Den 23 a 24 - auto intermezzo

 Včera jsem chtěla napsat o tom, jak krásný (KRÁSNÝ!) mám vlasy. Že se mi asi povedlo vykoumat způsob umytí a jaká je to pecka. A místo toho jsem si skřípla prst do stolu taj, že jestli mi neupadne, bude to zázrak. A tak jsem tu včera seděla, klávesnice jsem se nemohla ani dotknout, takže nic.
 Dneska jsem vám chtěla napsat, jak mám pořád krásný (KRÁSNÝ) vlasy a místo toho mám zábavnou historku o tom, jak jsem ucpala Karlovo náměstí. Kvůli výstavě na Holešovickém výstavišti jsem si musela půjčit auto. Měla jsem domluvenýho tranzita, ale nakonec se laskavý poskytovatel auta rozhodl tranzita si nechat a půjčit mi Galaxy. Ok, sice jsem musela věci dovnitř skládat jako větší tetris, ale hlavě že se to tam vejde a jede to.
 Problém první: kufr
Poč to sakra nejde otevřít? O. se mi zmiňoval o několika tricích, které se na auto musí použít, ale o kufru nepadlo ani slovo. Možná se to otvírá klíčem? Ne. Možná musím zamknout a odemknout (vypni/zapni, univerzální řešení). Ne. Zavolám panu O. Sakra, o kufru nic neví. Během hovoru beru za páčku a kufr s tichým syčením vyjíždí nahoru. Nestačím zírat.
 Problém druhý: LPG
 Auto je na plyn, o čemž jsem byla spravena. Musí se maličko nažhavit, než chytne, to mám v malíku z favorita, to je dobrý. Plyn asi nemá takový tah, nebo mám příliš jemnou nožku. Navyklá z našeho diesla, plyn jen lechtám a tak mi to dokáže chcípnout třeba třikrát v průběhu jedný křižovatky. Lahůdka.
 Problém třetí: zrcátko
 Zrcátka jsou hnedle tři, na to jsem zvyklá. Záhy jsem přišla na to, že boční zrcátka na sobě mají ještě nějaká další malá zrcátka. Počet se rozšiřuje na pět. To dám. Zjišťuju, že boční minizrcátka pomáhají překonat mrtvou zónu, kdy vedle vás jede auto, ale vy ho prostě ne a nevidíte. To je fajnový, jelikož tohle auto mám rtvou zónu velkou asi jako tenisový kurt.. Na zpětný zrcátko ani nesahám, mám auto naložený po střechu a nic bych v něm stejnak neviděla. A tak si jedu, jedu a jedu a najednou BUM PRÁSK, zpětný zrcátko prostě upadlo! Počet zrcátek se snižuje na čtyři. Nestačím zírat.
 Problém čtvrtý: akustika
 Zrcátko ke štěstí nepotřebuju, tak jedu dál. Najednou se začne ozývat jakýsi akustický signál. Dvě krátká pípnutí v asi půl vteřinovém intervalu. Přesně takový tón, který vám oznamuje, že jestli něco neuděláte, za chvíli bude zle. Jako třeba to, že se vám vybije telefon. Až na to, že můj telefon to není. A já sakra nevím, co to je a co mám udělat, aby zle nebylo. Jedu dál.
 Problém pátý: kuckání
 O. mě ubezpečil, že kdyby autu náhodou došel plyn, přepne se na benzín a jedu dál. Super, to je příjemná myšlenka, protože auto začíná nepříjemně pokašlávat. Po každým přeřazení poskakuje, jak kdybych se vrátila zpět do autoškoly a absolvovala svojí první jízdu. Mohlo by to být ještě něco jinýho, než nedostatek paliva? Nechybí mě něco? Nevypadlo nikde nic? Snad ne.
 Problém šestý: okna
