Jeřábnice

 Našemu autu se vysypala převodovka. A já jsem zrovna ten víkend nutně auto potřebovala, musela jsem navést věci na Holešovice Fashion Market. A přes to nejel vlak. Ani autobus. Pan O. zatahal za drátky a smyčky a lanka a kdesi pro mě sehnal dodávku. Telefonicky mě varoval, že je trochu choulostivější na startování, musí se s ním opatrně, klíček pak posunout zpátky, aby se nespálil startér. Za dvě hodiny mě telefonicky informoval, že bohužel startér spálil a tak jsem se podruhé během jednoho dne ocitla bez auta. Poněkud deprimující. Jelikož ale má pan O. dlouhé prsty a dobré spojení, sehnal pro mě jiné auto. Krásné. Obouchané. Velké. Sehnal pro mě něco, jako skříňovou Avii. Kdyby to mrazilo, bylo by to přesně to auto, ve kterém se převážejí mrtvoly na Orlík.
 Já, která jsem doposud řídila jen náš pohřebák a ujela jsem tři kilometry s větším tranzitem jsem stála před autem, které má tři a půl metru na výšku a mých 168 cm se zdálo vážně nicotných. Leze se tam asi jako na klouzačku. Když jsem zasedla, pochopila jsem, co na tom ty chlapi mají. To je paráda, být tak vysoko! Na každýho můžete shlížet pěkně svrchu, člověk může skoro kynout davům. Šaltpáka má asi metr, fakt. Startuje se čudlíkem! Nekecám, prostě se zmáčkne takovej červenej čudlík a ono to nastartuje! To je pecka. O. se ptá, jestli si to chci zkusit a dojedu s tou károu do Řevnic, naložit si věci. Cítím v břiše asi tisíc motýlů, třepou se, stejně jako moje ruce.
 "Jo-o," zaskřehotám. Stejně bych tomu neušla, nejpozději zítra bych se do toho auta musela vyšplhat, protože tady nebude nikdo, nikdo, kdo by mě mohl zachránit a odřídit to za mě. A tak sedám. Zapínám pás, sešlápnu spojku a mačkám čudlík. Auto duní, vlastního slova neslyším. O. přede mnou na silnici vypadá docela maličkej a mě čeká první výzva. Obrátit ten koráb na konci naší ulice. Pěkně si nadjedu a pomalu couvám k podjezdu. Juknu do zrcátek, zbývá mi tam tak půl metru. Otevřu si radši dveře a vykloním se ven. No, vidím podobný prd, ale vypadám o trochu víc profesionálně. Nakonec ten dojem stejně zabiju, protože vylezu a jdu se podívat, jak sakra daleko ten podjezd vlastně je. No to snad není možný! Mám tam asi tři metry! Sakruju a lezu zas nahoru. Couvám. Zrcátka. Už se skoro opírám o betonový sloupy podjezdu. Vylejzám. Dva metry?! Jak je tohle možný?! Celou akci si pro velké pobavení publika zopakuji ještě dvakrát a pak, pak už to fakt otočím.
 Od O. jsem dostala celkem čtyři rady:
 - Když se ti zdá, že už za tebou není místo, tak je tam ještě metr. Ale radši na to nespoléhej.
 - Je to tank, jede to kdykoliv, vždycky si zkontroluj ručku. Dvakrát.
 - Do zatáčky si musíš trochu víc najet. Ale ne zas moc, nejsi autobus.
 - Koukej se na výšku podjezdů, máš tři a půl metru, tak ať to někde nesundáš.
 Rychle si je všechny zopakuju, kouknu na ručku, zavrhnu cestu zkratkou (je tam podjezd) a modlím se, abych při nájezdu do zatáčky nesmetla nikoho v protisměru. A jedu. Já jedu!!! Zvládnu most, kde mám pocit, že i dva osobáky vedle sebe jsou tip ťop, zvládnu kruhák, zvládnu se rozjet po čekání na závorách, zvládnu epesně vjet do dvora ke krámku. Když seskakuji z toho korábu a dlouhá, červená sukně mi vlaje kolem kotníků, vidím, jak jednomu z dědečků u stolečku v cukrárně kape káva na kalhoty. Nevěřícně na mě zírá a lokterm šťouchá do svého kamaráda. Pak zírají oba. Dmu se jako páv. Pávice.
 Když naložím všechny věci do auta, musím ještě třikrát překontrolovat, že mi nic nechybí, protože v autě se kupí tak skromná kupička, až je mi stydno. Na tohle že jsem potřebovala velký auto?
 Cestou se ještě zastavím v krámě, koupit zámek. Skříň se totiž zavírá tak nějak prapodivně, pákou a taky trochu gumicukem. Ani nemusíte bejt zloděj, abyste se do toho auta dostali, stačí se na něj zle zadívat a otevře se samo. Takže si koupím krásnej růžovej zámeček a svůj poklad uzamknu pod tajným číselným kódem. Zámek tam sice vypadá jako mravenec na slonovi, ale což, funkční to snad bude.
 Cesta do Prahy je boží. Každej se mě bojí a uskakuje přede mnou do příkopu. Ne že bych toho snad využívala, ale je super vědět, že jednou máte prim vy. Na stopce u mostu čekám, až projede kolem auto po hlavní. Pána zřejmě kombinace mých dlouhých vlasů a obřího auta natolik konsternovala, že zapoměl nejen zavřít ústa, ale i zabočit. Taktak že se neotřel sousedovi o vrata. Fakt si tu jízdu užívám. Na Smíchově, kde zrovna stavěj další část pivovaru na mě zuřivě mává několik dělníků, důstojně jim kynu. Na Jiráskově mostě v koloně si už za volantem klidně češu vlasy. V Ječný si maluju řasy. Dokážu se v kopci rozjet, aniž by ta obří kráva cukla dozadu byť jen o centimetr. Zjišťuju, že asi nutně potřebuju řidičák na velký auto, protože tohle je fakt blaho. Čím větší, tím lepší.
 V Holešovicích se parkuje vevnitř, u Alzy. Byť je sobota ráno, je tam dost našlapáno. Pokyny velí zajet na parkáči doleva, co to půjde. Poslušně se tam šinu se svojí senza károu. Auta parkují šikmo na podél. Místo, kam by se tenhle koráb vešel, tam samo není a tak to zapíchnu pěkně hrdě do čela. Ostatní vedle mě hravě vyjedou. Ještě nestačím ani otevřít dveře a už je u mě mladíček, který mává rukama jak větrný mlýn. Omluvně se usmívá a říká, že tady to nechat nemůžu a jestli bych to jako, prosím, nemohla postavit semhle. Ukazuje na místo, kam by se vešel asi tak Smart. Je to úplně v čele řady. Už tam ani není parkovací místo, jen vyšrafovaný pruh, že tam se teda stát nemá. Z jedný strany auto. Z druhý betonovej květináč. Vepředu zábradlí. Vylezu, zavířím sukní, obhlídnu to a snažím se mu vysvětlit, že tohle řídím asi hodinu a že si vážně nejsem jistá, jestli bych se tam s tím vešla. Ochotně mu nabízím klíčky, ať si to zaparkuje. Děsí se, že to ani náhodou, ale bude mi prý ukazovat. Škrábu se zas zpátky nahoru, nahodím čudlík a zděšeně na něj koukám. Je to takovej ten ukazovací typ, kterej mává rukama, že jako ještě můžu, ještě můžu a pak s nima mává trochu jinak, že už teda vážně nemůžu. Naprosto k ničemu. Občas na něj povzbudivě mrknu, jak mi teda moc hezky pomáhá, ale víc důvěřuju zrcátkům a vlastnímu odhadu. Poskakuju autem o pět čísel dopředu, o pět dozadu, točím volantem jako blázen a pozoruju dav, kterej se okolo srocuje v představě velký legrace. Najednou mladíček mává jinak, tak trochu zoufaleji. Otvírám okýnko.
 " Já jsem to blbě odhad, tam se nevejdete..." říká smutně.
 Seskakuju z auta a moudře ho obcházím kolem dokola. Jsem tam totálně zapasovaná, auto vedle mě by nemělo šanci dostat se ven. Od květináče mě dělí asi šest centimetrů. Od kufru toho auta asi čtyři. Od zoufalství krůček.
 " No, tak tam se prostě vejdu," oznamuju mu naštvaně a jdu točit dál. Přískoky tam a sem už jsou skoro centimetrový, ale já jsem rozhodnutá se nevzdat. Mladíkovi na čele perlí pot a vyloženě bojuje se mnou. A nakonec, po deseti minutách kroucení, okukování, přeřazování, couvání a popojíždění jsem tam! Z každý strany mám tak čtyři cenťáky místa, ale neškrábla jsem lautr nic. Dokázala jsem to! Jsem bohyně skříňových avií! A na tu chvíli, až budu muset vyjet, tak na tu radši nemyslím...

Čaosvá osa : nejspíš jaro 2014, ale už vážně nevím ;)