Zvládáš to skvěle!

 Seděla jsem na zavřené záchodové míse, nohy přitažené k břichu a lačně jsem nasávala kouř z cigarety, která mi v tu chvíli vlastně ani nechutnala. Měla jsem na sobě bílou košili, sukni a boty na podpatku. A byla jsem si jistá, že to co mě teď čeká, že to určitě nezvládnu. Maturita! Roztřeseně jsem ze sebe sklepla popel a šla jsem. A víte co? Já jsem to zvládla!
 A když jsem pak po zkoušce z angličtiny ležela na trávníku před hnojárnou na Suchdole, říkala jsem si "Jak tohle zvládnu? Jak udělám zkoušky na vysokou?" a zvládla jsem to.
 A když jsem se poprvé na podpatcích kymácela do práce, kolena se mi klepala a nevěděla jsem, jak dokážu žít život, ve kterém mám každý den strávit osm hodin v kanceláři, jak to přežiju, jak to zvládnu? A zvládla jsem to.
 Když jsem v Itálii nemohla opustit toaletu na víc než jen metr a došlo mi, že to asi nebude přemírou alkoholu, bála jsem se, že to nezvládnu. Že nezvládnu každou noc vstávat, že nezvládnu být nevyspalá, že nezvládnu mít okolo sebe někoho, kdo je na mě absolutně závislý. No, a zvládla jsem to.
 Když M. přecházela ze dvou denních spánků na jeden, nechtělo se mi tomu věřit. Co budu dělat teď, když si nebudu moct vybrat, jestli si s ní schrupnu před obědem, nebo po obědě? Jak to udělám? To si budu muset vybrat, jestli pracovat, nebo si dáchnout? Ne, to nezvládnu. A světe div se, zvládla jsem to.
 Když se objevily další dvě čárky na testu a M. do toho zrušila denní spaní úplně, bylo mi jasný, že to nedám. Byla jsem tolik unavená a můj polední chrupík zmizel v nedohlednu. To přece nemůžu zvládnout? Zvládla jsem to.
 Když s narodila B. a najednou bylo o tvora víc, o tvora, který chce taky mojí pozornost, který mě vyžaduje stejně urputně jako starší M., propadala jsem panice, že tohle fakt nedám. Že se nemůžu rozpůlit. Že tu nemůžu být pro dvě děti najednou.Že přece nemám čtyři ruce, které můžou nosit, hladit, houpat. Že tohle, tohle už vážně nedám. Zvládla jsem to.
 Když jsem poprvé dostala nabídku na prodávat na výstavě, myslela jsem, že to nemůžu zvládnout. Já? Taková minifirmička? Vždyť u mě si nikdo nic nekoupí! To bude ostuda, to mi přece nemůže projít, vetřít se mezi skutečný podnikatele. A prošlo a já to zvládla.
 Když jsem přebírala klíče od krámku a podepisovala jsem smlouvu, říkala jsem si, jestli nedělám největší chybu svého života. Jestli jen neutopím peníze, které bych mohla věnovat na rozvoj firmy, nebo dokonce na stavbu baráku. Jestli nemířím moc vysoko. Vždyť, kdo mě v Řevnicích najde? Navíc, když už tam jedna galanterie je! Se spodním prádlem sice, ale to, jak se ukazuje, je na menších městech asi pravidlem. Co když ke mě nikdo nebude chodit? Co když u mě nikdo nic nekoupí? Co když to nezvládnu?
 A víte vy co? Já to zvládnu! Ať už s úspěchem, nebo třebas s odřenýma ušima. Možná se ukáže, že krám nevydělává a já ho budu muset zavřít, ale i to zvládnu, jsem si tím jistá. Život už mě naučil že zvládnout se dá opravdu všechno, stačí jen chtít. Takže ať toužíte po čemkoliv, zvedněte se a jděte si pro to. Protože člověk lituje nejvíc toho, co nevyzkouší. A ještě před tím, než si pro to půjdete, se zastavte u zrcadla, pořádně se na sebe podívejte a pak si od srdce řekněte: "Zvládám to skvěle!". Protože líp než vy vás nikdo nepochválí.