A más to!

 Včera večer, sedíc ve vaně a napařujíc každou unavenou buňku jsem poslouchala muže, kterak spřádá plny na večeři. Dělá to často, často vaří on, zatímco já pracuju, předstírám že pracuju nebo se otevřeně flákám. Úžasné, že? Ale tohle není pochvalný článek na jeho majestát, takže si své "óch" a "ách" zašeptejte jen potichu a čtěte dál. Nebudu prozrazovat celé naše večerní menu, protože když se k tomu přičte půl dvanáctá v noci, mohla by na nás taky přijít paní Cajthamlová a pěkně nám vyprášit kožich za to, že jsme stravovací ostuda národa. Nicméně večeře zahrnovala máslo. Mňam.
 "My nemáme máslo?", haleká O. z kuchyně.
 "Ne, myslím, že ne," odpovídám a šplouchám nohou ve vodě.
 "No tak já to teda udělám suchý."
 "No to ani nápad! To já jíst nebudu, to radši to máslo udělám."
 "Uděláš?!" Zní to na hranici nevěřícnosti s ironií.
 "Jo, udělám. Máme nějakou zavařovačku?"
 Štrach, štrach, buch, duc, bum, bác.
 "Jo, máme."
 "A nesmrdí po okurkách?"
 Čuch, čuch.
 "Ne."
 "Tak mi jí podej a přines mi prosím smetanu."
 "Jakou, sladkou?"
 "Jo, tu ke šlehání."
 O. mi dotransportuje veškeré nezbytnosti k vaně a fascinován kouká, jak přelévám šlehačku do zavařovačky.
 "A to bude jako fungovat?" ptá se pochybovačně.
 "Jasně," odpovím sebevědomě a v duchu zkřížím prsty. Tohle je totiž můj první zavařovačkový pokus. Vždycky jsem do toho šla s mixérem, ručně ještě nikdy. Jestli se to nepovede, uříznu si pěknou ostudu. Zavřu sklenici a začínám třepat. Zatím je to docela sranda. Vzpomenu si na dědu a jeho přípravu šlehačky po nedělním obědě. Kdepak, žádné bombičky, pěkně ručně. Vybavím si barmany třepající koktejl. Měním směr třepání. ne pro efekt, ale proto, že mě teda fest bolí ruce. Odpočívám. Třepu. Klepu. Opatrně odšroubuju víčko - nic. Je tam pořád smetana. Trochu hutnější, ale smetana. Dávám si druhé kolo, třetí kolo, nic. Volám na pomoc siláka. O. s téměř naštvaným výrazem, ve kterém čtu "to přece nemůže být nikdy máslo" odchází z  mého zorného pole a za chvíli slyším prapodivné rány. Ještě chvíli a poslouchám a pak už se navrací se a ukazuje ve sklenici oddělené frakce, jupí!
 "A co dál?"
 "No, teď to slij a pak jen propláchni vodou."
 "To je všechno?" Tak málo? Chceš mi říct, že když nemáš doma máslo, tak si ho za pět minut vyrobíš ze smetany???"
 "No, jo, no."
 "No to je teda hustý!"
 A taky je to sežraný. Stačilo nám akorát na večeři. A tak jsem dnes popadla zavařovačku a dala se do práce. V jednu chvíli jsem měla strach, že to nedám, že budu muset potupně vyndat mixér a dokončit to s technikou. Třepání bylo čím dál namáhavější, měla jsem pocit, že se ve sklenici nic nehýbe, že se to všechno přilepilo na stěnu a pak najednou buch a nastal bod zlomu. Další třepnutí už bylo jako po másle. Vlastně s máslem. Másle se leklo, oddělilo a kolem zbyla jen syrovátka. Paráda. Takže i takovej slaboušek jako já to dá. Jupí! A más to - máslo!
 Tak hurá pro sklenice ;)


PS: Zvažovala jsem, jestli sem dát takovej nesmyslnej post, ale na FB na mě mrkl odkaz od Margit Slimákové o domácím másle, tož to nemůže být náhoda! Když Margit, tak já taky!

PS2: Žádné fotky! Nejsem foodblogger a nikdy, přísahám, nikdy se jím nestanu. Jestli někdy na FB hodím fotky svojí večeře, můžete mi jí hodit na hlavu.