Když dvě děti uspíte v půl osmý a libujete si, jak to všechno klape, pak se možná něco nepovede. Polovina osádky se vzbudí do půlhodiny. Druhá tomu dá hodinku a čtvrt. A tak tu sedím s dvěma dětmi a děsím se zítřejšího vstávání v pět. Už opravdu musím, musím jít spát, tady přestává veškerá sranda.
Navíc Bíbu nám někdo vyměnil. V noci nespala, budila se s velkým brekem a z usměvavého mimina je zamračené batole, které se mě nechce pustit a pořád pořád se jen kojí. Doufám, že než se sobota překulí, bude zase zpátky náš smíšek, bohatší o dvě spodní trojky, protože jinak bych taky mohla dostat deprézi.
A to ani nemluvím o faktu, že s dvěma dětma za zadkem, na stehně, na zádech a jinde se prostě psát nedá. A to jsem si tak krásně rozmyslela, co napíšu!
Mažu, už si mě zas žádaj, ouvej, ouvej!
Ano, ještě si matně pamatuji, že jsem byla z dětí někdy "na prášky". Ale i přesto, považuji období mojí MD(tehdy v minulém století pouze 2 roky a šlus) za nejkrásnější období v mém životě. Moc rychle to uteklo. A z těch spících andílků, co se budí do ďáblíků vyrostli úplně dospělí lidé...
OdpovědětVymazatJo, letí to letí. Však já už jsem na mateřské skoro čtyři a půl roku! A tajně kuju plán, jak na ní zůstat dalších deset ;)
Vymazat