Těhotenské odchylky

 Původně se tenhle článek měl jmenovat Těhotenské úchylky, ale vzhledem k tomu, že po několik měsíců bylo nejvyhledávanějším slovním spojením mého blogu 'prst v kalhotkách' (a opravdu nevím, že bych to kdy napsala) rozhodla jsem se pro mírnější variantu, abych dychtivým hledačům lechtivého čtení nezavdávala příčinu k návštěvě u mě. Pokud se sem ovšem i tak dostanou, předem je upozorňuji, jděte dál, erotiky tu bude opravdu žalostně málo.
 Když jsem čekala Matyldu, netrpělivě jsem vyhlížela všechny zvláštnosti s těhotenstvím spojené. Třeba nevolnosti. Nebo chutě.Nevolnosti se naštěstí nedostavily, chuť se dostavila jedna a to veliká. Na krupicovou kaši. Věřte mi, jednla jsem jí snad pět měsíců dvakrát denně. Abych se necítila tak moc bídně, omlouvám si to nedostatkem mléka, které prostě v jiné formě nepozřu. No, v téhle sladké formě jsem ho pozřela víc než dost. Tipuju pěkných padesát litrů. Je s podivem, že ještě nebučím.
 S představou obdobné chuťovky jsem čekala tentokrát, co na mě přijde a světe div se, kde nic tu nic. Chutě mívám, to ano, ale v 99% netuším na co. A tak bloumám domem jak Heatcliff na Větrné Hůrce a tiše závidím všem, kteří kombinují kyselou okurku se šlehačkou a podobné laskominy, protože alespoň přesně vědí, co do té nenažrané tlamy strčit. Já nevím a tak tu kňourám, že mám chuť na něco dobrého, ale sušenka to není, salám taky ne, sýr nechci, na pečivo nemám chuť a tak. Učiněná tragédie. I přes svou neujasněnou chuť se mi ovšem daří projíst do závratných výšek, takže už mám dvacítku za sebou a pár týdnů před sebou. Doufám, že třicítku netrhnu.
 Slyšela jsem o spoustě žen, které v těhotenství začly jíst dříve nenáviděné věci. Kterým se začla líbit barva, kterou dřív nemohly vystát. Které se začly úplně jinak oblékat. Které se změnily od základu. Ale ještě jsem neslyšela o někom, komu by se přihodilo to, co mě. Já jsem se totiž zamilovala. Do houby.
 Všechno začalo na první těhotenské prohídce u doktorky. Krom dvouminutové zpovědi, která se skládala z jejího monologu a mých především jednoslabičných odpovědí (nejdelší byla tuším "v pořádku"), jsem vyfasovala těhuprůkaz a těhubalíček. Chystala jsem se ho odmítnout (balíček, ne průkaz), neb netuším, jakou úžasnou věc by mi mohl přinést,ale nakonec jsem ho chňapla pod paží a prchla s ním z ordinace. Zřejmě z vrozené hamižnosti. Díky za ní. Ha. Kromě tuny letáků tak byla jedna, slovy jedna, použitelná věc. Houba na mytí. Pruhovaná, tříbarevná, nejspíš pro miminka určená, houba na mytí. Růžová, žlutá, modrá. Po diagonále. No, alespoň bude mít dítko (to starší) něco na hraní.
 A tak houba získala stálé místo na vaně a absolvovala s Matyldou většinu koupelí, společně s polovinou naší domácnosti, protože u vany se nachází množství lahviček, sklenic, metla na sníh, naběračka, mačkadlo na brambory(obé dětské, naštěstí) a dětské Ikeácké nádobí. Prostě hračky primárně do vany určené.
 A jednoho památného dne jsem vlezla do vany já (lezu do ní kadžý den, abyste si náhodou něco nemysleli) a houba mi tam skočila. Decentně jsem jí vystrnadila ven a ona hup zpátky. Tak jsem jí nechala, aby se pokoupala se mnou. Jedním okem jsem jí pořád hlídala, aby se náhodou ke mě moc nelísala, ale ne, byla ukázněná. Plavala si na duhém konci vany, dokud jsem jí nezačala mohou pošťuchovat. A pak, ani nevím, jak se to stalo, jsem jí měla v ruce. Nejdřív jsem jí několikrát nechala pořádn nasosat vody a pak vyždímala. Očuchala jsem jí. Voněla po oleji, ve kterém se koupala Matylda. To by šlo. Žádný zatuchlý zápach neždímané houby. Přiznám se, nakonec jsem se s ní umyla. A jak by řekla Janice: "Ach můj Bože!" Tenhle zážitek mě dostal málem do extáze. Nikdy by mě nenapadlo, že houba může být tak úžasná věc. A ne, neviděla jsem houbu porpvé v životě, už jsem měla tu čest, vážně. Ale tahle houba, to je prostě jiná liga. A tak jsem se zamilovala. Od té chvíle provází každou mojí cestu do koupelny touha hupnout do vany a pomazlit se s houbou. Přistihla jsem se, že jí občas během dne dokonce i pohladím. Jsem nadšená, když je pořádné vedro, protože můžu houbu vyráchat v umyvadle a pěkně se s ní osvěžit. Třeba každých pět minut. Už jsem zvažovala, že pro obdobné případy jí budu nosit k kabelce, ale zatím jsem na to nenašla odvahu. Ale počkejte, ještě pár stupňů nahoru a mám jí tam.
 A protože mi je jasné, že houba není věc věčná, zvlášť s mojí frekvencí používání, zahájila jsem lov na dokonalou houbu. Na internetu je hub žalostně málo. Ani se mi nechtělo věřit, že je sortiment tak omezený a hned jsem rozvíjela teorie, kterak se pustím do podnikání s houbou. Trpím totiž utkvělou představou, že to co zajímá mě, musí nutně zajímat stovky, ba tisíce dalších. Většinou nezajímá, škoda. Být houbovým magnátem by se mi líbilo.
 No a jelikož se nestanu velkopodnikatelem v oblasti hub na mytí, musela jsem se poohlínout po nějakém zdroji. Internet velku selhal a nezbylo než se vrátit k tradičním nákupům, přímo v krámě. A tak se z každé procházky vracím s houbou. Vážně. Už jich doma máme, chmmm, sedm. Přesně, jsem totiž ve vaně, tak to můžu rovnou kontrolovat. Jedna z nich je sice na mytí van a podobných věcí, ale nechat jsem jí tam nemohla, neboť svojí strukturou byla tak strašně zajímavá, že jsem jí prostě musela zkusit. Je docela dobrá, ale na mojí první rozhodně nemá. Trošku se jí blíží růžový medvídek, zakoupený o víkendu v našem Eso shopping parku. Uvidíme jak se bude tvářit, až se trošku opotřebuje.
 Tak a moje úchylka je venku. O. se mi směje, v nákupu hub mi ovšem nebrání (asi ví, že průměrná houba stojí zhruba 8,50 Kč a tajně doufá, že se tahle zamilovanost rozšíří i na houbu na mytí nádobí a naše kuchyň bude bez poskvrnky. No, nejsem tomu daleko, ale pst, ještě by přestal mýt nádobí.


Hezký večer,


Martina


PS: Uhádnete co okolo mě právě plave? ;)


PS2: Pokud si mě chcete naklonit, netřeba už nosit Jesenky, noste houby do koupele ;)

Pojďte si ušít - sukni do áčka!

 Chtěla jsem psát něco vtipného o pěkném počasí a těšení se na jaro. Pohled z okna mě však uvrhá do deprese a vtipná asi moc nebudu. Tak zkuste tenhle projekt brát jako zoufalé volání jara. Vyberte co nejveselejší a nejjarnější barvy a vrhněte se do šití. Vsadím se, že když se nás spojí hodně, tak se toho jara dovoláme.
  Tentokrát jsme vybraly klasiku, áčkovou sukni, která se šije téměř sama. Můžete jí ušít, z čeho je libo, dle materiálu bude výsledek vypadat různorodě. Ty, co mají problémy se zvětšujícím se objemem břich, můžou místo pevného pasu použít náplet. Tak to udělám i já, neb už mě neba, že mi všechno sedí jen dva týdny.

 Co je na této sukni zvláštního? Zaprvé je rychlá a zadruhé, a to je důležité) se vyhnete založení spodního lemu sukně. Založit totiž spodní lem sukně tak, aby hezky splýval, nikde netrčel a ještě ideálně nikde nebyl vidět šev, to je pěkná práce. A tahle sukýnka použitím kontrastního lemu založení sukně krásně obejde, vám ušetří práci a ještě nadělá parádu.
A návod na sukýnku najdete zde. Pokud bude potřeba pomoci s překladem, ptejte se v diskuzi, odkaz dodám za chviličku.

Krásné šití,

Martina - Definitiv

Děláš ze mě zvíře!

 Naše ještě nenarozené mimino mě pomalu ale jistě mění ve zpustlé zvíře. To malé, rozkošné zatímještě nic schované v mém pupíku mě dělá naprosto společensky nezpůsobilou. Proč? To máte tak...
 Celá věc začala už v mládí, kdy jsem se, jako každý vrstevník, učila pískat na prsty, zvedat jedno obočí a pořádně hlasitě krkat. Obočí jsem pokořila na soustředění baletu, kde jsem se celých 14 dní úporně šklebila do zrcadla (to bylo určitě dáno i tím, že mě každé ráno nutili běhat do kopce!). Pískat na prsty jsem se naučila u tety na vesnici prostě tak, že jsem 14 dní nevyndala prsty z pusy. Ale pak došlo na krkání. A ono to ne a ne a nešlo. Ze zoufalství se do výuky zapojila i moje maminka a když i ta pohořela, usoudili jsme, že je ve mně nějaký kardinální problém a že krkat prostě nebudu. Nadlouho jsem si pak z toho udělala výhodu a tvrdila, že krkat prostě neumím. A opravdu jsem nekrkala. Nekrkala jsem po Cole, nekrkala jsem po pivu, nekrkala jsem nikdy. Paráda! Kdyby to tak zůstalo, byla bych šťastná.
 Těhotenství ovšem pár věcí změnilo. A mezi nimi i mojí neschopnost krkat. Ne že bych se snad stala přeborníkem a vykrkávala abecedu, to ne, ale objevila se tady potřeba upouštět vzduch. A tak to prostě jde horem a já ani nevím jak. Vím, že to není klasické krknutí, kdy vás ovane hrůza, jestli s tím vzduchem necestuje vzhůru i něco jiného. Spíš je to takové decentní ukrknutí. O. to něžně nazývá "skřek malého dinousaura", já to nenazývám nijak, já jen omluvně krčím rameny. Ona je totiž potíž v tom, že jak jsem na žádné krkání zvyklá nebyla, tak teď nedokážu poznat, že se "to" blíží. Nedokážu decentně pootočit hlavu a zavřít pusu, ve snaze co nejvíc ten šílený zvuk utlumit. Ne, kdepak, mě to většinou překvapí v polovině slova, kterého se rozhodně nechci vzdát (často bývá pointou nějakého z mých vtípků). Někdy uprostřed zívání. A někdy, kdy prostě jen tak zírám a nejsem schopná zkoordinovat všechny svaly dřív, než to přijde. Že zírám s otevřenou pusou, je myslím dost jasné. A tak se, díky mému milovanému miminku, na veřejnosti chovám trošku jako čuně.
 Kdyby vám snad mé odkrkávání bylo málo, můžu přihodit pár dalších pikantních podrobností, jako jsou třeba těhotenské kalhotky velikosti menšího spacího pytle, které jsou ovšem trestuhodně pohodlné. Pytlovité kalhoty s gumou v pase, které tvar neviděly ani z rychlíku. Tenisky na suchý zip, abych si nemusela zavazovat tkaničky. Konzumace rozličných potravin (i v roztodivných kombinacích) kdykoliv a kdekoliv. No a na závěr velmi společenskou vlastnost, totiž schopnost se v nejnevhodnějších chvílích ponořit do sebe a začít nepřítomně hladit pupík. Tohle všechno vám opravdu na oblíbenosti nepřidá.
 A tak si mě prosím vyškrtněte z pozvánek na všechny akce, které se budou konat dříve, než v červenci. A ani pak mě raději nezvěte, budu šílená šestinedělka. A po šestinedělí? Radši mě vynechte, sice mě už nerozbrečí každé slovo, ale nebudu pít, nebudu nic jíst, budu mít neustále v ruce dítě... Víte co? Uvidíme se za dva roky. Pokud ovšem nebudu těhotná.

Krásnou dobrou noc,

Zvíře co bývalo Martinou

Zas o něco chytřejší

Celý víkend jsem trávila ve školních škamnách, abych si rozšířila obzůrky a mohla se dělat ještě o fousíček chytřejší. A jelikož jsem hrdě získala certifikát o absolvování, nedá mi to a musím se pochlubit.
 Pod vedením výborné Evy Kiedroňové jsem absolvovala metodický kurz manipulace s novorozenci a kojenci, určený pro odborníky. I když jsem dodnes měla manipulaci zahrnutou v kurzu šátkování (a bude tam i nadále), tak byl pro mě kurz neuvěřitelně přínosný. Koncentrace odborníků a lidí z oboru byla vysoká a každý přinesl trochu jiný pohled na věc. Věřím, že i mé časté vstupy ohledně šátkování přiměly ostatní k zamyšlení a že se třeba najde pár odborníků, kteří uvidí, že pokud se vše dělá správně, není nošení v šátku hrozbou, ale skvělou pomůckou. A když jsem byla v tom, lehce jsem lízla i bezplenkovku a RABR, nedalo mi to.
 Výsledkem mého studijního úsilí není pouze chlouba, ale samozřejmě i to, že od dubna začínám pořádat kurzy manipulace s dětmi pro maminky a to opět jak skupinové, tak individuální, v pohodlí vašeho domova. Více se dozvíte na stránce věnované manipulaci s dětmi.

Těším se na vás,

Martina

Jak na potahované knoflíky

 Jelikož mi dorazila super mega obří zásilka těchhle drahoušků, je načase přestat si válet šunky a podívat se, jak těžká je práce s variabilním doplňkem, který se zove butonek nebo hezky česky potahovaný knoflík.
 Ptáte se, jestli je potahování knoflíků složité? Jestli to budete umět? Jestli to zabere hodně času? Jestli se to naučí úplně každý? Odpovědi najdete v mém potahovacím článku.
 Nejdřív se pochlubím, že naše knoflíky jsou pro evropana číslované přímo ideálně, protože co číslo, to rozměr knoflíku v milimetrech. Nemusíte si proto lámat hlavy, který knoflík je jak velký, jak se to vlastně přepočítává, prostě juknete a víte. Formičky neboli tvořítka na butonky jsou očíslovány, takže když se vám jich doma nakupí víc, nemusíte zjišťovat metodou pokus omyl, kam který butonek napasovat, jen mrknete na číslo a máte hned jasno. A tady je přehled velikostí našich krasavců, které už za chviličku nasypu do obchodu , přímo sem:

Za volantem

 Jelikož už jsem řidič a nakupování (jak už víte) mi nepřijde jako velká pruda, ale jako opravdová rozkoš, připadly na mě naše pravidelné sobotní nájezdy 3 v 1, což znamená Ikea - Zličín - Makro. Jezdím moc ráda. Pokaždé si slibuju, že vyrazím brzy, abych se vyhnula návalu, ale pokaždé mě ranní káva uchlácholí natolik, že pak do kabelky přihazuji knížku, abych se ve frontě u pokladen nenudila.

Pojďte si ušít - kulatou klíčenku!

 Tento týden šijeme jen malou, ale velmi roztomilou drobnost. Jednak nespotřebujeme metry a metry látky, jednak se nás snad zapojí víc a jednak nestrávíme u stroje hodiny a hodiny (to snad kdyby vykouklo to sluníčko, abyste se mohly procházet, chápete). Takže jsem vybrala klíčenku, která se podle mě dá pojmout i jako velmi decentní kousek.

 Na ušití je snadná až jednoduchá, prakticky na ní není co zkazit a tak myslím, že zaplesá i srdce začátečníkovo. A pocvičíme se v šití zipu, způsob, kterým je zip všit do klíčenky se totiž používá u většiny kabelek. Po klíčence už ho budete mít v malíku a určitě ho nezapomenete.
Tak hurá do toho a těším se na netradiční pojetí klíčenek ;)

A málem bych zapomněla: NÁVOD najdete ZDE.
A diskuze, kde načerpáte tipy a triky ke klíčence je ZDE.

Krásné šití,
Def