Už se těším

 Jo, už se fakt těším, až všechno vypnu. I když musím říct, že mě překvapilo, kolik logistických úskalí to s sebou nese. Třeba jak se s mužem domluvíme na vyzvednutí (mě) v krámku? Jak pozná, kdy pro mě má přijet? Jak si ověřím věci, které si nepamatuju? Jak zabavím starší dítě, když mladší bude spát (ano, to je ta chvíle, kdy mi může pustit pohádku). Co všechno musím dneska udělat, protože to zítra udělat nebudu moct?
 No, je toho fakt hodně. Ale za to musím říct, že jsem večerní čas u počítače opravdu využila na max a nesjížděla jsem videa, fotky cizích dětí, psů a baráků. Makala jsem, abych to stihla.
 Za 33 minut mám padla, všechno vypínám a pak si dám krásný netechnický den. Chtěla jsem pro tu příležitost vytvořit i automatickou odpověď na email, ale jednak si nemůžu vzpomenout, kde se to sakriš dělá a druhak je ten svátek a to mi stejně nebude nikdo psát. Nechám to na příště ;)
 Jediný, co mě rmzí je to, že mi chybí dokoukat poslední díl HIMYM a ten má 45 minut. A to už dneska nestihnu, safraporte. Nic, nechám si ho na pátek. A teď už jdu a vypínám to hned! Těším se na Vás v pátek ;)
M.

Jedna (ne)technická...

 Asi před čtyřmi lety jsem povolila a pořídila si velkého bratra - Facebook. Od té doby jsem se stala konzumentem videí se štěňátky, koťátky, lvíčátky a jinými zvířátky. Výjimkou nejsou ani děti, staří lidé, bezmocní, chudí a jiní. Většinou bývají na konci videa šťastní. Občas video nese i nějaké poselství. Jako třeba video, které na mě baflo v neděli. Tady ho máte:

 Pro neangličtináře, myslím, že když se budete pořádně koukat, že to nějak pochopíte. Ve zkratce jde o to, že ve virtuální realitě si zavíráme dveře před reálným životem a jeho možnostmi.

 Pro ostatní -  asi bych to snesla bez toho veršování, zdá se mi to poněkud patetické, ale tak všichni asi víme, že tady jde o obsah, ne o formu, že. No a ten obsah, ten obsah. Zas mi připomněl něco, o čem už dlouhou dobu dumám.

 Když jsem se s A. opíjela ve Frankfurtu (celé dvě piva, považte!) a dumaly jsme nad nesmrtelností chrousta a spokojeností matek, dospěly jsme k tomu, že počítače nás vážně ničí. Díky neustálému kontrolování Fb, skypu, emailu, diskuzí. Fleru, eshopu, Etsy, Pinterestu, instagramu a dalších tak nějak zapomínáme kontrolovat svoje okolí. Svoje děti. Sebe. V úporné snaze být u všeho nakonec nejsme u toho nejdůležitějšího.

 Upřímně, přijde mi smutné být s reálnými přáteli a co deset minut v mobilu lustrovat virtuálno...

 A proto vyhlašuji tento čtvrtek dnem BEZ TECHNIKY. Vypněte počítače, mobily, navigace. Vezměte do ruky tužku a papír. Vytáhněte mapu. Běžte to sousedovi říct přímo, místo abyste mu telefonovali.
 Nechci po vás, abyste hned odhodili boty a běželi vstříc lesům (to je jen pro ty skalní), ale vypněte všechny tyhle přístroje a uvidíte, jak bude den dlouhej a plnej.