 Věci už mám vyložený, stánek v Holešovicích postavenej, prst bolavej, celá od krve a už chci jet sakra dom. Po intermezzu s kufrem, který se znovu rozhodl nespolupracovat a to až do chvíle, kde se odněkud vynořil moudrý muž, pátravě se na kufr zahleděl a ten asi pod tlakem provinilosti se otevřel okamžitě, následuje okýnková příhoda. Odmykám auto a nevěřícně koukám, jak po odemknutí sjíždí okénko vzadu vlevo. Řidičovo zůstává nahoře. Vlezu dozadu a zavírám zadní okno. Připoutám se a koukám, že u spolujezdce je taky otevřeno. I vpravo vzadu! Co to ksakru zase je?! Všechno pozavírám a vyjíždím z parkoviště. Musím zastavit asi metr od sloupku, protože jediné okýnko u řidiče stáhnout nejde, takže na pípnutí lístečku musím ven z auta a pak za sprintem dovnitř, aby mi ta závora náhodou nespadla. Toliko k okýnkům. Jedu dom.
 Problém sedmý: spojka
 Spojka je nějaká hlasitější. Přijde mi vlastně hlasitá dost. A znervózňuje mě to. Radši si pouštím rádio, abych to moc neslyšela. Přijde mi, že v ní tak trochu vibruje. To bude určitě dobrý, za chvíli jsem doma.
 Jupí, jsem doma! Mluvím telefonem s panem O., který je čiročirou náhodou ve společnosti majitele auta. Sděluju mu svoje zážitky. Zpětný zrcátko bylo v pohodě. Prý ještě nikdy neupadlo. S otvíráním kufru potíže nemají. V autě není žádný akustický signál. Auto nekucká. Ano, okýnka se samy stáhnou, pokud při odemykání podržím klíč v krajní poloze. Ještě že tak, jinak bych si už myslela, že jsem si půjčila nějaký jiný auto!  Jo, spojka prý občas trochu píská, ale vydrží. Uf.
 Problém osmý: tankování
 Rozhodnu se radši nabrat plyn. Nerada bych skončila někde uprostřed Prahy z prázdnou nádrží. Plyn jsem nikdy netankovala. Jak záhy zjišťuju, mám obsluhu přivolat zvonkem, nikoliv pro ní chodit na prodejnu. Taky jsem blbě zaparkovala, mám stát přeci tady, ne? Jak to mají vědět, kolik se tam vejde plynu? To mám přeci vědět já. No to fakt neví, kolik na to asi ujedu, to má přece každej jinak. No, alespoň zaplatit snad umím.
 Problém devátý: spojka podruhé
 Spojka je ještě hlasitější. Hvízdá to v ní už docela dost, i máma to slyší. Vezu jí totiž ráno do Prahy. Začínám se bát.
 Problém desátý: dveře
 Máma vyskakuje u Tančícího domu. Opře se do dveří a nic. Matně lovím v paměti zmínku o zvláštnostech. O. něco říkal, že ty dveře nejdou moc dobře otevřít. Ještě jsem žertovala, že to auto oběhnu a otevřu jí zvednu. Jak jsem měla tušit, že budu v tu chvíli stát na křižovatce? Co jen to sakra říkal? "K sobě a nahoru," zkouším to. Je venku, príma, naskakuje zelená.
 Problém jedenáctý: spojka do třetice
 Odjíždíme s A. z Holešovic. Vezu jí k Tančícímu doma (zřejmě nějaký frekventovaný výstupní bod). Spojka už řve jak tur. Mám strach se jí dotknout. Ale bez ní to teda fakt neumím, nedá se nic dělat. Projíždíme magistrálu, pak Žitnou dolů na Karlovo náměstí. Zatočím doprava, říkám si, že nemá cenu jezdit okolo Mánesa, provoz je dobrej, žádná kolona tam nebude. Už se blížíme k ostrůvku tramvaje, přede mnou brzdí auta, podřadím si a LUP. Auto s námi hodí kupředu a já cítím, jak veškerý odpor spojky zmizel v nenávratnu. Je dočista v prdeli a já s ní. Automaticky zapínám blikačky a lezu z auta. Pán za mnou na mě kouká jak tele na nový vrata. Pak vystrčí hlavu z okýnka a stále kouká. Beze slova. Jdu tedy k němu a říkám, že mi odešla spojka, že mě asi bude muset objet. Rezignovaně tak učiní.
 A. se souká z auta a po zjištění, že skrytý automechanik, vlastnící díly k opravě spojky, není, odchází za večerní zábavou. Já opět volám pana O. Pan O. mi na pomoc přijet nemůže, neb má doma dvě malé děti (které jsou čirou náhodou i moje) a jaksi není, kdo by se nám o ně postaral. A tak mobilizuje pana P., který, ač si zrovna zařídil večerní pohodu se sklenkou, nelení, hbitě sedá do tranzita (do toho, kterýho jsem měla mít já!) a jede mi na pomoc.
