Sportovcem proti své vůli

 Po pěti letech (nekecám) jsem znovu usedla na nepříjemně tvrdé sedátko horského kola. Ne že bych mezitím osedlala snad nějaké jiné kolo, já jsem prostě nejezdila vůbec. Tomuhle pohybu jsem na chuť moc nepřišla, možná to bude mít co do činění s mojí neschopností upřít pohled kamkoliv jinam než deset metrů před sebe, takže krásy krajiny mi trochu unikají. Nebo s tím, že to sedátko prostě tlačí. A tlačí a tlačí. Nebo s tím, že jsem si v devíti letech narazila stydkou kost, když jsem se snažila vyjet na obrubník (měl asi 5 cm, ale přesto to bylo vážně těžký). No a taky mě to prostě neba.
 Jenže práce volá, auto jenom jedno a O. pořád zarytě tvrdí, jak ho na svoje cesty do Mělníka a Brna a podobně potřebuje. Pche, to mu tak věřím. Teleport jsem ještě nesestrojila, létat neumím a tak jsem vzala k ruce seznam možností, kterak se dopravit do vedlejší vesnice a jela jsem.
 Vlak - nepřipadá v úvahu. Od nás na nádraží je to cca 15 minut, s Bětuškou cca 40 minut. Ale co je úplně nejhorší je to, že je to opačným směrem. Takže se vzdalujete místu, ke kterému se chcete dostat. A to s mojí psychikou mává tak, že než abych 15 minut couvala a pak se vezla vlakem, radši zkrátka půjdu pěšky. Až na výjimky teda, no.
 Pěšky - Kdysi jsem to dala za 40 minut i s kočárkem. Jenže v tom kočárku leželo miminko, které mělo čtyři kila a potřebovalo přesně dvě plenky a jednu sadu náhradního oblečení. A šátek. Ale žádné skopičiny jako tři jogurty, čtyři přesnídávky, jedny sušenky, jedny slané oplatky, půl litru pití, dvě knížky, lžičky, plyšák a podobné.
 Kolo - nemám. Nejezdím. Jak na něj přimontuju děti? I přes tyhle negativa to pořád byla nejschůdnější alternativa. A tak jsem zagůglila, zakoupila vozík za kolo velikosti menší stodoly, zapůjčila kolo od sestřenice a rozhodla se, že to prostě dám. A dneska byla naše premiéra.
 Včera jsem požádala O., aby se mi podíval na to, kterak přimontovat vozík se kolu. S vozíkem alá tříkolkou už to umím, řídí se stejně jako kočár, jen rozchod je trochu větší a když někoho potkáme na chodníčku na mostě, musí dotyčný elegantně vyhupsnout na zábradlí a udržet se tam, dokud neprojedu. Ovšem za kolem jsem to nikdy namontované neměla. Pan O. chvíli cosi kutil dole na dvoře, a nakonec se vrátil s tím, že je to úplně snadné. Jen nemáme křídlatou (křídlovou? Okřídlenou?) matku, tak prý se mi to možná bude blbě utahovat. He. Hehe. Dneska ho podezřívám, že na dvorku si dal kafíčko, zahrál si na telefonu karty a poklábosil se sousedem.
 Tak jsem se ráno začla sbírat. Žádný spěch, dáme si to jen tak zkušebně, abychom věděly, kolik času nám to zabere. Oblíct děti, dostat je ven, sbalit věci. Vystrkat kolo na silnici. Seskákat s vozíkem. Odmontovat přední kolo. Vyháknout tyč z pod vozíku. Zjistit, kam s tím? Zkusit utáhnout ručně matku. Naložit a přikurtovat děti. Ujet deset metrů. Zjistit, že ruční utažení matky není dostatečné a zkusit to znovu a lépe. Všimnout si, že kolo je úplně vyfouklé. Úprk pro pumpičku. Pumpička nesedí. Úprk pro jinou pumpičku. Napumpovat kolo. Dofouknout pro jistotu i vozík. Naložit pumpičku do vozíku - jistota je jistota. Zjistit, že se mi zlomila podložka, která byla pod matkou a matka teď nejde povolit. Ucedit něco sprostých slov. Odervat matku vší silou. Zděšeně koukat na šroub a přemýšlet, co s tím sakra budu dělat? Potupně zavolat sousedovi a poprosit ho o pomoc.
Naštěstí náš soused pracuje doma a čirou náhodou je to šikovný automechanik, který umí opravit úplně, ale úplně všechno. I vozík za kolo. Takže přišel hodný T., vyzbrojen nejrůznějším náčiním, které ani neumím pojmenovat, vrhnul se na kolo a všechno dal do pořádku. Mohla jsem vyrazit. Já, mých padesát kilo a padesát kilo štěstí za mnou na tyči. Uf.
Než jsem dojela na konec naší ulice, došlo mi, že nemám helmu. Že dokonce ani žádnou nevlastním. Risk, ovšem naloženo mám, jedu jen po cyklostezce a už se prostě nevrátím, ne a ne a ne. A tak jsme tedy doopravdy vyrazily.
 Zjistila jsem, že s vozíkem vyvinu rychlost asi jako zdatnější důchodce. Když jde pěšky. O moc víc to prostě nerozjedu, nějak na to nemám v nohách sílu. A taky mě pořád bolí zadek. A zase se nemůžu rozhlížet. Tentokrát dokonce skoro nedokážu držet řidítka jednou rukou! Nicméně jsem to pokořila, odjela jsem obě cesty a zatím mě nic nebolí (jo, já vím, počkám si na zítra).
A proč to nakonec vlastně píšu? Krom toho, že si musím splnit čárku do mojí 21 denní výzvy, to píšu proto, abyste viděli, že i zapřísahlý nesportovec může jednoho dnes sednout a šlapat. A dokonce se při tom bavit. Protože, světe, div se, já si to fakt užila.
Howgh.

