Pomni abys nezapomněl...

 Matně si pamatuju, že tahle věta vyvolávala na základce pěknou řádku uchechtnutí. Tehdy se sexuální narážka dala najít vážně všude. Dneska už to ve mě vyvolává jen mrazení, které se netýká ani sexu, ani použití N, ale toho, na co jsem to sakra zase zapomněla.
 Z domu neodcházím na první pokus, ale většinou se musím pro něco vrátit. Nejmíň jednou. Kabelka. Telefon. Čepice. Peněženka. Klíče. Ty si zaslouží samostatnou kapitolu plnou nenávistných slov. To si nechám až budu mít jedu-den.
 Zavedla jsem si sešit, kam si všechno píšu. Všechno, co nenapíšu někam jinam, protože i to se mi stává. A dějou se mi i horší věci. V tom speciálním sešitě mám třebas třikrát na jedné straně napsanou tu samou poznámku. Prostě jsem zapomněla, že už jsem si jí napsala. Dobré, ne?
 Včera sem vlezla do vany a starostlivý pan O. se přišel podívat a zkontrolovat mě (zřejmě jestli jsem si nezapomněla dát špunt) a protože o mě ukázkově pečuje, hned se ptal, jestli mi může dolít víno. Mohl, skleničku jsem si zapomněla u počítače.
 Když se ráno chystám někam odjet autem, stojí pan O. nachystán u dveří, v ruce klíče od auta. Milé. Bez těch naštěstí nedojedu daleko, ale jak mám klíče, nasednu a pak už se můžu dostat kamkoliv. A tam teprve zjišťuju, co všechno mi chybí.
 Minulý týden u mě byla Lukre, fotila v krámku zboží. Lehce před polednem jí zazvonil telefon, podle znuděné tváře šlo nejspíš o číslo neznámé. Stačila chvíle a podle jejích upřených očí a lehce nevěřícího výrazu jsem pochopila, s kým mluví. Jistě, pan O. Telefon jsem si totiž nechala doma, jak jinak. Mám neblahý pocit, že si o mně oba myslí, že jsem nesvéprávná.
 Když odjíždím na výstavu, mám stálý seznam, co s sebou. Průběžně ho doplňuju o nezbytné položky, aby byl aktuální a před každým odjezdem ho zkontroluju nejméně pětkrát. Přesto mi posledně chyběly krejčovské nůžky. Připínáčky. Čtvrtky na cenovky.
 Dneska v noci jsem se vzbudila zpocená hrůzou, že jsem si na výstavu zapomněla vzít ubrus a všichni budou koukat na ten binec co mám od stolem!
 Když jsem se minulý týden při odjezdu do krámku musela vrátit domů potřetí pro nějakou nezbytnost, opravdu upřímně jsem se podivila nad tím, že jsem se zvládla dožít tak vysokého věku.
 Myslím, že to není tím, že bych na věci kašlala. Já na ně naopak myslím. Myslím na ně tak intenzivně, až se mi jich v tý hlavě tlačí tolik, že musí někudy ven. Nejspíš ušima. Proto jsem si to zase (po roce, mám nějaký periodikum, či co) začla psát do toho zázračnýho sešitu. Teď jen nezapomenout, že mám sešit.
 Vážně, někdy mám pocit, že docela dobře vím, jak vypadá Alzheimer. Ani nebudu vypisovat, co všechno jsem dneska zapomněla, určitě bych přišla na pěknou řádku věcí. Za všechny stačí jediná - zapomněla jsem dcerku vypravit na jógu. A to se zrovna dneska těšila. Ach jo.
 Ale příště, příště budu o krok dál - zapíšu si to!