Pravidla: - žádnej počítač, žádnej telefon. Ani na mute, prostě nic, vypnuto totálně. Žádný iPad, iPod, tablet, přehrávač mp3. Žádná televize, žádné radio.
Kdy - čtvrtek 8.5. Pokud se osvědčí, budu vyhlašovat podobnou akci pravidelně. Mimochodem, čtvrtek jsem vybrala zcela záměrně, neb si myslím, že víkend není taková výzva. Vzdát se na sobotu počítače a telefonu, když jste obklopení přáteli a rodinou a pořád se máte s kým bavit, to není žádná práce. Ve dny, kdy jste sami a máte čas trávit jen se sebou, nebo s těmi nejmladšími, to je teprv něco. Co se pracujících týče, ani tam nevidím problém. Prostě si v hlasovce nastavte zprávu, že podnikáte průzkum a akutní problémy řeší kolega na čísle XXX. Pokud nemáte kolegu, nechte to být, snad žádný problém nebyl ještě tak akutní, aby nevydržel do zítřka (dobře, předpokládám, že nejste lékař na záchrance).
Povoleno - mít u sebe vypnutý telefon pro případ nejvyšší nouze. Sem patří otevřené zlomeniny, ohrožení života, uštknutí hadem. Nepatří sem to, že jste zapomněli koupit rohlíky, že se nemůžete rozhodnout kam na dovolenou a ani to, že přijede v neděli na oběd tchýně a vy nevíte co vařit.

Tak co, jdete do toho se mnou?

PS: Snad mi odpustíte, že tenhle post píšu dopoledne, i když jsem si dopoledne vyhradila jako bezpočítačové, abych se mohla věnovat dětem. Ehm.
PS2: Víte, že blogger mi opravuje slovo tchýně na Chýně? :D
PS3: Ehm, právě mi bylo sděleno, že čtvrtek je státní svátek. No což, když už jsem to vyhlásila, tak to platí. Dáme to tedy jako takový rozjezd a alespoň uvidíte, že to není nic strašného. A naostro se pojede za týden!

Děti prány

 Po roce 2000 se prý začlo rodit enormní množství indigových dětí. Jejich období už skončilo a nyní přicházejí děti Prány. Tenhle termín sice ještě Wikipedie nezná, ale vsadím se, že ho tam za chvíli prosadím. A nebo rovnou sama napíšu.

zdroj http://www.vitalia.cz/clanky/breathariani-jidlo-nepotrebuji/

 Že Matu od narození moc nespala, o tom jsem se tuším už zmínila, ale ještě jsem se nevypsala z našich jídelních historek. Já sama nejsem úplně příkladem zdravého stravování, i když bych moc chtěla být. Občas se do toho pustím, jenže pak zjistím, že tohle nejím, tamto nejím, tohle mi nechutná a z tohohle neumím vařit. A jdu si udělat těstoviny. Nejzdravější pokrok za posledních pět let je ten, že jsem k nim začla dělat omáčku z červený řepy a mrkve. Ale když jsem povila zřítelnici oka mého, vrhla jsem se do přípravy jídla s vervou a s nadšením. Zakládala jsem si ovšem na polívčičkách, alespoň jedna denně, plný zeleniny, kterou mi dítě spořádaně jedlo. Od tchýně jsem se naučila jednu nesmírně otravnou nicméně převelice lahodnou věc a to je krájení zeleniny (brambory nevyjímaje) na naprosto mikroskopické kousky. Kam se hrabe mochovská zelenina. V talíři se to pak člověk nemusí snažit rozkrojit lžící za vydatného sakrování a rozlévání polévky kolem. Dobře se to kouše, není to vevnitř vařící. Pak se to taky špatně vybírá, takový mini kousky. No a ještě se to rychle vaří.
 Matu tuhle polívku milovala, fakt. Moc ráda v ní lovila lžící, lila si jí na tričko a tak. Až jednoho dne z ní začala vybírat kukuřici. Když to trvalo asi tři týdny a byly kvůli tomu vzteky, řekla jsem si, že si ušetřím nervy a kukuřici jsem tam prostě nedávala. Začala vybírat hrášek. Brambory. Cibuli. Mrkev. Ušetřím vás výčtu zeleniny, polévku pro M. u nás děláme tak, že uvařím celer s mrkví a rozmixuju to naprosto do mrtva. Pak je ochotná to pozřít, ale musí to být dochuceno bujonem z DMka (a ne jiným!), páč jinak je mrkev příliš nasládlá a "maminko, to ale vůbec nechutná tak, jako vždycky!".
 Když B. jako malá nespala přes den a já myslela, že vyletím z kůže u dvouhodinového uspávání, které mělo za následek desetiminutové zdřímnutí, řešila jsem co dál. Jak jí uspat? Jak zařídit, aby spala dýl než deset minut? Jak to udělat, abych jí neměla pořád, pořád, pořád v ruce? A řeknu vám, na nic jsem nepřišla! Změnila jsem pár věcí v sobě, pořešila tamto i ono, ale nic z toho neudělalo to zázračné CVAK a nevrhlo Bětušku do náruče dvouhodinových spánků přes den.
 A tak mi nezbylo nic jiného než si to vysvětlit tím, že mám děti Prány. Dokážou energii čerpat ze vzduchu, jídla ani spánku jim netřeba. Určitě se nám to bude hodit v pubertálním žravém období, kdy se účty za potraviny nezvednou. A místo spánku bych je mohla třeba nějak užitečně zaměstnat. Tak.
 A kolik dětí Prány máte vy?