Stěhování národů

 Když včera O. kráčel po cestičce k brance, v ruce asi patnáctou roli, vyhlédla sousedka zpoza keře a s potutelným úsměvem se zeptala: "Tak už? Už nastal den D?"
 Prd, barák máme pořád neobyvatelný, ale jedno malé velké stěhování se přeci jen koná! Ti co tráví den nekonečným refreshováním facebooku si určitě stihli všimnout, že se něco chystá. A ono jo. Rozhodla jsem se oddělit domácnost a práci a položit mezi ně tři kilometry cesty. V budoucnu tuhle vzdálenost snížím zhruba na 500 metrů a pan O. mi slíbil, že to bude ještě letos. Vy všichni jste mi svědkem a pokud se tak nestane, máte právo ho potrestat podle vlastního vědomí a svědomí.
 Takže mám místo. Studené, prázdné a po lásce volající. Mám nápad a nemám peníze. Klasika. Tak to prostě celý dám dohromady bez peněz. Však ono to taky půjde, sice pomalu, ale půjde. Nábytek jsem sehnala na nevyhazujto.cz, barvu k vymalování mi koupil pan O. jako dárek (a podle mě to JE romantické!), něco málo budu muset utratit v Ikea, protože holé žárovky nejsou moc epesní a revizní technik by z nich asi neměl radost. A navíc světel se lidi moc nezbavují (ne, N., ten váš po sousedce fakt nechci, díky!).
 Plán byl takový, že si pěkně všechno pomaličku vypiplám a pak otevřu. Stačilo 14 dní a usoudila jsem, že musím otevřít co nejdřív, tahle věc si na sebe musí vydělat a ne polykat moje peníze jako hladová nenasyta. A tak jsem tam začala lifrovat věci. Chvíli jsem existovala v podivném vzduchoprázdnu, kdy bylo něco tady, něco tam a já v týdnu po usnutí holek sedala do auta a odjela dobalit balíčky do krámu. Ale tenhle víkend se nám podařil kompletní přesun a všechno (všechno co jsem nezapomněla, samozřejmě) je už v krámě. Senzace. Až na to, že to tam vypadá jak po výbuchu. Představy, že při stěhování udělám inventuru, vzaly okamžitě za své, to bych se stěhovala dvě měsíce. To bude muset počkat. Představu, že si to okamžitě uklidím, jsem musela taky poopravit. Když vynosíte věci z auta a máte deset minut než musíte jet uložit děti, je třeba odstranit nepotřebné detaily a věnovat se důležitým věcem. Jako třeba hledání krytky na objektiv, kterou jsem si přece položila, sakra, přesně sem! Nebo támhle? Přísahám, že větší problémy mi snad způsobují už jen klíče. Mimochodem krytka byla na stole - ovšem doma, místo v krámě a nedala jsem jí tam já, ale pan O., he.
 Takže můj krám teď vypadá, jako kdyby ho přepadla tlupa nájezdníků a mezi výztuhami hledala poklad. Motorovou pilou. Čeká mě uklízení do regálků a na to se moc těším, situaci mi ovšem trochu komplikuje fakt, že od pátku mám (snad) dvě výstavy najednou, takže místo uklízení musím balit a ještě nějak odlišit, co pojede tam a co onam. A do toho bych měla balit balíčky, jako vždy. Čeká mě veselý týden. A co vás?
 A ještě pro ilustrace - trocha fotek.