 Já mezitím způsobuju kolonu na Karláku dál. Snažím se o to alespoň s noblesou. Sakruju, že jsem si v Holešovicích nechala legíny (bylo tam vedro k padnutí). Kulicha mám naraženýho až do očí. Během pěti minut se přiřítí autíčko od dopravních nehod a jestli mi prý nemůže nějak pomoci a co že se to stalo. Ne, spojku opravit neumí, škoda. Ale má dobrou radu, mám si vyndat trojúhelník. Trojúhleník bude ta věc se starém koženém obalu. A ten se nedá otevřít. Ruce mám zmrzlý jak drozd, levou navíc zdobí parádně ofačovanej prst, takže s ní téměř nemůžu hejbat. Vztekám se vrhám zlé kuní pohledy na všechny kolemjedoucí, kteří si mě přihlížejí jak opičku v ZOO. Trojúhelník pokořen, stojím a vyhlížím tranzita. Do toho mě polévá pot při představě, že bych tímhle stylem ucpala zkratku od Karláku k Mánesu, kterou jsem původně chtěla jet. Tady jsou alespoň dva pruhy. Uvažuju, jestli bych to auto dokázala odtlačit (později jsem se dozvěděla, že nedokázala. Má 1,8 t).
 Pak P. dojel a sním i moje možná záchrana. Odtáhne mě na laně. Fajn, je to moje poprvé, ale to je nakonec jednou všechno, že. Je to pán akce a tak nemusím dělat vůbec nic, jen čekat, až všechno zařídí. Za tři minuty vyrážíme a já mávám Karláku, kde jsem strávila romantickou půlhodinku.
 Je to nezvyk, zjistit, že vlastně nic při řízení neovládáte. První dva rozjezdy mi téměř zablokovaly krční páteř. Asi minutu jsem se pokoušela zařadit jedničku, abych se mohla rozjet. Asi tři minuty jsem přidávala plyn,a si abych tomu tranzitu přede mnou pomohla. A pak jsem se trochu usadila a za dalších pět minut už opadla i panika z toho, že jedu jen metr a půl za autem přede mnnou. A že každý moje přibrždění vyvolá reakci v tom, že auto přede mnou ještě víc zatáhne a jakmile brzdu pustím, vymrští mě mě tranzitu blíž. Další poměrně nepříjemná věc je v tom, že tranzit je velkej. Je větší než Galaxy. Což je fajn, protože ho utáhne. Ale fajn to není, protože vůbec, ale vůbec nic nevidím. Jsem tak blízko, že 90% zornýho pole mi vyplňujou jeho zadní dveře. Díky za to, že vím kam jedu a alespoň podle určitých bodů se můžu orientovat. A že vím, kdy co přijde.
 Všenory, uzounkou silničku projíždíme na třicet a mě se na zadek lepí už pěknej houf autíček. Na rovince před Dobřichovicema samozřejmě nezačne předjídět nikdo jinej, než ten nejposlednější v řadě. A tak musí předjet sedm aut. Modlím, se, aby měl odhad lepší než inteligenci a ani si nechci představovat, co by se stalo, kdyby se v protisměru objevilo auto a on se zkusil nacpat mezi nás dva. Br. Přes tranzita nevidím, jestli se něco blíží a to mě znervozňuje ještě víc. Uf. Rovinka za námi, už jen kus vesnice a jsem domu. Bez spojky, ale celá a zdravá.
 Toliko k mému auto neštěstí. Teď jen krátce k O. auto neštěstí na našem Volvu - povedlo se mu stáhnout přední okýnko (které normálně fungovalo) a ono se odmítlo vydat na cestu zpět. Zapni/vypni nepomohlo, tak na to šel se šroubovákem a taky nic. Takže dvě auta nepojízdný, během dvou dnů. Paráda. Zítra si beru máminu Fábku a jsem teda super duper zvědavá, co by se s ní mohlo stát.

