Poslední dobou docela jezdím. Autem. Někdy najedu i pětikilo denně. A úměrně s počtem najetých kilometrů se zvyšuje koncentrace blbců, které potkávám na silnicích. Pokud si nechci nechat zkornatět tepny příliš brzy, musím s tím něco udělat. Buď přestat jezdit a nebo se na to podívat jinak. Pozitivně. Hlavně pozitivně.
A proto dneska nebudu psát o těch volech, které denně potkávám, o zdviženejch prostředníčkách, o klaksonech na doraz, o neexistujících blinkrech, vražednejch myškách a celkově o všech, kteří se mě dennodenně snaží přímo i nepřímo zabít, ale pokusím se vzpomenout na všechny ty věci, který mě na silnicích pobaví. A potěší.
Znáte Táborskou? Tu debilní silnici, kde musíte jet devadesát, i když jste to chvíli před tím kulili po dálnici stotřicet? Tu silnici, kde je jen jeden pruh a stoupák, kde máte šanci si trošku přilepšit se objevuje jen na jaře a na podzim? Tu silnici, kde když chytnete nějakýho šneka, potáhnete se za ním dalších třicet kiláků? Jo, tak tu fakt nemám ráda. Už po ní ani moc nejezdím a když musím do Tábora či Soběslavi, či kamkoliv jinam okolo, jezdím spodem. Nicméně, tehdy jsem ještě nejezdila. Jela jsem do Soběslavi, na výstavu, jak jinak. Trošku pozdě. Jak jinak. Ve snaze si o pár minut polepšit, jsem si tak pěkně předjížděla, až jsem se dostala za dva kamiony. Od jedný firmy. Naložený až po střechu, pokud můžu soudit podle jejich rychlosti. Vyčkala jsem si na vhodnou chvíli, dupla Volvu trochu na krk, ale místa bylo po málu, před námi zatáčka a tak se mi povedlo předjet jen jednoho. A tak jsem se ocitla v totální pasti. Před sebou obří auto, přes který jsem neviděla lautr nic. Dva metry za sebou další obří auto. Obě jedoucí konstantní rychlostí, takže jakkoliv zrychlit nemožno. Asi pětkrát jsem se pokusila trošku vystrčit čumák, abych se podívala, jak to vypadá v protisměru, než mi došlo, že tudy cesta nevede a že jsem vážně úplně zapykaná. Vidina toho, jak mezi nima pojedu dalších čtyřicet kilometrů mě skoro doháněla k slzám. Zvažovala jsem, že prostě někde nouzově odbočím a nechám je přejet, i za ztrátu drahocennýho času. Jenže jsem mezi nima byla skříplá vážně jak sardinka a každou odbočku jsem míjela kopírujíc jejich rychlost. Prostě jsem jí přes toho obra přede mnou zaregistrovala tak pozdě, že se nedalo dělat už vůbec nic, natož snad brzdit a odbočit. Nadávala jsem si jako dlouho ne. A najednou koukám, že ten obr za mnou, co mi dýchal na zadek, mrká. Zalila mě vlna naděje. Vystrčila jsem čumák z řady, zkontrolovala, že to opravdu byl signál pro mě, kterým mi dal najevo, že mám bezpečnou cestu a dupla jsem na to. Zbytek cesty jsem se pak tetelila nad dobroutou jednoho kamioňáka a litovala, že mu nemůžu dostatečně poděkovat.
Jsem někde u Žďáru. Už jsem tu asi počtvrtý, během dvou týdnů a naprosto nechápu proč. Zřejmě mě to sem nějak táhne. Pomalu už to tu začínám poznávat. Tahle zatáčka, tamhleta zatáčka, za ní kopeček a v něm pumpa, kde jsem si minulý týden dávala kafe. Na výjezdu z ní dva motorkáři. Jeden neváhá a prudce se vydává do kopce. Druhý zaváhá a neví, jestli se přede mě ještě nacpe. Podřadím a bliknu na něj. Dneska jsem ta hodná já. Motorkář túruje a jede. Na vrcholu kopečka, kde následuje dlouhá a přehledná rovinka zpomalí. Koukám na něj, co to vyvádí, když najednou přejede do protisměru, zařadí se vedle mě, postaví to na zadní kolo a jede vedle mě jak čestná stráž asi dvěstě metrů. Tlemím se jak blázen a beru to jako poděkování za to, že jsem ho pustila. Milej kluk.
D1, noční můra všech řidičů. Největší parkoviště v Čechách. A v Evropě. Silnice, která z vás vytřepe duši. A když jí z vás nevytřepe, tak jí ve vás alespoň ubije. Omezení za omezením, zúžení za zúžením. Kolona. Jako obvykle. Suneme se šnečím tempem dopředu, já v levém pruhu. Chvíli schízuju, jestli nepřejet do pravýho, ale nakonec je to stejně jedno, vidím pořád ty samý auta, chvíli přede mnou, chvíli za mnou. Vyjde to nastejno. Je tma, v dálce zahlídnu blikat značení, budem svedený do jednoho jedinýho pruhu. Pomalu se to blíží a pak už to určitě pojede. Pomalu, ale pojede. Po pravý straně vedle mě kamion s návěsem, obří. Má dýlku asi tak jako patnáct mých aut. Možná i víc. Jedno auto ho nepustí, druhý auto, třetí.... Kde je ten zip, říkám si? A tak na něj bliknu a nechám mu tam prostoru, jako kdyby tam měl přistát Boeing. Zadumaně studuju jeho maďarskou značku a uvažuju, jestli třeba poděkuje. Chvíli nic a pak se jeho blinkry roztančí jak nejlepší tanečnice ve Vegas. Nikdy jsem takovou světlenou šou neviděla. Levej, pravej, levej, levej, pravej, oba, pravej, pravej, levej, oba... Bliká na mě asi minutu. Řehtám se už úplně nahlas a zamrkám dálkovejma, i když to přes svoje rozměry nemůže vůbec vidět. Šinu se pak za ním asi sedm kilometrů a když ho na konci zúžení předjíždím, zahlídnu ještě ruku z okýnka, kterak mi mává. Pecka.
Hned mám z těch silnic lepší pocit. A tak když je mi na silnici úzko, když se mi chce nadávat a vřískat a řvát "cotojeprobohazablbce?!" zkouším si vybavit všechny tyhle potěšující momenty a ujistit se o tom, že dobří lidi ještě existují. Jen se po nich člověk asi musí trochu víc koukat. Od teď si dávám za úkol lapat tyhle dobrý duše a příhody s nima si ukládat do paměti, abych omezila riziko infarktu. Nebo snížila počet nadávek, které znají moje děti, které se mnou občas v autě jedou. Takže až mě příště potkáte na silnici, udělejte pro mě nějaký malý dobrý skutek. A nebo víte co? Udělejte ho kdykoliv, kdy můžete. Hned nám bude na cestách líp.
Žádné komentáře:
Okomentovat