A tak jsem to zas dneska všechno naložila do auta, abych mohla v pátek v pět ráno zasednout a vyjet. Tentokrát mířím směr Soběslav, na tuhle povedenou akcičku:
Stěhování věcí z krámku do auta má svoje kouzlo. Ode dveří ke kufru je to asi šest kroků, což je hodně fajn. Odpadla celá zahrada, jedny schody, druhé schody, silnice a schody do patra. A to na zadku teda pocítíte, to jo. Není potřeba používat vozíček, dá se to prostě tahat v ruce, jako kočka koťata. Prímové, jen to má za následek to, že vozíček pak často zapomenu a na akci se vláčím s krabicema víc než dvěstě metrů kamsi do prčic. A nebo musím žebrat, aby se nade mnou někdo slitoval. A to šlo docela dobře, když jsem byla těhotná, ale teď, když břicho je čistě špekózní, už takový úspěchy nemám.
Balení už mám v malíku, jde mi to jako po másle. Teda, šlo mi to jako po másle. Když byly všechny věci doma, věděla jsem přesně kde co a kam co. V krámě věci ještě nemají svoje místo, takže v rámci snahy o urychlení balení vyberu nějakou zrovna volnou plochu a kupím věci na danou akci tam. Problém je ten, že jsem schopná každý den vybrat jinou plochu a na tu předchozí zapomenout. Takže dneska, když už se mi zdálo, že mám sbaleno opravdu všechno, jsem zjistila, že mi chybí ubrusy na stoly. Loga. Stahovačka. Butonky. Vše bylo vzorně připravené na skříni, kam mě prostě nenapadlo se podívat.
Krám taky obsahuje spoustu zákoutí, jak romantické. Ale budu je muset nejdřív všechny objevit. Minule jsem téměř (bylo to fakt tip ťop, chyběl asi tak milimetřík) obvinila pana O., že při stěhování ztratil krabici s čelenkama a lankama. Protože, já jsem jí přeci v ruce měla, to vím jistě, pak se do toho přimotal on a teď je ztracená! A já jí potřebuju a to tak, že okamžitě a takhle se ten byznys budovat nedá, když se mi ztrácej věci a já je pořád musím kupovat nový a nový. A nikdo mi nepomáhá, nikdo mě nemá rád a nikdo si se mnou nechce hrát. No, objevila jsem jí v jedný skříňce a následně jsem si vybavila, jak jsem po nastěhování nábytku dělala test, jestli se Samla krabice vejdou právě do téhle skříňky. Jak už asi tušíte, vejdou.
Moc se těším, až si to tam načinčám, uklidím, upravím, všechno bude mít svoje místo. Ale když jsem to dnes viděla, tak mám strach, že se mi nepovede otevřít snad nikdy. A proto do toho půjdu po hlavě a otevřu, i když nebudu mít hotový závěsy, i když výloha nebude dokonalá a i když na zemi bude sem tam lísteček z toho neuvěřitelně bordelizujícího stromu, co nám tam roste ve dvorku. A možná první týden nebudou houpačky pro děti a nebude pískoviště, ale budu tam já, celá natěšená na ty, co přijdou nakouknout.
Jen to zas musím nastěhovat zpět, znáte to.
Žádné komentáře:
Okomentovat