Po výbuchu

Úplně narvané regály

Auto víc než našlapané

Pan O. nahazuje

Deska stolu

Stůl už se skoro chýlí ke konci

Těším se zas zítra večer,

M.

Přeměna ptáka

 Slyšela jsem o lidech, kterým se to podařilo. Dokonce jsem některé viděla na živo. Dokázali to! Změnili svého ptáka. Úžasné.
 Jak už jsem tu několikrát upozorňovala (a upozorňovat na to nepřestanu, snad vás to odradí od brzkých ranních telefonátů) jsem čistokrevná sova. Mám velké oči daleko od sebe, místy jsem chlupatá a k smrti nerada vstávám. Východ slunce je dozajista krásná věc, ale už jsem ho několik let neviděla jinak, než s očima zalepenýma spánkem a s mozkem pustoprázdným. Nejlíp si ho zcela určitě vychutnám, pokud se k němu proveselím (až propiju) na nějaké podařené akci. Určitě to musí být krásný zážitek, pozorovat zrození nového dne s čistou a svěží myslí a nikoliv pod vlivem alkoholu nebo stále ještě snícího mozku, ale toho já se zjevně nedočkám. Dvacet let, co jsem navštěvovala různá školní zařízení, jsem byla nucena vstávat nekřesťansky brzo. V létě za oblohy tak světlé, že se zdá že modrá snad ani není, v zimě do naprosté tmy, kdy člověk pochybuje, jestli slunce vůbec vyjde. Roztřesená zimou z nevyspání jsem lokala první hrnek kávy a dštila síru na všechno a na všechny. A především na vstávání. Nastartovat se mi trvalo tak moc, moc dlouho. Ve vlaku na Prahu jsem dospávala noc a tloukla hlavou do okýnka v pravidleném rytmu souhry kol a kolejí.
 Nejvíc jsem si rána užívala v těhotenství s Matyldou. Školu jsem měla za sebou, pracovala jsem sama na sebe a nikdo, vůbec nikdo mě po ránu nepotřeboval. Mohla jsem se vyvalovat v posteli do půl desátý a po obědě si dát klidně zase šlofíčka. Večer jsem pak protahovala dlouho přes půlnoc a libovala si, jak ráno nemusím vstávat. Když se to mrně vyklubalo, trochu mi překazilo plány, nicméně ranní vstávání se dalo alespoň zčásti nahradit chrupíkem přes den. Není to sice to samé, ale jisté výhody to taky přináší - načerpáte totiž energii na večer. A o to jde především. Můj problém zřejmě je, že neumím jít spát. Večer mě láká, líbí se mi, že jsem sama bez dětí, že mám zas na chvíli zpátky svůj starý dobrý život. Že (pominu-li práci) vlastně nic nemusím. A tak si to užívám, řádně to protahuju a když si v 0:35 pouštím další díl seriálu, říkám si, že se podívám opravdu jen na kousíček. Než dopiju střik. Než dojím poslední kousek sýra. Než sním poslední olivu. Než dopletu tuhle řadu (jo, na kruhovejch jehlicích je to obzvlášť super podmínka :D). Než pípne SMS od pana O., že se vrací domu. Než pan O. dorazí domu. Než se probudí Bíba a bude chtít nakojit. Dokážu si prostě vymyslet tisíc a jednu věc, proč spaní odložit.
 Když pak ráno vyklepávám písek zpod očních víček, přísahám na všechno a na všechny, že dneska, dneska jdu teda fakt spát brzy! A pak se přiblíží večer, je tady krásně ticho, klid. Venku tma, vevnitř teplo a tolik, tolik pohodlí k dispozici. Taková škoda to nevyužít a zabít to spánkem!
 Kamarádky děti vstávají v nekřesťanskou hodinu. V takovou, o jaké většina populace ani neví, že vůbec existuje. A ona se k tomu postavila filozoficky a začala chodit spát dřív, aby ráno dokázala existovat jinak, než že si bude píchat kofein do žíly. Obdivuju jí, fakt. Já jsem období ranního vstávání, které nastalo po narození Bíby, prožila v mrákotách. Bibi totiž před pátou ráno začínala funět, potřebovala se vyčůrat a ať jsem jí vyhověla a na nočník jí dala, nebo jsem jí nevyhověla a pustila to do plíny - obojí vzbudilo Matyldu. A mohlo se vstávat. Jupí! Každý večer, když jsem padala do postele mrtvá únavou jsem se děsila, v kolik to bude zítra. A i přes tenhle katastrofický scénář jsem se nedokázala přinutit chodit brzy spát. Protože, když vám starší dítě přes den nespí, novorozeně přes den skoro nespí, tak kde pak ksakru máte sebrat ten čas pro sebe? Kradla jsem ho po večerech a nocích a ráno jsem pak s postele chodila se zavřenýma očima, čistě po paměti.
 Pamatuju si pár večerů, kdy jsem si šla brzy lehnout. Bohužel jsem se ráno necítila o nic osvěženější. Možná, možná, že kdybych pak ráno vystřelila z postele jak šipka, nabitá energií, veselá a ke všem milá, možná že tohle by mě přinutilo chodit brzo spát. Ale já pak vstávám snad ještě unavenější než jindy, naštvaná, rozlámaná a celkově nevyspalá. Stojí mi to teda za to? Nestojí.
 A tak se snažím alespoň jednou týdně přemluvit muže, aby si ráno odebral děti a já si mohla poležet. Ó, to je slast! Nepočítám tedy to ráno, kdy mi tam za dvě hodiny přišla Bětuška dvaadvacetkrát, což vychází v průměru návštěva každých pět a půl minuty (pan O. mě tehdy téměř uzemnil otázkou "A co s ní mám jako dělat? Ona tam prostě chodí za tebou!" Od té doby ho můžete v brzkých ranních hodinách potkat v okolí s kočárkem, kterak venčí čerstvě vychrupkané batole). I přes tohle narušování jsem mezi návštěvami mladšího potomka zvládala usínat. Tolik snů za jednu noc, krásné.
 Tak jo, já musím jít. Je třičtvrtě na deset, mě čeká večeře, chci se vykoupat, podívat se na seriál, dát do obálek věci na finančák, socku a zdrávku, vyřídit emaily, podívat se na tabulky hromadek, přečíst si ve vaně kus knížky, rozmyslet, co zítra stěhovat, zaplatit faktury, kouknout na diskuze, co se stalo nového, chvilku popovídat s mužem a zalít kytky. Jo a hlavně, hlavně si chci jít brzo lehnout!

Dobrou noc

Lesní školka - kolo druhé

 Tento týden mi volala paní z Lesní školky, že by potřebovala závazně uzavřít přihlášky na příští rok. Znovu mě překvapilo, jak dopředu to je. Vždyť půl roku v životě čtyřleťáka, to je přeci jeho osmina! To je fakt dlouhá doba. I já měním názor, asi tak jednou do hodiny, natož takový prtě. Nicméně nechávat to na poslední chvíli nelze, dětí je tu jako smetí a tak jsem souhlasila, že se do konce týdne vyjádřím.
 Hned mě zaplavily vzpomínky na naše první kolo v lesní školce. Byly jsme tam třikrát, potřetí už Matylda víceméně sama. No a výsledek? Nelíbilo se jí tam. A když jsem se zeptala, cože se jí na té lesní školce nelíbí, zamyslela se, naklonila hlavu ke straně a rozvážně odpověděla: "Víš, maminko, mně se na tý lesní škouce nelíbí to, že jsme požád v lese!" No a máš to, matko.
 Já jsem teda taky interiérová bytost, jakmile venku nepraží slunce a teploty mě nenutí odhazovat tílko, tak se prostě radši schovám uvnitř. Jistě, jistě, není špatné počasí, je jen špatné oblečení, ale co si budeme namlouvat, člověk se víc než polovinu života snaží vypadat nějak k světu a na to outdoor výrobci plně nepomýšlí. A i kdybych se teda vybavila nejmodernější protidešťovou technikou, co bych tak venku asi jako dělala? Nejsem typ na dlouhé procházky a naslouchání přírodě. Chtěla bych být, o tom žádná. Chtěla bych trávit šest hodin denně venku a souznit a objímat stromy, ale zatím jsem tak daleko nedospěla. Bohatě mi stačí, když jednou za den vypravím smečku na poštu, cestou se zastavíme na nákup a na hřiště. A tím je moje potřeba čerstvého vzduchu naplněna. Jenže zažité dogma hovoří, že dítě má být na čerstvém vzduchu a to pokud možno pořád. A tak stejně jako moje maminka o čtvrt (ehm) století dříve, i já nyní vyháním svoje děti ven a snažím se, aby mi za zády neproklouzly domů a nezašily se někde s knížkou.  Prostě mám pocit, že být venku, šťourat se v blátě, hrát si s kamínky a klacíky je pro ně to pravé ořechové. Jenže když se ohlédnu zpátky v čase, co já bych dala za to, kdyby mě nechaly někde zalezlou a věčně mě pořád neposílaly ven. Takže osciluji mezi respektující mámou, která má pochopení pro potřeby dítěte a rozumí tomu, že mu hodinka na vzduchu stačí a mezi matičkou, která ví všechno nejlíp a dítě by se mělo na vzduchu zdržovat celičký den.
 No a asi i proto jsme udělaly další pokus s lesní školkou. Zvolily jsme jinou, kde jsou dokonce zvířátka! Králíčci, morčátka, kozičky, ovečky, a dva koníci jako bonus! Kdo by mohl odolat? Zjevně Matylda. I když zvířátka jako dobrý, ale co si budeme povídat, včelka Mája na gauči by byla prostě větší hit.
 Když jsme pak večer před usnutím povídaly, co se nám na dnešním dni líbilo, já nenápadně nadhazovala zvířátka, klouzačku, tohle i ono a Matylda zarytě tvrdila, že na dnešním dni se jí nelíbilo vůbec, ale vůbec nic, začala jsem podléhat skepsi. Ovšem, do podzima daleko, přihlášku podepíšu, při nehorším půjde do školky dvouletá Bíba, která si to venku náležitě užívá a na rozdíl od samotářské Matyldy společnost dětí miluje. Už od devíti od rána totiž skanduje "de-ti, de-ti, de-ti", aby mi připomněla, že musíme jít na to hřiště. Nemohla by být rozdílnější.
 Nebo do podzma odhodím včechny zažité stereotypy o tom, že dítě se musí socializovat ve školce a M. zůstane v pohodě se mnou doma. protože, řekněme si to na rovinu, jak dlouho tady máme školky? Od padesátých let? Do té doby nebyly zapotřebí, že? Oni zas až tak suprový možná nebudou, což? Ale o tom zas jindy.

