se hned tak moc potupit). Ode dneška tedy každý den můžete čekat nějaký žblept, canc, povedenou fotečku sluníčkové maminečky a tak podobně. Těšte se. Já se taky těším, protože jednak se ukáže, jestli v sobě najdu dost disciplíny na blogování, druhak se ukáže jestli taky něco přes den dělám (plánuju totiž i něco dělat, neočekávaně), nebo se jen kopu do zadku a za třetí se ukáže, jestli to blogování k něčemu je. Jestli se vás objeví víc. Vás, lidí, které bavím a kterým občas zpříjemním večer. Protože já vás chci mít víc. Jsem nenažraná ;) A v neposlední řadě se ukáže, jestli těch dvacetjedna dní je skutečně bod zlomu a jestli se mi blogování stane návykem, nebo jestli pak pěkne sklouznu zpět ke své lenoře a stěží napíšu jeden příspěvek měsíčně.
Jdu na to, startuju. Držte mi palce a pojďte mi fandit ;)
Díky,
M.