No Poo den 4

 Dneska bohužel nemám fotku, a to je škoda, protože by byla fakt užitečná. Mám za sebou totiž první sodopokus. Naložila jsem se do vany a tentokrát jsem si všechny potřebnosti vzala s sebou. Což je dobře, jelikož doma nikdo nebyl a neměl by mě tak kdo supportovat. Chvíli jsem rozvažovala, jestli je správný postup máchat si vlasy ve vlažné vodě (prý to tolik nedráždí pokožku nebo co), nebo jestli je lepší zvolit vodu teplou, až horkou (to přece rozpouští mastnotu, ne? Kolik z vás myje mastný nádobí studenou vodou, he? A proč by nakonec vlasy měly být něco jinýho?) a nakonec jsem zvolila teplou, protože prostě teplou miluju. Zanořila jsem hlavu a chvíli jsem jí jen tak namáčela. Pak jsem se vrhla do přípravy toho zázraku. Návodů je asi tolik jako lidí, počínaje sodou a vodou v poměru 1:1 což má vytvořit jakousi kaši, až na jednu lžíci sody na litr vody. Dala jsem kompromis, jednu lžíci na klasickej hrníček na kafe, může mít tak dvě decky. Pořádně rozmíchat a hurá na to! Po první aplikaci jsem zjistila, že než rozmícháte sodu, vychladne vám voda v hrnku, alespoň u nás, v ledomorně, takže jsem si pak na hlavu lila něco odporně studenýho, co cestou po mých dlouhých (poprvé v životě můžu říct, že mám dlouhý vlasy, heč!) vlasech ještě vychladlo a na záda mi tak tekla taková ledovcová voda s trochou sody. Postup aplikace jednoduchý, až primitivní. Trochu nalejt ke kořínkům a bříškama prstů šudlat, co to jde. Opakovat dle plochy hlavy a dle libosti. Poučena od kadeřnice z doby své chemickošamponové kariéry jsem se postarala pouze o hlavu, nikoliv o vlasy níže, protože ty prý nejsou tak mastný a stačí jim to, co na ně steče. No, asi jak kterým.
 Když jsem na sebe ten zázrak celej vyplácala, namíchala jsem si z jablečnýho octa oplach. Ovšem ještě předtím jsem vlasy od sody opláchla jen vodou (snad to není špatně?). Poměr ocťáku stejný, tedy jedna lžíce na jeden hrnek vody a šup s tím na hlavu. V octovém oparu jsem dumala nad tím, jestli se ten "oplach" má ještě opláchnout a nakonec jsem usoudila, že asi ano. Octové aroma by mi ani tak nevadilo, mám ocet ráda, ale přeci jen asi nebude nejepší nechávat ho na kůži. A tak jsem to umyla taky.
 A hurá, další turban, tentokrát ručníkovej a pak už jen čekat na ráno, co se z toho vyvrbí.
 A vyvrbilo se to docela pěkně. Vlasy na pohled mastný nejsou, nepramínkují. Na pohmat taky dobrý. Hlava mě nesvědí. Co se ovšem ukázalo jako menší problém je množství mnou použité sody na délku mých vlasů. Rozhodně není dostačující. Málo péče jsem věnovala vlasům vzadu vespod na hlavě a ty mají tendenci se pramínkovat. Ono to naštěstí není moc vidět, protože je kryjou ty umytější vasy, ale na příště si dělám poznámku, abych tuhle partii nezanedbávala. Ono by možná nebylo od věci umýt si vlasy v obou směrech, jednou v záklonu a pak v předklonu, jenže až vám jednou popíšu, co moje vlasy udělají, když se předkloním, pochopíte, proč tuhle záležitost neriskuju a ani kvůli sodě jí riskovat nebudu. Holt to tam kdyžtak vpravím třebas injekční stříkačkou.
 Učesat to taky šlo vcelku dobře, na to, že jsem šla spát s mokrou, nerozčesanou hřívou.
 Ale vlasy jsou prostě jiné a je to poznat. Jen nevím, jak to popsat. Jsou těžší. Drží se víc u sebe. Rozhodně nelítají a mám pocit, že kdybych ráno dala snahu o nějaký účes, splakala bych nad výdělkem. Naštěstí jsem neměla čas, tak jsem to jen stáhla gumičkou. Přes den se standardně cuchají, nicméně soda a ocet je zavily nejen mastnoty, ale i smradu, takže už zase můžu volně dýchat a moje okolí se mnou. Přísahám bohu, že teď nemají vůbec žádný pach. Kdybyste chtěli vědět, jak voní "nic", nabízím vám svoje vlasy. Čestný pionýrský.
 A protože nemám tu fotku, dávám alespoň článek, který v komentáři na FB linkovala V. Jmenuje e Vlasy, ó, vlasy a odborník v něm odpovídá na dotazy ohledně No Poo. Docela pěkný počteníčko. A hlavně, je to od odborníka, tak to prostě musí bejt pravda!