Brou noc

PS: Teď jsem se vrátila od Matyldy. Má horečku. Asi jí ten čerstvý vzduch fakt nedělá dobře  :)

Jóga

 Začala jsem chodit na jógu. To ovšem není žádná novinka, provozuju to už skoro, no, čtvrt roku. Snažím se každý týden hodit děti na hrb muži a vyrazit do super joga centra, které u nás vyrostlo. Tak se pod vedením gumové Verči kroutím a ohýbám do velmi, velmi prapodivných pozic. Až do dnešního dne jsem měla za to, že Verča sem byla seslána jako malý mučící nástroj pro mě. Tuhle do mě dloubne, tady mě popotáhne a mě se dělají mžitky před očima, když se moje svaly a šlachy natahují do nevídaných dálek. O jejím destruktivním vlivu na mojí psychiku ani nemluvím. Ovšem s Verčou je jóga sranda. S ní všechno běží tak rychle, že si ani nevšimnu, že je hodina fuč.
 Jenže dneska Verča nebyla. Nevím, jestli se dovolenkuje, nebo kde se ukrývá, ale poslala za sebe náhradnici, jejíž jméno jsem nejspíš vytěsnila. Hodina začala příjemně. Jinak, ale příjemně. Pěkně podložky do kruhu, vprostřed svíčky, jinak zhasnuto, hudba hraje úplně šeptem. Ohmování je na mě už trochu příliš duchovní, pokud se odehrává ve skupině kterou neznám, ale maličko jsem si zamručela. Jen tak, aby se neřeklo. A pak to nastalo. Jestli jsem si o Verče myslela, že je kat, tak tahle slečna je přímo potomek gumového ďábla. Lámala nás do takových pozic, že jsem si byla stoprocentně jistá, že už nikdy svoje končetiny nerozmotám a odnesou mě na nosítkách. Na nosítkách pro liliputy, protože jsem byla doslova svázaná do kozelce. A tak jsem se dostala třeba i do polohy, která vypadá takhle:

zdroj: http://yogasynergy.com/main/yoga-postures-asanas 

A más to!

