Autostorky

 Já mám vážně nějakou blbou autoauru. Naše Volvo, nejspolehlivější auto pod slunce, které nikdy nenechá nikoho ve štychu a vždy se poslušně chová podle řidičova přání, na mě doslova a do písmene prdí. Řekla bych to i hůř, ale vím, že mě čtou útlocitnější povahy a nechci jim zvedat tlak a zkracovat život.

 Už minulý rok při mé kolosální dovolené, při které jsem ztratila mobil, najezdila 1000 podzimních kilometrů po republice (to je tak, když se spolehnete na navigaci v telefonu, ehm) a dorazila do Zubří vorvaná jak borůvka, se na mě vykašlalo. Odmítlo nastartovat. Dvakrát. Zřejmě jsem ale v nějakém osvícení přibalila kabely a tak to nebyl až takový problém. Stačilo jen sehnat dlší auto a těch tam byo požehnaně.

 Tentokrát se mi ovšem nepoštěstilo. Kabely jsem nechala v superkáře, protože její svéhlavost ohledně startování je rozhodně větší a já, ukolébána tím, že O. neměl s Volvem za celý rok jediný problém (já jo, já jsem prorazila pneumatiku a určitě ještě něco rozbila, už je toho tolik, že to přestávám monitorovat) jsem vyrazila nalehko. A tak jsem taky skončila. Nalehko, v Chomutově u pumpy. A vážně pořádně nalehko. Moje výbava na čtyři dny čítá čtyři krátké sukně, proč bych si brala něco teplejšího, když bylo 35°C ve stínu, když jsem se balila? No jasně, že předpovídali ochlazení, ale oni se taky dost pletou, víme? Takže stojím v Chomutově, vzadu za pumpou, auto tiše cvaká, kolem poletují v divokém větru odpadky, moje vlasy a především moje sukně. Moje krásná kolovka se odmítla podřídit rozmarům počasí a nabídla okolojedoucím řidičům téměř konstantní výhled na moje spodní prádlo. No schválně, zkuste si otevřít kapotu a udržet přitom sukni dole. Žádná sranda, fakt.

 Po konzultaci se znalejšími jsem nechala auto odpočinout, co kdyby se vzpamatovalo samo. No, nevzpamatovalo. Lovila jsem na pumpě ochotné chlapíčky, ale bezúspěšně. Když selhal i pán, který měl při řízení preventivně nandanou zelenou vestičku, usoudila jsem, že pravděpodobnost natrefení někoho, kdo bude mít v autě kabely je minimální a šla jsem se pokořit.  Ne, kabely na pumpě opravdu nepůjčujou (přitom by to byl docela dobrý byznys, ne?). Tak jsem se pokořila ještě víc a stala jsem se hrdou majitelkou druhého balení startovacích kabelů.  Jdou smotat do obalu stejně blbě, jako ty první. A taky jim pořád padají ty gumové pinčlíky, které mají vaše ruce od něčeho uchránit. Od čeho, o tom radši nepřemýšlím. No, jsou prostě nemlich stejný.

 Pak už to šlo ráz na ráz, usmála jsem se na prvního pána, ten přikázal svýmu kamarádovi, aby přijel s autem, páč sám měl benzín a bál se, že moje Volvo ho vysaje a už nikdy nenastartuje  a bylo to. Pak jsem zas trnula já, páč jsem jela jen kilák a půl k jinýmu krámu a jak všichni (všichni, kterým nejde nastartovat auto) víme, za takovou dobu se baterka nenabije ani omylem. Nicméně jsem dojela, zkusmo ještě jednou nastartovala (což se povedlo) a uklidněna zamířila pracovat. Netrvalo dlouho a oslovil mě takový příjemný pán, jestli to černý auto tam venku je moje. Že prý stojím na zákazu. Stoicky jsem se usmívala a vysvětlovala, že jsem tam jen na chvilku, že hned vypadnu a že jsem zásobování a bla bla bla. On vytáhl silnější kalibr. Venku stojí jeho kolega a chystá se mi nasadit botu. Byl to policajt, šmarjá! Úprkem jsem letěla k autu, cestou pilovala ten nejlepší a nejoslnivější úsměv a lovila občanku. Když jsem uslyšela, že v Chomutově chtějí za botičku 300,-, postupovala jsem k policejnímu autu s mnohem větším klidem. Pan policajt v uniformě byl hodný, pohrozil mi a zapsal si mě na jakousi černou listinu. Nejspíš když mě tak chytí příště, rovnou mě pověsí. Ještě hodnější byl, když počkal, jestli se mi to nejspolehlivější auto z nejspolehlivějších  povede nastartovat. A povedlo se. Třikrát jsem to zaklepala na plastovou palubní desku a pomodlila se ke všem autobohům, co jich ve světě je. Sedla jsem, a jela.

 Následující plán na večer byl upíchnout se někde u lesa na louce, rozdělat oheň (když už nám pominula hrozba požárů), dát si střik a rozjímat. No, možná i trochu pracovat. Jenže když jsem si představila, že pohřebák mi vyplivne někde mimo civilizaci a moje těžce zakoupené kabely mi tak budou úplně k ničemu, obil mě studený pot. A tak sedím v hospůdce u nějakého koupaliště, dobíjím svoje výkřiky techniky (který se nejspíš přes noc zase vybijou), auto romanticky zaparkované na silnici v regulérní vesničce, ještě poněkud z kopce a chystám se bivakovat tam. Držte mi palce, jestli v pět ráno pojedou popeláři, tak se vzteky neznám.