PS: Článek na Vitalii si přečtěte, je dobrej ;)

Pomni abys nezapomněl...

 Matně si pamatuju, že tahle věta vyvolávala na základce pěknou řádku uchechtnutí. Tehdy se sexuální narážka dala najít vážně všude. Dneska už to ve mě vyvolává jen mrazení, které se netýká ani sexu, ani použití N, ale toho, na co jsem to sakra zase zapomněla.
 Z domu neodcházím na první pokus, ale většinou se musím pro něco vrátit. Nejmíň jednou. Kabelka. Telefon. Čepice. Peněženka. Klíče. Ty si zaslouží samostatnou kapitolu plnou nenávistných slov. To si nechám až budu mít jedu-den.
 Zavedla jsem si sešit, kam si všechno píšu. Všechno, co nenapíšu někam jinam, protože i to se mi stává. A dějou se mi i horší věci. V tom speciálním sešitě mám třebas třikrát na jedné straně napsanou tu samou poznámku. Prostě jsem zapomněla, že už jsem si jí napsala. Dobré, ne?
 Včera sem vlezla do vany a starostlivý pan O. se přišel podívat a zkontrolovat mě (zřejmě jestli jsem si nezapomněla dát špunt) a protože o mě ukázkově pečuje, hned se ptal, jestli mi může dolít víno. Mohl, skleničku jsem si zapomněla u počítače.
 Když se ráno chystám někam odjet autem, stojí pan O. nachystán u dveří, v ruce klíče od auta. Milé. Bez těch naštěstí nedojedu daleko, ale jak mám klíče, nasednu a pak už se můžu dostat kamkoliv. A tam teprve zjišťuju, co všechno mi chybí.
 Minulý týden u mě byla Lukre, fotila v krámku zboží. Lehce před polednem jí zazvonil telefon, podle znuděné tváře šlo nejspíš o číslo neznámé. Stačila chvíle a podle jejích upřených očí a lehce nevěřícího výrazu jsem pochopila, s kým mluví. Jistě, pan O. Telefon jsem si totiž nechala doma, jak jinak. Mám neblahý pocit, že si o mně oba myslí, že jsem nesvéprávná.
 Když odjíždím na výstavu, mám stálý seznam, co s sebou. Průběžně ho doplňuju o nezbytné položky, aby byl aktuální a před každým odjezdem ho zkontroluju nejméně pětkrát. Přesto mi posledně chyběly krejčovské nůžky. Připínáčky. Čtvrtky na cenovky.
 Dneska v noci jsem se vzbudila zpocená hrůzou, že jsem si na výstavu zapomněla vzít ubrus a všichni budou koukat na ten binec co mám od stolem!
 Když jsem se minulý týden při odjezdu do krámku musela vrátit domů potřetí pro nějakou nezbytnost, opravdu upřímně jsem se podivila nad tím, že jsem se zvládla dožít tak vysokého věku.
 Myslím, že to není tím, že bych na věci kašlala. Já na ně naopak myslím. Myslím na ně tak intenzivně, až se mi jich v tý hlavě tlačí tolik, že musí někudy ven. Nejspíš ušima. Proto jsem si to zase (po roce, mám nějaký periodikum, či co) začla psát do toho zázračnýho sešitu. Teď jen nezapomenout, že mám sešit.
 Vážně, někdy mám pocit, že docela dobře vím, jak vypadá Alzheimer. Ani nebudu vypisovat, co všechno jsem dneska zapomněla, určitě bych přišla na pěknou řádku věcí. Za všechny stačí jediná - zapomněla jsem dcerku vypravit na jógu. A to se zrovna dneska těšila. Ach jo.
 Ale příště, příště budu o krok dál - zapíšu si to!