 Včera večer, sedíc ve vaně a napařujíc každou unavenou buňku jsem poslouchala muže, kterak spřádá plny na večeři. Dělá to často, často vaří on, zatímco já pracuju, předstírám že pracuju nebo se otevřeně flákám. Úžasné, že? Ale tohle není pochvalný článek na jeho majestát, takže si své "óch" a "ách" zašeptejte jen potichu a čtěte dál. Nebudu prozrazovat celé naše večerní menu, protože když se k tomu přičte půl dvanáctá v noci, mohla by na nás taky přijít paní Cajthamlová a pěkně nám vyprášit kožich za to, že jsme stravovací ostuda národa. Nicméně večeře zahrnovala máslo. Mňam.
 "My nemáme máslo?", haleká O. z kuchyně.
 "Ne, myslím, že ne," odpovídám a šplouchám nohou ve vodě.
 "No tak já to teda udělám suchý."
 "No to ani nápad! To já jíst nebudu, to radši to máslo udělám."
 "Uděláš?!" Zní to na hranici nevěřícnosti s ironií.
 "Jo, udělám. Máme nějakou zavařovačku?"
 Štrach, štrach, buch, duc, bum, bác.
 "Jo, máme."
 "A nesmrdí po okurkách?"
 Čuch, čuch.
 "Ne."
 "Tak mi jí podej a přines mi prosím smetanu."
 "Jakou, sladkou?"
 "Jo, tu ke šlehání."
 O. mi dotransportuje veškeré nezbytnosti k vaně a fascinován kouká, jak přelévám šlehačku do zavařovačky.
 "A to bude jako fungovat?" ptá se pochybovačně.
 "Jasně," odpovím sebevědomě a v duchu zkřížím prsty. Tohle je totiž můj první zavařovačkový pokus. Vždycky jsem do toho šla s mixérem, ručně ještě nikdy. Jestli se to nepovede, uříznu si pěknou ostudu. Zavřu sklenici a začínám třepat. Zatím je to docela sranda. Vzpomenu si na dědu a jeho přípravu šlehačky po nedělním obědě. Kdepak, žádné bombičky, pěkně ručně. Vybavím si barmany třepající koktejl. Měním směr třepání. ne pro efekt, ale proto, že mě teda fest bolí ruce. Odpočívám. Třepu. Klepu. Opatrně odšroubuju víčko - nic. Je tam pořád smetana. Trochu hutnější, ale smetana. Dávám si druhé kolo, třetí kolo, nic. Volám na pomoc siláka. O. s téměř naštvaným výrazem, ve kterém čtu "to přece nemůže být nikdy máslo" odchází z  mého zorného pole a za chvíli slyším prapodivné rány. Ještě chvíli a poslouchám a pak už se navrací se a ukazuje ve sklenici oddělené frakce, jupí!
 "A co dál?"
 "No, teď to slij a pak jen propláchni vodou."
 "To je všechno?" Tak málo? Chceš mi říct, že když nemáš doma máslo, tak si ho za pět minut vyrobíš ze smetany???"
 "No, jo, no."
 "No to je teda hustý!"
 A taky je to sežraný. Stačilo nám akorát na večeři. A tak jsem dnes popadla zavařovačku a dala se do práce. V jednu chvíli jsem měla strach, že to nedám, že budu muset potupně vyndat mixér a dokončit to s technikou. Třepání bylo čím dál namáhavější, měla jsem pocit, že se ve sklenici nic nehýbe, že se to všechno přilepilo na stěnu a pak najednou buch a nastal bod zlomu. Další třepnutí už bylo jako po másle. Vlastně s máslem. Másle se leklo, oddělilo a kolem zbyla jen syrovátka. Paráda. Takže i takovej slaboušek jako já to dá. Jupí! A más to - máslo!
 Tak hurá pro sklenice ;)


PS: Zvažovala jsem, jestli sem dát takovej nesmyslnej post, ale na FB na mě mrkl odkaz od Margit Slimákové o domácím másle, tož to nemůže být náhoda! Když Margit, tak já taky!

PS2: Žádné fotky! Nejsem foodblogger a nikdy, přísahám, nikdy se jím nestanu. Jestli někdy na FB hodím fotky svojí večeře, můžete mi jí hodit na hlavu.

Zvládáš to skvěle!

