Natloukla jsem si loket. Fakt festovně. Už jsem tu historku vyprávěla tolikrát, že mě to skoro přestává bolet. A s počtem opakování jsem vypilovala jak nejlíp a nejveseleji ta historka zní.
Takže, je pátek, jsme v kempu. O. hraje, takže jsem tu sama. Sedím u stolu plnýho kluků, jako ostatně skoro vždy. Všechny holky podobnýho věku mají menší děti než já. Všechny holky mých spolusedícíh mají taky menší děti, nebo jsou těhotný. Nu což, budu bojovat za všechny ostatní ženský. V nějakým pomatení smyslů jsem vyrazila v sandálkách. Rtuť na teploměru klesá k deseti stupňům. Je mi zima. Komu by nebyla? Studený pivo tomu nepomáhá. Když moje krásný růžově nalakovaný prstíky na nohou získávají nebezpečně fialovou barvu je rozhodnuto, musíme se před zimou uchránit. Na stole přistávají tequily. Jedna. Druhá. Třetí. Čtvrtá... už je ani nezvládám počítat. Hojně je zapíjím pivem. Taky je nepočítám. Vstávám, abych se důstojně odebrala na toaletu. Kácím se nazad a padám jak hruška. Ouvej, ouvej, to jsem tomu dala. Tolik tequil, to jsem asi neměla. Loket mě bolí, jsem přesvědčená o tom, že jsem si ho pádem vyhodila. Hospoda se směje a kluci mě sbírají ze země. Snažím se je donutit, aby mi loket nahodili, ale nějak se to nedaří. Po chvíli mě odvedou domů, abych to zaspala. Ráno jedeme do Motola na pohotovost. Mám naštípnutej loket. Au, au.
Střih.
Je čtvrtek. Mám extrémě nízkej tlak i přes počet zkonzumovaných kafíček. Každý zvednutí se z dřepu nebo ze sedu je problém. Motá se mi hlava, před očima černo, točí se mi žaludek (to asi z těch kafí). Zvedat se musím po centimetrech.
Je pátek, tlak pokračuje a už mě vysloveně mučí. Když se zvedám ze dřepu, musím nejdřív zvednout nahoru zadek a hlavu nechat dole, aby do ní nateklo trochu krve. Teprv po minutě se můžu zkusit narovnat celá, jestli to se mnou nesekne. Večer jsme v kempu. O. hraje, takže jsem tu sama. Sedím u stolu plnýho kluků, jako ostatně skoro vždy. Všechny holky podobnýho věku mají menší děti než já. Všechny holky mých spolusedících mají taky menší děti, nebo jsou těhotný. Nu což, budu bojovat za všechny ostatní ženský. V nějakým pomatení smyslů jsem vyrazila v sandálkách. Rtuť na teploměru klesá k deseti stupňům. Je mi zima. Komu by nebyla? Studený pivo tomu nepomáhá. Když moje krásný růžově nalakovaný prstíky na nohou získávají nebezpečně fialovou barvu je rozhodnuto, musíme se před zimou uchránit. Na stole přistávají tequily. Jedna. Brrr, to jsem nepila, ani nepamatuju. Už dávno zuřivě nepanákuju, jsem spíš ucucávač. Jeden panák mi vydrží, než ostatní vypijí tři. Nicméně tequila je tequila a je potřeba jí tam lupnout. Koušu do citronu, to by šlo. Zapíjím to svým třetím pivem, ze kterého mám asi čtvrtý lok. Chvíli posedáváme, následně vstávám, abych se důstojně odebrala na toaletu. Postavím se, před očima totální blackout, svět se kymácí a já se kácím k zemi. Ouvej, ouvej. Loket. Bolí jako čert. Jsem přesvědčená o tom, že jsem si ho pádem vyhodila. Hospoda se směje a kluci mě sbírají ze země. Snažím se je přesvědčit, aby mi ho nahodili, ale nějak se to nedaří. Po chvíli mě odvedou domů, abych to zaspala. Ráno jedeme do Motola na pohotovost. Zlomený to nemám, naštípnutý to nemám, vyhozený to nemám. Jen je tam prý něco, co by tam být nemělo. Nějakej divnej světlej flek vedle kosti. Pan doktor mi kazí vtip ze Saturnina, když se rozhodne osnímkovat mi zdravý loket. Prý pro porovnání. Na něm žádnej světlej flek není. Po třech hodinách dostávám nějaký oblbováky a gel na mazání lokte. Ruku na pásku, absolutní klid a kdyby to zítra nebylo lepší, dostavte se laskavě pro sádru. Tůdle nůdle! V Motolském bufetu vytahuju příbalák od oblbováků. Je delší než moje noha a psanej osmičkou písmem. No potěš koště. Celou konzumaci oběda mi trvá, než to přelouskám. Můžu z toho mít vředy. Krvácení do žaludku. Jiný krvácení. Může mi být blbě, motat se mi hlava, můžu být dezorientovaná. To by mi tak chybělo, vždyť mám sama se sebou dost co dělat. Po poledni zkusmo polykám jednu tabletku. Dvě hodiny na to mě začíná bolet žaludek. Asi jsem to neměla číst. Prášky odkládám. Stejně, jak mám poznat, že se to lepší, když budu oblbnutá? Ruku mám ve fešáckým závěsu, který prý zaručeně neškrábe do krku. No jasně, v deset večer už mám krk v jednom ohni. A tak jsem s bolavou rukou na Festivalu Nahoty a dumám, kterou z těhlech storek je lepší vyprávět. No řekněte...
Je to jasný, prostě jsem vypila moc tequil! Br!
Žádné komentáře:
Okomentovat