Tak a zítra zas o vlasech. Nebo o tom hnusným, krvavým prstu. Blé.

No Poo - den 12 až 21

 Předem se omlouvám za výpadek ve vlasovém zpravodajství. Výstavy a jiné povinnosti se na mě navalily a pohřbily mě pod sebou hůř než lavina. Nicméně dnes jsem si snad zdárně prokopala cestu ven a nejméně do čtvrtka, kdy budu asi s jazykem na vestě v noci stavět stánek, vás zase čekají novinky z mojí hlavy.
 Co se za ten týden seběhlo? No tak předně jsem přišla na to, že je asi jeden milion pět set tisíc osm set padesát devět návodů, kterak si umýt hlavu sodou. Některé z nich varují před použitím příliš koncentrované sody. Jiné doporučují sodu na hlavu sypat přímo. Další radí smíchat jí s trochou vody a na vlasy nanášet vzniklou kašičku. Takže to bysme měli. Je vcelku jasný, že tudy cesta nepovede a holt si na to bude muset přijít každej sám. Mám trochu respekt před nanášením sodové pasty, neb pH sody a pokožky hlavy zdá se mi poněkud rozdílné. Jenže zas jsem na vlastní oči viděla vlasy, který touhle kůrou úspěšně proplouvaj už nějakou dobu a nevypadaj, že by jim to škodilo. Tak nevím.
 Další můj poznatek se týká, jak jinak, sody. Pokud si myslíte, že umýt si hlavu sodou je stejná práce, jako umýt si jí šamponem, tak to jste, vážení, na omylu. Tuhle chybu jsem udělala jednou. Byla to středa, můj mycí den, a bylo půl jedný ráno. Nejvyšší čas hupsnout do vany a splnit plán. Jenže ještě knížečka, vínečko, olivy, známe to. A tak než došlo na milou sodu, bylo skoro půl druhý a mě bylo jasný, že s teplou vodou to nebude tak horký. Doslova. A taky že ne. Voda ve vaně chladla, v kotli jsem tušila poslední vlahé kapky a ve snaze si to rychle odbýt jsem si hlavu tak jen decentně přešmudlala. Pak trochu octa, ledovýho, jak jinak a spláchnout. Taky jen trochu, nechci přece trpět. A výsledek? Probudila jsem se s hlavou snad horší, než kdybych si jí vůbec nemyla. A tak jsem udělala ústupek a protože jsem ve čtvrtek odjížděla na výstavu, umyla jsem si jí ještě jednou. Snad jsem tomu alespoň trochu pomohla.
 Třetí věc se týká toho, jak hluboko může člověk klesnout. Až na dno a ještě hloubš. Fakt. Dokonce tak hluboko, že si před tréninkem neumyje hlavu a lítá tam pak jak mastňák. Alespoň jsem si narazila extra širokou čelenku (rozsahem už je to skoro koupací čepice) a modlila se, aby mi z hlavy nesletěla.
 Přidávám několikero fotek, jak můj skalp zraje. Musím říct, že zatím nějakou citelnou změnu nepociťuju, vlasy se mi mastí pořád stejně rychle, na hřebenu zůstávají pořád stejně hnusné věci (kde se sakra tak strašně zprasím?) a umýt si hlavu sodu jsem se ještě nenaučila. Zvládám partii těsně u hlavy, ale oblast gumičky a pod ní vypadá vcelku katastrofálně, takže si nemůžu dovolit rozpuštěný vlasy. Možná to chce opravdu větší množství sody. A nemyslím koncentrací, ale prostě objemem. Nebo to umýt dvakrát?
 A poprvý v životě mi soda na hlavě pěnila, to jsem teda trochu znejistěla, protože tenhle úkaz jsem nezažila nikdy, ani mimo hlavu. Na chvíli jsem se dokonce lekla, jestli mi do ní holky něco nepřimíchaly. Nicméně to bylo bez zápachu, chutnalo to pořád odporně (ne že bych to pila, ale do pusy mi prostě vždycky trochu nateče), tak snad to bylo nedotčený.
 Vždycky se těším na další koupací seanci, jak to tentokrát pořádně vymydlím, ale pak sedím ve vaně, je půlnoc a mě se tak moc nechce, že bych to nejradši přeskočila. Tehdy s láskou vzpomínám na starej dobrej chemickej šampon, kterej stačilo dvakrát prohnat po hlavě tam a zpět a bylo hotovo. Nojo, nic není jako dřív, že.
 A teď něco málo fotek.- Některé jsou z mobilu, tak nejsou nic extra. No, ono ani ty ostatní nejsou první liga, víme. Ale nevadí, pro ilustraci to stačí. Jak tak koukám na den 13 a 15, nejsem si úplně jistá, jestli to náhodou není ze stejného dne, účes je vcelku podobný. Ale jelikož se mi takhle zacuchanina na hlavě tvoří velmi snadno, je klidně možný, že se jedná o dva stejný dny. Ať tak či tak, vlasy tam pořád jsou a o to jde, ne?

Jeden den od mytí

V den umytí

Dva dny po umytí

PS: Stále hledám někoho, kdo by jel na kreativní výstavu prodávat do Plzně. Nechce se vám někomu? Pátek a sobota, už tenhle víkend...

No Poo - den 11

 Nestíhám nic. Padám na hubu. A na vlasy.
 Zjistila jsem, že noční mytí ve studený vodě, který jsem trochu odbyla teda nebylo dostačující. proto jsem si umyla vlasy druhý den znovu. Nechci strávit pět dní na výstavách s turbane. Jsem srab, přiznávám.
 Zítra zkusím i nějaký foto, dneska sotva stojím.

No Poo - den 10

Z lenosti a ze strachu se nečešu. Udržuju účes, který jsem vyrobila včera. Nebo snad předevčírem? Už ani nevím. \nicméně v krámku se dnes stavila M. a podivovala se, jak mám vlasy pěkné? A jestli jsem si je rý dnes myla sodou? Když jsem jí odhalila nečesací trik, chápavě řikývla. A po chvíli pozorování uznala, že kdybych do vlasů vjela hřebenem, doznaly by určitých změn. Konkrétně se vyjádřila tak, že by se na nich dalo poznat, kolik měl hřeben zubů. Asi na tom něco bude. Ale naštěstí je dneska mycí den (to je jak ve středověku, co?) a tak se zase hodím do gala.
 A proto v jednu hodinu ráno, poté, co jsem uspala probudivší se Bíbu, lezu do vany, která mezitím úplně vychladla a modlím se, aby nedošla teplá voda v kotli. Sodu a ocet už ani neuklízím, abych nemusela dělat mokré ťápoty po bytě a neriskovala tak různá zranění svoje, i ostatních.
 Jinak mě začala svědit hlava, dneska, na obvyklém místě. Fakt nevím, jestli to není nějaká prychosomatická schíza, nebo jiná lahůdka. Jestli bych neměla na něčem zapracovat?
 Dle moudrých hlav z internetu znamenají lupy ve světě duchovních příčin nemocí nespokojenost, až by člověk vylétl z kůže, pak prý taky pocit ohrožení, podezíravost. Takže mám být vděčná za to co mám a nemám být ohrožená. \no dobře, pojďme na to (mimochodem, rada na kulatá záda zněla "stát rovně" - věřili byste tomu? Je tu ještě někdo, kdo bojuje s hrbem, jako já? Jak tahle rada zabírá, co?)
Nicméně to krom psychiky podpořím i trochou sody, takže jsi du vydrbat hlavu a ještě sem hodím jednu fotku před mytím, ať se pokocháte.

No Poo - den 9

 Omlouvám se všem čtenářů, kteří netrpělivě čekají na moje mastné vlasy, ale příprava tří akcí najednou mi dává zabrat poněkud víc, než jsem čekala, Vlastně ani nevím, kde mi hlava stojí, tak jak bych pak mohla vědět, jak jsou na tom moje vlasy? Vím jediné, budou někde na té hlavě.
 Zítra snad víc.

No Poo - den 8

 Dneska jsem si připravila foťák do práce. Vezmu nějakou pěknou fotku na stativu. Snad alespoň jednu vyberu, z těch dvou set, co nasekám. Když se mi podaří zabalit balíky a zabavit Bíbu (nebo naopak?), nachystám si stativ. V pondělí je u nás mrtvo (cukrárna je dopo zavřená), takže exhibuju jen sama před sebou a nikoliv před zraky nic netušících občanů. Teď už jen ten foťák... který jsem nechala doma! Sakra práce ale už! Takže zas noční foto v koupelně při prapodivným osvětlení. Jedna žárovka nám v koupelně přestala svítit a ani pan O. s tím nedokáže nic udělat. Myslím, že mi i kdysi vysvětloval, proč to tak je, ale asi jsem to ze zoufalství vypustila, stejně jako informaci, proč nejdou přidělat dvířka u skříňky pod dřezem, kde trůní koš. Takže máme v koupelně šero a v kuchyni dvířka opřený o skříňku, což vytváří epesní McDonaldovský koš se škvírou pro vhazování nahoře.
 Vlasy mám učesaný, relativně. Rozčesávání trošku horší než poslední dny, přišlo mi. To co mi zůstává na hřebenu je k neuvěření. A to nemluvím o počtu vlasů! Myslím ten neuvěřitelnej prachobordel, nebo co to je. Kde se to sakra bere? To je z peřin v posteli? Nebo máme doma tak prašno, že z toho každej den vyčešu hrst solidní hmoty? Až mi trochu otrne a zvyknu si na to, že vám ukazuju nejtrapnější věci svýho života, přihodím i tuhle lahůdku. To budete zírat.
 Když jsme se večer, za hluboké tmy vracely z krámku domů, začala jsem uvažovat, proč vlastně nepoužívám kufr u auta. Je přece mnohem jednodušší vyndat věci z kufru auta, než se je snažit vypáčit přes šaltpáku ze sedačky spolujezdce. Jasně, můžete namítnout, že jen vola nenapadne auto obejít a vyndat to z druhý strany, ale u nás se parkuje u pešuňku (víte, co to je?) a každej večer se mi do kopřiv nechce. I Bíba se naučila vylejzat přes stranu u řidiče. No a  tak dumám a dumám a říkám si, že to asi zkusím, otevřu kufr a tam?! FOŤÁK!! A taška s hrama, o který jsem si taktéž myslela, že zůstala doma. No, nestává se mi moc často, aby mě dvakrát za den napadla ta samá myšlenka a pokaždé to bylo jako poprvé. Zřejmě se při mytí šamponem nějak obnovovaly mozkové buňky a teď jich začíná rapidně ubývat, jinak si to neumím vysvětlit. Každopádně mě to tak zdrchlo, že jsem na fotku rezignovala a tak se budete moc pokochat až zítra. Těšte se.

No Poo - den 7

 Dneska mě čeká mytí hlavy, jupijou! Naštěstí jsem doma a nikam nemusím, tak se nemusím nijak zahalovat. Není tu ani pan O., tak mi to není trapný. Ostatně, co by mi ještě mohlo být trapný, po těch letech? Rozhodnuta, že zkusím zachytit stav před a po, lezu do vany poměrně brzy. Chtěla jsem chytit stejný světlo, ale ouha, to mi teda neklaplo. Vlasy jsem sušila asi tři hodiny. Teda, oni se sušily. Chtěla jsem tomu pomoct tím, že je rozčešu, ale zapomněla jsem na to, že to moje mokrý vlasy absolutně neakceptujou. Potom, co jsem z nich třikrát vymotala hřeben, jsem kapitulovala a nechala si, ať si dělaj, co je napadne. Takže uschly a venku byla tma. Nicméně foto jsem vzala, myslím, že něco málo na tom vidět bude.
 Na FB hodně padaj rady, ať mastný vlasy stáhnu do culíku, copu, drdolu a pořádně je přilíznu. A já jsem pořád proti. Asi k tomu mám ze zásady nějak odpor, nebo já nevím co, ale ulíznutej culík si umím představit jen s pěknejma vlasama, ne s mastňákama, to si fakt radši narazím kulicha. Jasně, že se někdy stane, že si hlavu umejt nestihnu, ale v tom případě to druhý den řeším tak, že se neučešu. Pak to podle mě není tak strašný. Ale možná je to jen můj subjektivní dojem a moje okolí to vidí úplně jinak. Ostatně jako všechno, že.
 Při mytí jsem se snažila nezapomenout na zadní a spodní vlasy. Drbala jsem je co o šlo, přesto ve chvíli, kdy jsem louhovala z hlavy sodu, jsem měla pocit, že se mi to tak úplně nepovedlo. Vlasy byly na pohmat takový, no, mastný (to je ale překvapení, co?). Zdálo se mi, že až k uším to šlo, ale pod ušima děs. Asi prostě teorie "šampon dolu steče") u sody holt fungovat nebude a je potřeba to pořádně vydrbat až ke konečkům. Tak příště, no, však já se to naučím. Nicméně mám alespoň vrchní část hlavy čistou, lesklou a pěknou, zbytek holt zamotám do uzlu nebo do copu, tam se to, snad, nepozná.
 Mám v plánu i kokosákovou ozdravnou kůru, ale otevřeně říkám, že jsem to nechtěla testovat před tréninkem, protože co kdyby se to nepovedlo a já šla na trénink s hlavou mastnější než před umytím.
 Ještě jeden poznatek přinesl dnešní den - pokud plánujete hrabat trávu a máte dlouhé vlasy, vřele doporučuju nenechat je rozpuštěný, ale nějak je zkrotit. Několikrát se  mi pramen vlasů nějak zamotal k hrábím, skřípla jsem ho rukou a ve chvíli nápřahu jsem se tak téměř skalpovala. Auvejsky.
 A teď už slíbená chvilka exhibice:

Před mytím

Po mytí

A přidala jsem i popisek, kdybyste náhodou nepoznaly, kterej stav byl dřív.