 Seděla jsem na zavřené záchodové míse, nohy přitažené k břichu a lačně jsem nasávala kouř z cigarety, která mi v tu chvíli vlastně ani nechutnala. Měla jsem na sobě bílou košili, sukni a boty na podpatku. A byla jsem si jistá, že to co mě teď čeká, že to určitě nezvládnu. Maturita! Roztřeseně jsem ze sebe sklepla popel a šla jsem. A víte co? Já jsem to zvládla!
 A když jsem pak po zkoušce z angličtiny ležela na trávníku před hnojárnou na Suchdole, říkala jsem si "Jak tohle zvládnu? Jak udělám zkoušky na vysokou?" a zvládla jsem to.
 A když jsem se poprvé na podpatcích kymácela do práce, kolena se mi klepala a nevěděla jsem, jak dokážu žít život, ve kterém mám každý den strávit osm hodin v kanceláři, jak to přežiju, jak to zvládnu? A zvládla jsem to.
 Když jsem v Itálii nemohla opustit toaletu na víc než jen metr a došlo mi, že to asi nebude přemírou alkoholu, bála jsem se, že to nezvládnu. Že nezvládnu každou noc vstávat, že nezvládnu být nevyspalá, že nezvládnu mít okolo sebe někoho, kdo je na mě absolutně závislý. No, a zvládla jsem to.
 Když M. přecházela ze dvou denních spánků na jeden, nechtělo se mi tomu věřit. Co budu dělat teď, když si nebudu moct vybrat, jestli si s ní schrupnu před obědem, nebo po obědě? Jak to udělám? To si budu muset vybrat, jestli pracovat, nebo si dáchnout? Ne, to nezvládnu. A světe div se, zvládla jsem to.
 Když se objevily další dvě čárky na testu a M. do toho zrušila denní spaní úplně, bylo mi jasný, že to nedám. Byla jsem tolik unavená a můj polední chrupík zmizel v nedohlednu. To přece nemůžu zvládnout? Zvládla jsem to.
 Když s narodila B. a najednou bylo o tvora víc, o tvora, který chce taky mojí pozornost, který mě vyžaduje stejně urputně jako starší M., propadala jsem panice, že tohle fakt nedám. Že se nemůžu rozpůlit. Že tu nemůžu být pro dvě děti najednou.Že přece nemám čtyři ruce, které můžou nosit, hladit, houpat. Že tohle, tohle už vážně nedám. Zvládla jsem to.
 Když jsem poprvé dostala nabídku na prodávat na výstavě, myslela jsem, že to nemůžu zvládnout. Já? Taková minifirmička? Vždyť u mě si nikdo nic nekoupí! To bude ostuda, to mi přece nemůže projít, vetřít se mezi skutečný podnikatele. A prošlo a já to zvládla.
 Když jsem přebírala klíče od krámku a podepisovala jsem smlouvu, říkala jsem si, jestli nedělám největší chybu svého života. Jestli jen neutopím peníze, které bych mohla věnovat na rozvoj firmy, nebo dokonce na stavbu baráku. Jestli nemířím moc vysoko. Vždyť, kdo mě v Řevnicích najde? Navíc, když už tam jedna galanterie je! Se spodním prádlem sice, ale to, jak se ukazuje, je na menších městech asi pravidlem. Co když ke mě nikdo nebude chodit? Co když u mě nikdo nic nekoupí? Co když to nezvládnu?
 A víte vy co? Já to zvládnu! Ať už s úspěchem, nebo třebas s odřenýma ušima. Možná se ukáže, že krám nevydělává a já ho budu muset zavřít, ale i to zvládnu, jsem si tím jistá. Život už mě naučil že zvládnout se dá opravdu všechno, stačí jen chtít. Takže ať toužíte po čemkoliv, zvedněte se a jděte si pro to. Protože člověk lituje nejvíc toho, co nevyzkouší. A ještě před tím, než si pro to půjdete, se zastavte u zrcadla, pořádně se na sebe podívejte a pak si od srdce řekněte: "Zvládám to skvěle!". Protože líp než vy vás nikdo nepochválí.

Generační paradox

 Dneska jsem zaslechla jednu věc, a vybavilo se mi něco, co mi nedá už delší dobu spát. A to je výchovný vliv dnešních rodičů na dnešní děti a dnešních prarodičů na dnešní rodiče. Složité? Ani ne.
 To máte tak. Když má vaše dítě nějakou kladnou vlastnost, je šikovné na sport, nadané na čtení nebo cizí jazyky, je klidné, milé, usměvavé, slušné a celkově prostě fajn, tak víte, kdo za to může? Rozhodně ne vy, jako rodič! Za to může příroda, osud, někde Bůh, někde štěstí a jinde třeba genetika. Vliv rodiče - nulový.
 Zatímco když dítě "zlobí", běhá, je hyperaktivní, křičí, nechce nosit v dešti deštník, chce jíst k snídani večeři a naopak, může za to kdo? Příroda? Genetika? Ale jděte, za to můžete vy, jako ten rodič, který něco zanedbal, pokazil, či se přímo na něco vy..kašlal. Styďte se.

A teď pojďme o generaci výš.
 Když se vede něco vám, dnešním rodičům, dejme tomu generaci 30+, kdopak za to může? Zcela jistě, za to můžou vaši rodiče, dnešní prarodiče. Protože ti vás správně vychovali, skvěle vás vedli, možná vás mlátili, možná s vámi citově manipulovali, možná ne. Ale všechno, co na vás je dobré, to je jen a jen jejich zásluha. To oni vás tak dobře vychovali a na vaše nadání na angličtinu měli pozitivní vliv taky oni. Kdyby jich nebylo, budete pravděpodobně i ve třiceti vydávat skřeky a dorozumívat se posunky. Sláva jim.
 A když se vám něco nevede? Podnik vám zkrachoval, opustila vás žena, nedostudovali jste školu, kterou jste dostudovat chtěli, máte depresi, nedokážete přestat kouřit a jste závislí na alkoholu? Chyba rodičů? Kdeže! Za to totiž může genetika, příroda, Bůh, pak jsou na seznamu špatní kamarádi, škola a váš přístup. Vaši rodiče? Kdepak!

