Chcete vědět, jak dopadla moje první (a zatím poslední) Výzva? Tak si pojďte počíst:
Ve středu v jedenáct v noci jsem před sebou měla ještě pěknou kupu věcí, co na počítači musím stihnout, než ho o půlnoci vypnu. Makala jsem jak fretka. O. se mi smál, že ve čtvrtek, na kdy jsem vyhlásila Výzvu, budu čekat na půlnoc jak pes na kost a jakmile odbije, vletím k počítači, abych dohnala zameškané. Nestalo se.
Když jsem se ve čtvrtek probudila, vlastně bylo všechno při starým. Na telefon se po ránu moc nedívám, uvařím kafe a pak si ho jdu vypít k počítači. Ouha. Nelze. Tak vařím kafe a nechávám ho stát na lince. Mžourám kolem. Co budu vlastně dělat? To, že je doma muž mi celou věc značně usnadňuje. Přesně, jak jsem předpokládala. Určitě je fajn si na víkend telefony a počítače odpustit, ale není to zkrátka taková výzva. Je to jako odpustit si čokoládu, když jste před hodinou v komoře zbouchali půlku dortu. Takže dopoledne no problem. Po obědě se domlouváme, že vyrazím do krámu. Zjišťuji, že nemám k nalezení hodinky a musím si proto do kabelky přihodit budíka. Jak roztomilé. (Hodinky jsem našla dnes, ehm).
V autě nastává mé první a jediné porušení pravidel - mám zapnuté rádio. Je tak nastavené a mě vůbec nedošlo, že bych ho měla vypnout. Ale vzhledem k tomu, že si nepamatuju jedinou věc, co říkali, tak to snad taková katastrofa nebude.
Moc jsem se těšila, jak si popracuju, co všechno udělám, nic mě nebude rušit, žádný odbíhání k FB, abych se podívala, jestli se někomu líbí moje fotky (jo, Instagram mám pět dní, tak snad mi to odpustíte). Měla jsem vizi jak bez počítače a neustálého pípání telefonu půjde všechno jako po másle. A ono šlo. Asi tak dvě a půl hodiny. Pak, bylo půl třetí, mě přepadl divný, divný pocit. Já netrpím žádným stihomamem, negativníma myšlenka, nic. Nemyslím na konce světa, autonehody, násilníky a podobné. Takové věci si prostě vůbec nepřipouštím. Když se mě teď zeptáte, co by se mohlo stát mým dětem, řeknu vám s klidem, že nic. Protože mě ani jiná varianta nenapadne, nemám jí v hlavě uloženou, nežiju jí. Ale tehdy, ten den na mě vážně dolehlo, že se může něco stát. Měla jsem obrovsky silný pocit, že se stalo něco Bíbě, že je nějaký problém, že se něco děje a já o tom nevím. Měla jsem asi milimetr k tomu, abych zapla telefon a zavolala panu O., jestli je všechno OK. Ten milimetr se ovšem protáhl na tři kilometry, neboť já jsem byla v krámě a telefon byl, jak jinak, doma.
Zkusila jsem si vizualizace, zkusila jsem ETF a TFT, zkusila jsem NLP, zkoušela jsem všechno možný, a přesto se mě ten blbý pocit držel. A tak namísto dlouhé práce až do noci jsem před pátou vystřelila jak z děla a metla jsem zpět za mužem a za dětma, zděšená vlastní vystrašeností.
Možná, že kdybych ten telefon u sebe měla, ani by se tenhle pocit nedostavil, možná že (pod)vědomí toho, že ho můžu použít by bylo tak silné, že bych si žádnou špatnou myšlenku nepřipustila. Možná, že by se to stalo stejně a telefon bych zapnula.
Často vyrážím bez telefonu, ale tohle je poprvé, co mi to způsobilo myšlenkovou újmu. Jindy mě to nechává ledově chladnou (a to dokonce i tehdy, když jsem zamkla auto dálkovým ovládáním, které funguje na dobré slovo a následně jsem zjistila, že jsem to slovo nejspíš zapomněla a zámkem na dveřích naše auto odemknout nelze!), ale tentokrát, tentokrát mě to dostalo.
Zkrátka vím, že do příště mám na čem pracovat. Určitě si to zopakuju, ale ten vypnutý telefon si prostě do kabelky přihodím, jeden nikdy neví.
Už mám v merku další výzvy, tak pokud vás baví a chcete zkoušet, co všechno zvládnete, těšte se ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat