Den 23 a 24 - auto intermezzo

 Včera jsem chtěla napsat o tom, jak krásný (KRÁSNÝ!) mám vlasy. Že se mi asi povedlo vykoumat způsob umytí a jaká je to pecka. A místo toho jsem si skřípla prst do stolu taj, že jestli mi neupadne, bude to zázrak. A tak jsem tu včera seděla, klávesnice jsem se nemohla ani dotknout, takže nic.
 Dneska jsem vám chtěla napsat, jak mám pořád krásný (KRÁSNÝ) vlasy a místo toho mám zábavnou historku o tom, jak jsem ucpala Karlovo náměstí. Kvůli výstavě na Holešovickém výstavišti jsem si musela půjčit auto. Měla jsem domluvenýho tranzita, ale nakonec se laskavý poskytovatel auta rozhodl tranzita si nechat a půjčit mi Galaxy. Ok, sice jsem musela věci dovnitř skládat jako větší tetris, ale hlavě že se to tam vejde a jede to.
 Problém první: kufr
Poč to sakra nejde otevřít? O. se mi zmiňoval o několika tricích, které se na auto musí použít, ale o kufru nepadlo ani slovo. Možná se to otvírá klíčem? Ne. Možná musím zamknout a odemknout (vypni/zapni, univerzální řešení). Ne. Zavolám panu O. Sakra, o kufru nic neví. Během hovoru beru za páčku a kufr s tichým syčením vyjíždí nahoru. Nestačím zírat.
 Problém druhý: LPG
 Auto je na plyn, o čemž jsem byla spravena. Musí se maličko nažhavit, než chytne, to mám v malíku z favorita, to je dobrý. Plyn asi nemá takový tah, nebo mám příliš jemnou nožku. Navyklá z našeho diesla, plyn jen lechtám a tak mi to dokáže chcípnout třeba třikrát v průběhu jedný křižovatky. Lahůdka.
 Problém třetí: zrcátko
 Zrcátka jsou hnedle tři, na to jsem zvyklá. Záhy jsem přišla na to, že boční zrcátka na sobě mají ještě nějaká další malá zrcátka. Počet se rozšiřuje na pět. To dám. Zjišťuju, že boční minizrcátka pomáhají překonat mrtvou zónu, kdy vedle vás jede auto, ale vy ho prostě ne a nevidíte. To je fajnový, jelikož tohle auto mám rtvou zónu velkou asi jako tenisový kurt.. Na zpětný zrcátko ani nesahám, mám auto naložený po střechu a nic bych v něm stejnak neviděla. A tak si jedu, jedu a jedu a najednou BUM PRÁSK, zpětný zrcátko prostě upadlo! Počet zrcátek se snižuje na čtyři. Nestačím zírat.
 Problém čtvrtý: akustika
 Zrcátko ke štěstí nepotřebuju, tak jedu dál. Najednou se začne ozývat jakýsi akustický signál. Dvě krátká pípnutí v asi půl vteřinovém intervalu. Přesně takový tón, který vám oznamuje, že jestli něco neuděláte, za chvíli bude zle. Jako třeba to, že se vám vybije telefon. Až na to, že můj telefon to není. A já sakra nevím, co to je a co mám udělat, aby zle nebylo. Jedu dál.
 Problém pátý: kuckání
 O. mě ubezpečil, že kdyby autu náhodou došel plyn, přepne se na benzín a jedu dál. Super, to je příjemná myšlenka, protože auto začíná nepříjemně pokašlávat. Po každým přeřazení poskakuje, jak kdybych se vrátila zpět do autoškoly a absolvovala svojí první jízdu. Mohlo by to být ještě něco jinýho, než nedostatek paliva? Nechybí mě něco? Nevypadlo nikde nic? Snad ne.