A je po tom

 Tak jsem dneska zjistila, že uplynulo mých 21 dní. Dokonce víc než dvacet jedna dní už se snažím každý den něco napsat. Ne vždycky mi to vyšlo, ale myslím, že se celkem pěkně držím. A teď mi řekněte, mám psát dál?
 Snažila jsem se pozorovat sledovanost blogu a říkala jsem si, že se asi rozhodnu podle nárustu pravidelných čtenářů. Když pořád nepřibývaly a nepřibývaly, začala se vráska na mém čele prohlubovat. Dnes, celých dvacetšest dní po akci je číslo stejné, jako na začátku. Začínala jsem si trochu zoufat, až se nakonec ukázalo, že na vině bude nejspíš technika, ne moje neoblíbenost. Vypadá to, že Blogger se nějako sdružil s Googlem + či mínus a pokud chcete jít s nimi, musíte se přetransformovat také. Což mě ani nenapadlo, že. Takže tady celý den čučím na stránku "Nyní se připojit ke Google+" a dumám. Ono na to stejně asi jednou dojde, Google vytlačí Blogger, ale já mám to oranžový políčko s B uprostřed ráda. A líbí se mi. A blog mám prostě jako Definitiv, ne jako Martina Koucká. Proč se tam má zobrazovat moje jméno? Co když ho tam zobrazit nechci, můžu to zakázat?
 Moje příspěvky budou odkazovat na můj veřejný profil Google + - co to jako je? Já mám nějaký veřejný profil? Které příspěvky na něj budou odkazovat? Kdo odkáže? Já nebo strýček G?
 Tomu, že se informace z profilu Blogger nebudou převedeny na profil Google + a proto si je mám zkopírovat už se ani nesnažím rozumět. Mám zkopírovat jen ten canc o sobě? Nebo si mám zkopírovat celý blog? Přijít o vše, to by mě kleplo.
 Veškeré další informace jsou jak jinak než v angličtině, světe, podřiď se. A mě dneska bolí hlava, bolí mě záda a mám tak náladu se stulit do náruče pana O., který ovšem teď v náruči třímá jinou, dřevěnou. A až jí dotřímá, dá si závěrečné pivečko a nechá se odvézt k domovu (zcela výjimečně neřídí) budu já už mít doufám velmi, velmi hlubokou noc.
 Takže dneska to nechám koňovi a taky vám, zkušenějším, které tímto prosím o radu. Já jinak novinky neodmítám, nevadí mi, ale tyhle velký změny, to už je na moje starý bolavý záda moc. takže tak - už jste uprgadeovali na Google + ? A bolelo to? Mám do toho jít taky? Nebo zůstat na Bloggeru a nikdy, nikdy nemít víc pravidelných čtenářů?
 To jsou ale dilemata. Jdu se na ten gauč stulit sama, třeba se dnes už konečně dozvím, jak on poznal jejich matku ;)

