 |
| zdroj http://www.vitalia.cz/clanky/breathariani-jidlo-nepotrebuji/ |
Že Matu od narození moc nespala, o tom jsem se tuším už zmínila, ale ještě jsem se nevypsala z našich jídelních historek. Já sama nejsem úplně příkladem zdravého stravování, i když bych moc chtěla být. Občas se do toho pustím, jenže pak zjistím, že tohle nejím, tamto nejím, tohle mi nechutná a z tohohle neumím vařit. A jdu si udělat těstoviny. Nejzdravější pokrok za posledních pět let je ten, že jsem k nim začla dělat omáčku z červený řepy a mrkve. Ale když jsem povila zřítelnici oka mého, vrhla jsem se do přípravy jídla s vervou a s nadšením. Zakládala jsem si ovšem na polívčičkách, alespoň jedna denně, plný zeleniny, kterou mi dítě spořádaně jedlo. Od tchýně jsem se naučila jednu nesmírně otravnou nicméně převelice lahodnou věc a to je krájení zeleniny (brambory nevyjímaje) na naprosto mikroskopické kousky. Kam se hrabe mochovská zelenina. V talíři se to pak člověk nemusí snažit rozkrojit lžící za vydatného sakrování a rozlévání polévky kolem. Dobře se to kouše, není to vevnitř vařící. Pak se to taky špatně vybírá, takový mini kousky. No a ještě se to rychle vaří.
Matu tuhle polívku milovala, fakt. Moc ráda v ní lovila lžící, lila si jí na tričko a tak. Až jednoho dne z ní začala vybírat kukuřici. Když to trvalo asi tři týdny a byly kvůli tomu vzteky, řekla jsem si, že si ušetřím nervy a kukuřici jsem tam prostě nedávala. Začala vybírat hrášek. Brambory. Cibuli. Mrkev. Ušetřím vás výčtu zeleniny, polévku pro M. u nás děláme tak, že uvařím celer s mrkví a rozmixuju to naprosto do mrtva. Pak je ochotná to pozřít, ale musí to být dochuceno bujonem z DMka (a ne jiným!), páč jinak je mrkev příliš nasládlá a "maminko, to ale vůbec nechutná tak, jako vždycky!".
Když B. jako malá nespala přes den a já myslela, že vyletím z kůže u dvouhodinového uspávání, které mělo za následek desetiminutové zdřímnutí, řešila jsem co dál. Jak jí uspat? Jak zařídit, aby spala dýl než deset minut? Jak to udělat, abych jí neměla pořád, pořád, pořád v ruce? A řeknu vám, na nic jsem nepřišla! Změnila jsem pár věcí v sobě, pořešila tamto i ono, ale nic z toho neudělalo to zázračné CVAK a nevrhlo Bětušku do náruče dvouhodinových spánků přes den.
A tak mi nezbylo nic jiného než si to vysvětlit tím, že mám děti Prány. Dokážou energii čerpat ze vzduchu, jídla ani spánku jim netřeba. Určitě se nám to bude hodit v pubertálním žravém období, kdy se účty za potraviny nezvednou. A místo spánku bych je mohla třeba nějak užitečně zaměstnat. Tak.
A kolik dětí Prány máte vy?
PS: Článek na Vitalii si přečtěte, je dobrej ;)
Bohudíky žádné ze tří :-) Pažraví jsou všichni - nevím, co budeme dělat v pubertě. Dva sice v půl roce se spaním bojovali, ale tak za dva měsíce byl zase klid a před rokem spali všichni celou noc. Bez uspávání, buzení.
OdpovědětVymazatA ten první - ještě ve 23m spal 2x denně tři hodiny!!! Ne, opravdu v té větě není žádný překlep...
Nějak si nepamatuju, co jsem dělala s volným časem. Šicí stroj jsem ještě neměla :-)
I.
mám jedno, a to stojí za to. Rozmazlená starším synem, který jedl a spal, a když nedělal ani jedno, vesele výskal a vystačil si sám, jsem povila dítko druhé, které mi ukázalo, zač je toho loket. Nespala, nejedla, ječela až blinkala.... Nejí a nespí dodnes (blíží se puberta), ale už aspoň neblinká z ječení. Přesto je pořád o dost náročnější než její starší bratr. Přestože množství jídla, které za den spořádá, by nevystačilo často ani dvouletému batoleti (ke snídani čtvrt rohlíku, ke svačině pár kuliček vína, k obědu jedna brambůrečka a dvě sousta masa, odpolední svačina nic a k večeři jedna malá naběračka zeleninové polévky), přestože má téměř denně nějaký trénink, a když ho nemá, tak si ho udělá, tak nevypadá jako vychrtlina, ale tak nějak normálně... Takže asi fakt žije ze vzduchu....
OdpovědětVymazatNějak nechápu, jak starší generace přišla na teorii, že druhé dítko je vždycky hodnější, víc spí.... než to první. Starší dceři jsou tři, období vzdoru v plné síle už dlouhou dobu (kam až sahá začátek, tam nesahá moje paměť). Jako mimino moc nespala, byla dost akční (na můj vkus dost), zvídavá, trochu kluk... Nepoučena jsem se nechala přemluvit na druhátko, Synovi byl v květnu rok a už několikrát doma padla věta "zlatá Terezka"... Syn chodí od deseti měsíců, fázi lezení přeskočil, neposedí vteřinu, neustále objevuje, fascinují ho zásuvky a prodlužovačky, výšky (parapety apod. :-) ), na chvilku se nezastaví, takže zatímco já padám na ústa, syn mizí v prachu... Oproti dceři jí hodně (bude lepší ho šatit než živit), ale nějak si, miláčkové, srovnali biorytmy a fungují na světlo, od východu do západu, jinak si nelze vysvětlit, že pátou ranní považují za ideální ke vstávání :-).....
OdpovědětVymazat