 Problém šestý: okna
 Věci už mám vyložený, stánek v Holešovicích postavenej, prst bolavej, celá od krve a už chci jet sakra dom. Po intermezzu s kufrem, který se znovu rozhodl nespolupracovat a to až do chvíle, kde se odněkud vynořil moudrý muž, pátravě se na kufr zahleděl a ten asi pod tlakem provinilosti se otevřel okamžitě, následuje okýnková příhoda. Odmykám auto a nevěřícně koukám, jak po odemknutí sjíždí okénko vzadu vlevo. Řidičovo zůstává nahoře. Vlezu dozadu a zavírám zadní okno. Připoutám se a koukám, že u spolujezdce je taky otevřeno. I vpravo vzadu! Co to ksakru zase je?! Všechno pozavírám a vyjíždím z parkoviště. Musím zastavit asi metr od sloupku, protože jediné okýnko u řidiče stáhnout nejde, takže na pípnutí lístečku musím ven z auta a pak za sprintem dovnitř, aby mi ta závora náhodou nespadla. Toliko k okýnkům. Jedu dom.
 Problém sedmý: spojka
 Spojka je nějaká hlasitější. Přijde mi vlastně hlasitá dost. A znervózňuje mě to. Radši si pouštím rádio, abych to moc neslyšela. Přijde mi, že v ní tak trochu vibruje. To bude určitě dobrý, za chvíli jsem doma.
 Jupí, jsem doma! Mluvím telefonem s panem O., který je čiročirou náhodou ve společnosti majitele auta. Sděluju mu svoje zážitky. Zpětný zrcátko bylo v pohodě. Prý ještě nikdy neupadlo. S otvíráním kufru potíže nemají. V autě není žádný akustický signál. Auto nekucká. Ano, okýnka se samy stáhnou, pokud při odemykání podržím klíč v krajní poloze. Ještě že tak, jinak bych si už myslela, že jsem si půjčila nějaký jiný auto!  Jo, spojka prý občas trochu píská, ale vydrží. Uf.
 Problém osmý: tankování
 Rozhodnu se radši nabrat plyn. Nerada bych skončila někde uprostřed Prahy z prázdnou nádrží. Plyn jsem nikdy netankovala. Jak záhy zjišťuju, mám obsluhu přivolat zvonkem, nikoliv pro ní chodit na prodejnu. Taky jsem blbě zaparkovala, mám stát přeci tady, ne? Jak to mají vědět, kolik se tam vejde plynu? To mám přeci vědět já. No to fakt neví, kolik na to asi ujedu, to má přece každej jinak. No, alespoň zaplatit snad umím.
 Problém devátý: spojka podruhé
 Spojka je ještě hlasitější. Hvízdá to v ní už docela dost, i máma to slyší. Vezu jí totiž ráno do Prahy. Začínám se bát.
 Problém desátý: dveře
 Máma vyskakuje u Tančícího domu. Opře se do dveří a nic. Matně lovím v paměti zmínku o zvláštnostech. O. něco říkal, že ty dveře nejdou moc dobře otevřít. Ještě jsem žertovala, že to auto oběhnu a otevřu jí zvednu. Jak jsem měla tušit, že budu v tu chvíli stát na křižovatce? Co jen to sakra říkal? "K sobě a nahoru," zkouším to. Je venku, príma, naskakuje zelená.
 Problém jedenáctý: spojka do třetice
 Odjíždíme s A. z Holešovic. Vezu jí k Tančícímu doma (zřejmě nějaký frekventovaný výstupní bod). Spojka už řve jak tur. Mám strach se jí dotknout. Ale bez ní to teda fakt neumím, nedá se nic dělat. Projíždíme magistrálu, pak Žitnou dolů na Karlovo náměstí. Zatočím doprava, říkám si, že nemá cenu jezdit okolo Mánesa, provoz je dobrej, žádná kolona tam nebude. Už se blížíme k ostrůvku tramvaje, přede mnou brzdí auta, podřadím si a LUP. Auto s námi hodí kupředu a já cítím, jak veškerý odpor spojky zmizel v nenávratnu. Je dočista v prdeli a já s ní. Automaticky zapínám blikačky a lezu z auta. Pán za mnou na mě kouká jak tele na nový vrata. Pak vystrčí hlavu z okýnka a stále kouká. Beze slova. Jdu tedy k němu a říkám, že mi odešla spojka, že mě asi bude muset objet. Rezignovaně tak učiní.