Bezdětná středa

 Středa je príma den. Super príma den. Ráno vstanu, udělám si kafe a když na mě nikdo nečeká, tak se pěkně lento vypravím a jdu pracovat. Sama! Samotinká! Jen dnes na mě teda čekala Lukre, která si u toho čekání stihla dát kávu, jelikož jsem před odchodem z domova musela nutně odeslat dva emaily a zrovna mi spadnul outlook. Večer mi pan O. vysvětloval, že to snad má co dělat s tím, že mám otevřených třicet zpráv najednou, ale já si myslím, že to prostě někdo blbě navrhnul. A nebo je to starý. Tak.
 I přes outlook jsem se nakonec vyhrabala s mokrou hlavou do mrazivého rána a byla jsem setsakra ráda, že dneska náš dvorní mechanik nebude mít čas na našeho pohřebáka a že si můžu prdelku pěkně v pohodlí odvézt tři kilometry vedle do krámu. Kdybych měla jet na kole, uženu si nějakou nepříjemnou nemoc.
 A pak už jsem celý den zjišťovala, jaké to je, mluvit s dospělákem. Fakt mluvit a neprokládat každou větu něčím jako "počkej vteřinku, jen to tetě dopovím", "co potřebuješ? Čůrat? Tak honem, honem!", "ano, ten pejsek je opravdu véééééélkej", "jo, já vím, že ten modrej had byl moc zlej" a podobně. Takže jsem celý den vedla konverzaci dospělých lidí. To se mi naposled poštěstilo asi před pěti lety. Od té doby konverzuju s někým, kdo mi nesahá ani do pasu. Ale svůj nedostatek ve výšce nahrazuje kadencí slov. Když nedávno na poště na chvilku zmlkla (podezřívám jí, že se zakuckala), pohlédla na mě pošťačka soucitně skrze okýnko a
politovala mě: "To takhle povídá celej den? No potěš pánbůh, to vám jde asi hlava kolem, co?" Chtěla jsem jí její soucit oplatit tím, že jí polituju, jelikož musí prodávat obludné plyšové hračky, křídy na chodník a jiné ptákoviny, ale nakonec jsem jen chabě přikývla. Teprv v tu chvíli jsem si totiž uvědomila, že to malý pískle skutečně pořád mluví! Dokonce se několikrát stalo, že v autě usnula uprostřed věty, za hodinu se probudila a naprosto plynně navázala ve svém vyprávění. A to mladší pískle, které se teprv učí mluvit, nebude zřejmě o moc pozadu. Sotva dorazím domu, už jede. A tak si tu svojí bezdětnou středu vážně užívám. Zjistila jsem, že zvládnu víc, než odpovědět na tři emaily a čtyřikrát umýt nádobí. Teda, platí to pro většinu dní, zrovna dneska jsem malovala a mám pocit, že jsem za ten den nestihla vůbec nic. Je možný, že čtrnáct poliček může trvat celý den? Ale zase - podívejte, co za krásu z toho vyrostlo ;)

 To je moje nová stará pýcha. Skříň, získaná na Nevyhazujto.cz, kterou jsem jen lehce zbrousila a pak jsem uprosila papínka, aby mi do ní udělal mini vysouvací poličky. Na každé poličce jsou pak čtyři platíčka s knoflíky, nebo s bižu komponenty. Nebo s galanterkou ke kabelkám. To máme 14*4 = 56 platíček. Na platíčku osm přihrádek, to je 56*8 = 448 míst pro knoflíky a další. Vecpané na ani ne dva metry čtvereční, není to paráda?! Je! Asi si to nechám patentovat ;)
 A tímhle, tímhle já jsem, prosím, strávila skoro celý den. A pak už mě čekala další návštěva, kterážto sice měla s sebou robě, ale to je naštěstí velice milé a není moje, takže to šlo v pohodě. Nakonec Vám můžu říct, že jestli mě budete chodit do krámu navštěvovat a povídat si se mnou, tak tam snad ani nemusíte nakupovat, budu vás milovat i tak!
 Zdar bezdětným středám!

Ach ten design

Předně se omlouvám za včerejší chybějící článek. Chtěla jsem ho napsat, fakt chtěla, leč rozjíždějící se migrénka a následně pořádná porce večeře (hlava povolila, tak mi otrnulo) mě uložily do postele dřív, než jsem plánovala. Takže sorry, jdu na to.