No Poo - den 3

 Včera jsem plánovala jít do vany a pokusit se vytvořit olejovou lázeň pouze pomocí mých vlasů a trochy vody, ale plány mi zhatilo to, že jaksi nebydlím sama. A tak vanu zabral velký pan O. a k němu se vážně skoro nevejdu. A i kdybych se vešla, ohrozila bych ho tím množstvím oleje na životě. Buď by ho zabil ten šok, a nebo to, že bych vanu promastila a on by s sebou při výlezu seknul na naší plechovou podlahu (taky máte někdo kůl plechovou podlahu v koupelně?).
 Tak jsem si jen vzdychla a pokusila se vytvořit harmonogram mytí hlavy. Takže jen dvakrát týdně sodu, jo? Jednou by to asi měla být neděle, to mám po tréninku a i když se nepotím téměř nikdy, tak tam už je to na pováženou. A i kdyby nebylo, tak po takovým sportovním výkonu se tak nějak sluší umejt si vlasy, že jo. Jenže to znamená, jít na trénink s mastnýma vlasama. Ble. Ono to totiž není tak dlouho, co jsem na tréninku holku s hodně, hodně, hodně mastnejma vlasama viděla. Koukala jsem na ní a říkala jsem si, jak takhle vůbec může mezi lidi? Že jí to není blbý? Že se nestydí? A ejhle, týden s týdnem se sešel a budu to já, komu se ve světle tisíce zářivek bude blýskat skalp (jo, ještě pořád jsem nevymyslela, co si na tu hlavu narazím. Dá se skákat v turbanu? Proč sakra nechodím na plavání!). Takže jsem se znova utvrdila v tom, jak člověk nemá soudit, nebo se mu dostane vrchovatou měrou. A koneckonců, třeba taky přechází na No Poo. Zeptala bych se, ale myslím, že ať bych položila otázku jakkoliv, hrozilo by to horou trapnosti. A té si tam, díky epesním pádům, užiju víc než dost.
 Ráno mi bylo jasný, že se prostě učesat nesmím, jinak to bude katastrofa. Ale program velí česat, stimulovat pokožku a tak nepodvádím, a češu. U zrcadla jsem byla skoro poslepu. Nic jinýho než turban nepomůže. Ještě možná lyžařská čepice, ale jelikož se nám poněkud oteplilo, mám strach, že bych za chvíli poněkud zaváněla. Takže variace na včerejší téma. Jiný šátek, jiný turban. Na kolik způsobů si tu hlavu můžu nakonec omotat?
 Jinak už si na to zvykám. Ta cigoška v zrcadle mě už neleká. Někdy dokonce zapomenu, proč na mě lidi tak pokoutně civí a nechápavě hledám na sukni flek. Nebo odlepenou cenovku/samolepku/adresní štítek ČP, což jsou moje specialitky. A ono nic, sukně čistá, jen na hlavě cosi.
 Dneškem taky začínám vlasy cítit. A ne, bohužel se nejedná o to, že by ztěžkly, ale o takový, ehm, vlasový pach. Pod turbanem se to snad schová (nikdo si nestěžoval, ale děti a pan O. nejsou objektivní a ostatní jsou možná jen slušní). Snad tomu soda trochu pomůže, jinak si budu muset vonět šátky na hlavu a to už budu fakt echt světská.
 Mimochodem, když jsem se na sebe dívala do zrcadla, klidně bych si od sebe nechala vyložit karty, takže, nechcete někdo znát budoucnost? Černou kočku na dvoře snadno chytím, karet mám dost a ve Vaší budoucnosti vidím... Krásné vlasy!

No Poo - den 2

 Na noc jsem si vlasy zapletla. Pořád šly učesat snadno, na to, na co jsem normálně zvyklá. To nejspíš tím, že už by se z nich dal průmyslově získávat olej. Br. Nikdy bych nevěřila, že takovou věc o sobě napíšu! Otevřeně přiznávám, že k dokumentačním fotografiím jsem vybrala ty nejméně pohoršující. Přeci jen mě brzdí myšlenka na to, že to vyhrabou spolužáci mých dětí v pubertě a tak se moje nebožátka stanou obětí šikany pod vlajkou mastných vlasů své matky.

 Po ránu dobrý. Na tu bídu. Nejspíš se to všechno otřelo do polštáře. Kdybych se nečesala a hodila vlasy nahoru do drdolu, mohla bych předstírat ležérní boho style. No, ale hřeben jsem do ruky vzala a ouvej ouvej. Z toho už prostě nic nevykouzlím, i kdybych se na hlavu stavěla.

Zkusila jsem šátek omotaný okolo čela na X způsobů, ale jedině finální turban dokázal zakrýt tu pohromu. Což znamená, že nejspíš následujících 40 dní budu za cikánku. Nebo za čarodejnici. Asi bych si měla urychleně pořídit kočku, abych nebyla tak nápadná. Což mě vede k druhé stránce věci. Co je nápadnější? Procházet se s hlavou politou olejem, nebo nosit na hlavě turban a být zaručeně jediná žena s turbanem v okruhu sta kilometrů?

Nicméně i na pozornost v turbanu si člověk zvykne. Až teď večer jsem přišla na drobný vylepšovák - lehce povolit turban v oblasti ucha. Nestane se pak, že máte celý den ohnutou chrupavku a když večer ucho osvobodíte, zahryzne se do vás bolest větší, než kdyby vám tu chrupavku píchali. A věřte, vím o čem mluvím (zlatej jazyk!).
 V tuhle chvíli řeším problémy tři:
 - co si narazím na hlavu, až půjdu na trénink?
 - pomůže soda odmastit to háro alespoň nepatrně?
 - jak sakra vydržím psát čtyřicet dní  tom, jak mám mastný vlasy?

No Poo - den 1

 Dneska oficiálně startuju kariéru špindíry. Včera jsem sice měla v plánu hlavu si umýt alespoň tou jedlou sodou a octem, aby to pro vlasy nebyl takový šok, ale jaksi jsem si propriety zapomněla vzít do vany. Normálně bych obtěžovala pana O., který mi do vany nosí vše, co si zapomenu (v pátek to bylo, tuším, pouhých sedm věcí), ale ten se vyvlíknul tím, že uspával Bětušku, probudivší se po večerce v půl šesté (odpadla chudinka). Chvíli jsem koupel prodlužovala a čekala až přijde a přinese mi sodu, ocet, hrneček, lžíci, lžičku a ještě hřeben, leč nedočkala jsem se. Hřeben proto, že se před umytím vážně potřebuju učesat. Možná mám vlasy jemné, ale mám jich hodně a když si umyju nerozčesanou hlavu, následující česání se prodlouží o půl hodiny. Když už voda příliš chladla, pustila jsem se do toho i bez sody. Zanořila jsem vlasy do vody, trochu promasírovala a s hrůzou cítila, jak mi na prstech ulpívá mastnota. To bude zítra teda peklíčko, br.
 Panu O. se Bětušku nepodařilo přesvědčit k spánku a tak hned po výskoku z vany jsem s turbanem na hlavě šupajdila do postele. Opět jsem se učesat nestihla a nestihla jsem si ani zaplést cop. Ten si většinou na noc dělám. Jednak mám už vlasy docela dlouhý, takže si je přilehávám buď já, nebo některé s dětí a druhak, jak už jsem psala, se mi prostě cuchaj. Mohla bych jít s spát s účesem alá Kleopatra a probudila bych se jako klon Malé čarodejnice. Moje vize rána s mastnou a zacuchanou hlavou byla stále zřetelnější.
 Po probuzení jsem vletěla do koupelny a hodila pohled do zrcadla. Ok, vlasy mastnější, ale není to až taková hrůza. Hřeben do ruky a makat. Vida, rozčesat docela jdou. Ovšem po rozčesání, br! V zoufalství se od zrcadla odvracím a hledám, co si na hlavu uvážu. V duchu plánuju návštěvu několika sekáčů a skoupení celého šátkového oddělení. Moje vlasy teď pěkně dlouho nikdo neuvidí! Nakonec jsem vyhrabala ostře růžovou čelenku, vytvořila drdol a jde se.
 Drdol držel celý den beze změny a co je s podivem, hlava mě skoro nesvědila. Svědí mě samozřejmě teď, jakmile jsem na to jen pomyslela. Takže se jdu podrbat a vymyslet, jestli seberu dost odvahy na to abych vyfotila i vlasy ve verzi "před schováním".

No poo?! No Pooh!

 Pro někoho by tahle metoda možná byla stejným trestem, jako pro mě číst Medvídka Pú stále dokola. Ne, nepropadla jsem mu a ani ve svých třiceti letech se mi nelíbí. Jak to bude s nemytím vlasů, ukáže čas.
 O metodě No Poo (zkratka z No Shampoo) jste už nejspíš slyšeli. Zrovna totiž dost frčí. Já jí objevila někdy před dvěma, možná už třema lety, když jsem se začla zajímat o výrobu domácí kosmetiky. Tehdy to na mě bylo hodně drsňácký a zvolila jsem proto jemnější variantu - výrobu domácího šamponu. Vyhovoval skvěle víc než rok. Vlasy se sice hůř rozčesávaly, šampon na hlavě nepěnil (což je k uzoufání, když je člověk zvyklý na bohatou pěnu stékající do očí), a vlasy neměly citrusovou (kokosovou, jablečnou, jakoukoliv) vůni, ale šlo to. Jenže po roce mě začla svědit hlava. A ejhle Lupy lup. A bylo to tady. Pokoušela jsem se to docela dlouho ignorovat. Co všechno jsem na hlavu napatlala, to vám osvětlím někdy příště, ale věřte, bylo toho fakt hodně. A prd. Nakonec jsem byla zachráněna těžce chemickým šamponem a v hrůze z návratu téhle nepříjemnosti jsem se s ním umývala pěkně dlouho. Naštěstí se někde mezitím vyskytlo moje těhotenství, které mě vždy (dva ze dvou pokusů) obdaří skvěle vypadajícími vlasy, které se myjí tak jednou za 14 dní a přesto vypadají perfektně. Nicméně, zpět k přítomnosti. Chemií si myju hlavu už skoro rok a je to tady. Začala mě svědit hlava. Dřív než to bude katastrofální, rozhodla jsem se s tím něco udělat.
 A proč si myslím, že metoda No Poo bude fungovat? Kvůli svým dětem. Obě mají tělíčka mladá, svinstvem nezanešená. Matylda sice v prvním roce prodělala poměrně intenzivní výcvik v mytí vlasů, ale po prvních narozeninách  začla dělat scény, tak jsme od mytí vlasů ustoupili. A rádi. Bíba se nám narodila už trochu osvícenějším a tak jsme s nějakým mytím vlasů ani nezačínali. Kdybych vám řekla, kolikrát za svůj život má umytou hlavu, zvonila by na mě sociálka do deseti minut. Takže si to nechám pro sebe a řeknu vám jen, že obě mají vlasy nádherné, lesklé, rozhodně nejsou mastné, ani suché, nedrbou se a zcela určitě nemají lupy.A když můžou ony, proč bych nemohla já?
 Takže cílem pro příští týdny se stává - nemýt si hlavu. Povoleno mám pouze jedlou sodu s jablečným octem. Jelikož je na krku zima, můžu hlavu schovat pod čepici, čehož hodlám náležitě využívat. Ale jsou prostě místa, kam se s čepicí nevplížím. Třeba na trénink. A proto jsem se rozhodla posbírat kolekci nápadů, kterak kreativně, hezky a žensky schovat vlasy. S burkou na mě prosím nechoďte, ale jinak mě zahrňte vašimi nápady! Prozatím se můžete kouknout ke mě na Pinťák, co jsem dnes ve spěchu našla. Pokud se budou nápady hezky hromadit, udělám jim čupr dupr samostatnou nástěnku.
 Zvažovala jsem, že bych vám svoje vlasové kreace i fotila, abyste si udělaly představu, jak vypadá realita versus modelka, ale dneska jsem se pokusila udělat jedno selfie v koupelně a začínám rozumět představě, že i kvůli tomuhle se dá spáchat sebevražda.
 A teď jdu pohledat nějaký šátky, protože jsem zjistila, že čepici mám jako prase a moc parády s ní nenadělám. Ještě před tím si ovšem NEumeju vlasy. Špinavcům zdar!

PS: Moje kamarádka si hlavu nemyla šamponem už před dvanácti lety. Říkala, že tělo se přizpůsobí. Tehdy jí všichni měli za blázna. Dneska by byla za hvězdu...

Kde mám, sakra, klobouk?!

"A to tě  vážně baví?" zeptala se nechápavě. Ne ironicky, povýšeně nebo arogantně, ale prostě jenom nechápavě. Asi jako když  já nechápu teorii relativity. Je mi to prostě na hony vzdálený, asi jako jí můj život.
 "No jasně," odpověděla jsem automaticky. Protože tak se to dělá, ne?

A když pak večer na Ostravu padla tma a ticho se vplížilo do koutů, odkud jsem je vyháněla hlasitou hudbou, když jsem se konečně zastavila a měla čas vytáhnout zasuté myšlenky, tak jsem se nad tím doopravdy zamyslela.
 Vážně mě baví každý týden balit věci a jet s kůží na trh? Baví mě se harcovat přes půl republiky? Líbí se mi spát v cizích postelích? Líbí se mi vidět pořád jiné tváře? Chci se pořád dokola seznamovat? Chci být každou chvíli jinde?
 No a jak jsem to rozebírala ze všech stran a úhlů a podobně, došla jsem k tomu, že ano. Jo, mě to prostě baví. Klidně bych každý víkend byla v jiném městě, v jiné posteli. Já jsem totiž doma tam, kde si pověsím klobouk.
 Moje máma to nesnášela a myslím, že to nesnáší pořád. Když jsem na studiích bydlela v Brně a přijela jsem k ní, musela jsem si dávat pozor na pusu. Přes to se občas stalo a mě uklouzlo, že už musím na vlak DOMŮ, do Brna. Máma šílela. Vždyť DOMA mám přece tady! V tomhle baráku, v tomhle pokoji, v téhle posteli! Co na tom, že už rok bydlím jinde. Tohle je DOMA a basta! Ano, mami.
 Jenže teď už je mi o pár roků víc a tak nějak se v sobě asi i víc vyznám. A tak už prostě můžu říct, že moje doma je všude. Netrápí mě, že nemám vlastní postel, pokud je ta druhá s peřinou a alespoň trochu pohodlná. Nevadí mi, že kuchyně je vpravo, místo vlevo a že v ní není dvojitej dřez. Nevadí mi, že TADY jsem nevyrostla, důležité pro mě je, že jsem TADY teď. A tak se harcuju každý týden jinam a dumám, které doma bude to příští.
 Nikdy jsem vlastně nikam na dýl neodjela. Buď nebyla příležitost, nebo jsem jí přehlídla. Jednu jsem dokonce odmítla. Nedá se říct, že bych litovala, ale sílí ve mně touha se někam vydat, pohnout se, popojet, posunout. A tak mě po večerech najdete na bazarech přívěsů a obytňáků, kde čekám na svou lásku, která mi pomůže moje sny splnit. Až jí tam potkám, předám krám do dobrých, pocitvých rukou a adié. Pojedu. Fakt. Protože vím, že až mi bude osmdesát, trpce bych litovala, že jsem nejela, když jsem vlastně ještě lehce jet mohla. Člověk si to vždycky dělá komplikovanější, než to je. Hromada výmluv, aby něco neudělal, aby náhodou do toho poklidnýho života nezasáhl. Jenže já cítím, že je potřeba trochu rozvířit vody. Možná to nebude zítra, možná to nebude ani za rok, ale přijde to, určitě. Protože moje toulavý boty křičí každou zimu víc a víc a letos už řvou jako o život. A jestli je někdo neumlčí, tak mi z nich za chvíli rupne v bedně.
 Takže pokud náhodou prodáváte obytňák, víte, kde ho nabídnout.
 A pokud se chystáte na cesty, podělte se o pár dobrých tipů.
 A pokud jste z úplně jiného soudku, podělte se o tom, co bere vás, co prostě nutně musíte uskutečnit.
 A pokud vůbec nevíte, o čem mluvím, tak buďte rádi.
 Já jdu.
 Hledat svůj klobouk.