Když si to přečtete ještě jednou a srovnáte si to v hlavě, nevylučuje nakonec jedno tvrzení druhé? Jestliže za dobro ve vás můžou vaši rodiče, musíte i vy logicky moct za dobro ve vašich dětech a naopak, ne? Tak jak to tedy je? Můžeme my za dobro v našich dětech, nebo můžeme za to zlo v nich? A můžou naši rodiče za to dobré v nás, nebo za to špatné? Chm? Jak říkám, paradox.

3x7=21

 Dvacetjedna dní prý trvá, než se vám změna zapíše do mozku. Než si nová věc vyšlape cestičku. Než se stane samozřejmostí. Laicky si to představuju tak, že dvacetjedna dní budu každé ráno cvičit s přemáháním a nechutí a dvaadvacátý den se probudím, na činky se zahledím s láskou a nebudu se moc dočkat, až si dám pořádně do těla. Nebo že mi dvaadvacátý den přijdou tři minuty čištění zubů jako naprostá samozřejmost, ne jako způsob, jak se hned po ránu vytočit do nepříčetnosti. Nebo že dvaadvacátý den se vstávání v půl sedmé (sorry A. ;) ) stane lahůdkou, na kterou se budu těšit už při večerním skoku do peřin.
 Nevím. Nikdy jsem snad tak dlouho žádnou "nepříjemnost" nevydržela. Dvacet let ranního vstávání do školy bylo vždy proloženo víkendem, kdy jsem se snažila dohnat, co jsem za kuropění v týdnu zameškala a posteli nevěnovala. Dokonalou dentální hygienu jsem udržovala snad jen v těhotenství, kdy jsem se nechala vyplašit jakýmsi článkem, kterak mi vypadají všechny zuby, když si je nebudu denně alespoň dvacet minut pucovat za použití nejméně pěti zubních kartáčků a tří ústních vod. Co vám budu říkat, taky jsem to trochu šidila (a zuby mám všechny, heč!). O cvičení snad ani nemluvím. Loni na jaře jsem se hecla a cvičila, nu, skoro těch dvacetjedna dní. Jenže pak jsem onemocněla - nebo onemocnělo nějaké dítě? - prostě se objevila nepřekonatelná překážka, já jsem na jeden den vynechala, pak jsem se snažila to dohnat a nakonec cvičící rozvrh vypadal jak noty na buben, tak jsem si radši namluvila, že to nepotřebuju. Tak takhle já to mám. A fakt tajně závidím všem, kteří po třech návštěvách posilovny píšou, jak se pro ně pohyb stal drogou, jak se nemůžou dočkat další lekce. Jak si bez toho život nedovednou představit. Jak jsou na sportu najednou závislí, i když předchozích dvacet let si raději počkali na další autobus, než aby rozhýbali šunky. To já zas ne. Já si život bez sportu dokážu představit klidně. A kdyby se ten život obešel ještě bez zrcadel a zrádných fotografií, bylo by to úplně nejlepčejší. protože odsud, z mých 168 cm výšky, vypadá moje břicho pořád dost dobře. Obzvlášť, když trochu přimhouřím oči. Jenže fotky se dějou a zrcadla jsou a tak jsem se zas uviděla, kterak shrbená, s břichem vykuleným do velkých dálek vůbec nevypadám tak étericky, jak si namlouvám. Asi mě to cvičení nemine.
 A tak jsem se rozhodla vyzkoušet experiment. Protože dvacetjedna dní pro mě zní asi jako "v příštím století", rozložím si to na kratší úseky. Pěkně se to dá vydělit sedmi, což je týden, to je fajnový, to bych mohla i udržet v paměti. Začnu první týdnem a můj cíl je, dát každý den příspěvek na blog (ne, nebojte, sportem začínat vážně nebudu, nemusím se hned tak moc potupit). Ode dneška tedy každý den můžete čekat nějaký žblept, canc, povedenou fotečku sluníčkové maminečky a tak podobně. Těšte se. Já se taky těším, protože jednak se ukáže, jestli v sobě najdu dost disciplíny na blogování, druhak se ukáže jestli taky něco přes den dělám (plánuju totiž i něco dělat, neočekávaně), nebo se jen kopu do zadku a za třetí se ukáže, jestli to blogování k něčemu je. Jestli se vás objeví víc. Vás, lidí, které bavím a kterým občas zpříjemním večer. Protože já vás chci mít víc. Jsem nenažraná ;) A v neposlední řadě se ukáže, jestli těch dvacetjedna dní je skutečně bod zlomu a jestli se mi blogování stane návykem, nebo jestli pak pěkne sklouznu zpět ke své lenoře a stěží napíšu jeden příspěvek měsíčně.
Jdu na to, startuju. Držte mi palce a pojďte mi fandit ;)
Díky,
M.