 Maruška mě včera  popíchla a i když moje nakvašenost už zlehka vyprchala, holt se do těch sukní pustím. Poslední dobou trávím docela dost času na trzích, veletrzích, márketech, prodejních akcičkách a jiných, kde mají lidé šanci prezentovat svojí tvorbu.A to je moc fajn. Bez ironie, tentokrát to myslím upřímně. Je dobře že je tolik míst, kde člověk může svoje věci představit ostatním, kde se může pochlubit a třeba vydělat i nějakou korunu. Já nejsem žádný módní peklo a ani protivná blondýna, jsem, myslím si, docela milá brunetka, ale jsou prostě chvíle, kdy mi jde naprosto nedyzajnová pára z uší. A to je většinou na těhlech akcích.
 A jedna z těch věcí jsou designové sukně. Hit posledních let. Snadné jak facka - chcete vydělávat? Kupte si dyzajnovou látku z Emeriky, ustřihněte z ní pruh, našijte na to patent z Moraviatexu a pak tlachejte o tom, jak je super navrhovat nevšední kousky, které ozvláštní šatník každé zákaznice. A jak milujete módu, dyzajn a jste kreativní. Jak ráda vymýšlíte vše nové a nové. A nezapomeňte dodat doušku o autorské tvorbě!
 Tyhle sukně jsou moje noční můra. Beze srandy. Snad kdyby se tomu říkalo jinak, nebyla bych tak naprdnutá, ale vydávat ten výrobek za design autora, který sukni ušil mi přijde vážně amorální. Ani nevím, kdo z tímhle názvem vlastně přišel? Kolik designu se asi tak může skrývat za čtyřmi švy aplikovanými na dva obdélníky? Což mě mimochodem teď napadlo, že by byl docela dobrý kontest - dva obdélníky a čtyři švy, ukaž co umíš! Ale zpět. Leckdy vidíte na štendru padesát těhlech sukní, velikost univerzální, použití taky univerzální (těhotenská, post těhotenská, předtěhotenská, vždyť je to fuk), perte na třicet a hotovo dvacet. Při koupi dvou, třetí za polovic. Cena 750,- za dlouhou, 450,- za krátkou. A když k tomu dáte cedulku výprodej zásob, utrhají vám zákaznice ruce. Náklad na sukni podle kolekce, když budete brát ty z výprodeje, máte jí za babku. Práce na patnáct minut. Dvacet i se stříháním a zabalením. Neberte to.
 Pokud jsou na vás tyhle designové sukničky příliš easy a jen byste jimi svojí tvorbu ztrapňovaly, vrhněte se na sukni balonovou. S tou se taky totiž roztrhnul pytel, takže budete in. Je to obdobný model jako výše, jen dolů do lemu dejte gumičku. Moc se s tím neprďte, že i balonová sukně by měla respektovat střih, to netřeba řešit. Nahoru lem, dolu gumu a tradá, balonovka je na světě! Jediné, co je trochu blbé, je to, že balonová sukně téměř nikomu nesluší. Vážně. Ale to vás naštěstí nemusí zajímat, protože většina národa to neví a tak si balonovou sukni klidně koupí. A pak v ní vesele chodí, protože kolik z nás má kamarádku, která vám do očí řekne: "Holka, v tom vypadáš jak krabice!". Málo, že jo? Mně už to pěkně dlouho nikdo neřekl a nedělám si iluze, že by to snad bylo tím, že mi všechno tak skvěle sluší. Je to tím, že prostě v tuhle chvíli nemám kamarádku na takovém levlu upřímnosti, jak bych potřebovala.
 Takže i když bych si ráda ušila dlouhou jednoduchou sukni, stejně se pokaždé budu crcat se sedlem a vsazovat zip, abych prostě nešila tyhlety čučky. A i když by mě lákalo ušít si na sebe balonovou sukni, dám od toho ruce pryč, protože prostě se nepřidám k tomu megaobludnýmu davu.
A děkuji všem, kteří sukni umí opravdu založit a ne že jí objedou na overlocku, zahnou do rubu a objedou jí švem jako když pejsek čůrá z výšky.
 Ale jistě, že i objetí na overlocku může být vyjádřením stylu, značkou, podpisem autora, ale k tomu to zase vyžaduje trochu víc invence, než jen ten pruh látky, víme?
 A díky všem, kteří pochopily, že střihy opravdu k něčemu slouží.
 Ale jistě, že se dá šít i bez střihu, ale pak by z toho neměl vylézt sešitý obdélník, no...
 A o tom, že jsem za poslední dobu potkala něurekom šatů, kde naprosto a totálně absentoval záševek, o tom snad ani nemluvím. Jistě že šaty nemusí mít záševek - můžou být z úpletu. Nebo můžete záševek rozpustit, přesunout ho. Ale v tom případě vám vzniknou opravdu šaty. Ne kus pytle, kterému se to tuhle boulí na zádech, okolo pasu to prapodivně vlaje a jestli ta žena pod tím pas vůbec má, to můžete jen hádat. Jistě, i tohle může být, ehm, móda, ale vážně? Vážně to není spíš autorův omyl?

Já si fakt nechci hrát na módní peklo a neplánuju se do kritik těhlech věcí pouštět (pokud mě ovšem někdo nenadzdvihne s nasrávačkama, to se pak neznám!), tak mi to, prosím, pro jednou odpusťte. Musela jsem. A může za to Maruška, protože bych na to bývala skoro zapomněla :D