Whole30 - dva dny poté

 Dneska bude O. večer pryč, tak toho hodlám využít a dát si sýr. SÝR! Po měsíci ochutnám svoje milované Ciaccociavallo, těším se přímo nehorázně. Sýr a olivy totiž tvoří pravidelnou součást mého jídelníčku. Vyžívám se v tom zejména ve chvílích, kdy není O. doma, protože pak mi nikdo neužírá olivy. Někdy si je kupuju čerstvý, ve vinárně, jindy vezmu skleničkový, zakápnu štědře olivovým olejem, vezmu škrabku na sýr, roztočím kohoutky u vany a můj mejdan může začít. Asi to bude ona pověstná psychická závislost na jídle, ale tahle mi fakt přijde milá.
 Já prostě ty chvíle, kdy je O, pryč, ta nějak mám ráda. Jasně, že skuhrám, že není doma, že mi nepomůže s holkama, že jsem na ně pořád sama a bla bla bla. Ale tichej byt, kdy všichni spí a vy před sebou máte třeba čtyři hodiny volna, no, to je přeci pecka, ne? A já si to teda povětšinou nechci zaplácnout vařením, takže si dávám právě nějakou takovouhle mňamku. Ještě lepší je to samozřejmě, pokud je dokonce připravený nějaký jídlo, ale to se teda stává jen výjimečně.
 Takže O. odjel, já si dávám sýr a olivy a vychutnávám si je u Přátel. To je labůžo. Snažím se jíst pomalu a vychutnávat si každý sousto, ale v tom teda ještě nejsem úplně profík. Občas to do mě padá podezřele rychle. I přesto je to pořád dobrota. Bedlivě sleduju, co se bude dít. Jestli to se mnou rovnou nešlehne. Neklepne mě pepka. Nenafouknu se tak, že se budu vznášet pod stropem. Zatím dobrý. Pravda, že břicho se maličko zvedlo. A dos se to v něm hýbe. Nicméně bolestivý to není. Jsem nakloněna tomu, prohlásit sýr za bezpečný. Špatně ani těžko mi po něm není, nafouknutá nejsem, cítím se fajn. A dala bych si klidně druhý kolo.
 Užila jsem si to. Za pár dní ozkouším jiný sýr. Doufám, že se stejně pozitivním výsledkem.
 Ještě jednu ochutnávací novinu mám. Bíba mi vnutila Zázvorku. Sušenku ze zdravý výživy. Jasně, že jsem se mohla ubránit, ale mám po Whole30 a sušenku jsem neviděla už celý měsíc! Tak jsem prostě ten kousek, co mi strkala, ochutnala. Naštěstí fakt jen kousek, protože se mi teda zdála pěkně hnusná! Přímo z ní čišel ten nejlevnější tuk, br. Nevím, jestli jsem tak přecitlivělá, nebo jestli tak hnusný ty sušenky byly vždycky. A to jsou ze zdravý výživy! Tfuj tajksl.