 A. se souká z auta a po zjištění, že skrytý automechanik, vlastnící díly k opravě spojky, není, odchází za večerní zábavou. Já opět volám pana O. Pan O. mi na pomoc přijet nemůže, neb má doma dvě malé děti (které jsou čirou náhodou i moje) a jaksi není, kdo by se nám o ně postaral. A tak mobilizuje pana P., který, ač si zrovna zařídil večerní pohodu se sklenkou, nelení, hbitě sedá do tranzita (do toho, kterýho jsem měla mít já!) a jede mi na pomoc.
 Já mezitím způsobuju kolonu na Karláku dál. Snažím se o to alespoň s noblesou. Sakruju, že jsem si v Holešovicích nechala legíny (bylo tam vedro k padnutí). Kulicha mám naraženýho až do očí. Během pěti minut se přiřítí autíčko od dopravních nehod a jestli mi prý nemůže nějak pomoci a co že se to stalo. Ne, spojku opravit neumí, škoda. Ale má dobrou radu, mám si vyndat trojúhelník. Trojúhleník bude ta věc se starém koženém obalu. A ten se nedá otevřít. Ruce mám zmrzlý jak drozd, levou navíc zdobí parádně ofačovanej prst, takže s ní téměř nemůžu hejbat. Vztekám se vrhám zlé kuní pohledy na všechny kolemjedoucí, kteří si mě přihlížejí jak opičku v ZOO. Trojúhelník pokořen, stojím a vyhlížím tranzita. Do toho mě polévá pot při představě, že bych tímhle stylem ucpala zkratku od Karláku k Mánesu, kterou jsem původně chtěla jet. Tady jsou alespoň dva pruhy. Uvažuju, jestli bych to auto dokázala odtlačit (později jsem se dozvěděla, že nedokázala. Má 1,8 t).
 Pak P. dojel a sním i moje možná záchrana. Odtáhne mě na laně. Fajn, je to moje poprvé, ale to je nakonec jednou všechno, že. Je to pán akce a tak nemusím dělat vůbec nic, jen čekat, až všechno zařídí. Za tři minuty vyrážíme a já mávám Karláku, kde jsem strávila romantickou půlhodinku.
 Je to nezvyk, zjistit, že vlastně nic při řízení neovládáte. První dva rozjezdy mi téměř zablokovaly krční páteř. Asi minutu jsem se pokoušela zařadit jedničku, abych se mohla rozjet. Asi tři minuty jsem přidávala plyn,a si abych tomu tranzitu přede mnou pomohla. A pak jsem se trochu usadila a za dalších pět minut už opadla i panika z toho, že jedu jen metr a půl za autem přede mnnou. A že každý moje přibrždění vyvolá reakci v tom, že auto přede mnou ještě víc zatáhne a jakmile brzdu pustím, vymrští mě mě tranzitu blíž. Další poměrně nepříjemná věc je v tom, že tranzit je velkej. Je větší než Galaxy. Což je fajn, protože ho utáhne. Ale fajn to není, protože vůbec, ale vůbec nic nevidím. Jsem tak blízko, že 90% zornýho pole mi vyplňujou jeho zadní dveře. Díky za to, že vím kam jedu a alespoň podle určitých bodů se můžu orientovat. A že vím, kdy co přijde.
 Všenory, uzounkou silničku projíždíme na třicet a mě se na zadek lepí už pěknej houf autíček. Na rovince před Dobřichovicema samozřejmě nezačne předjídět nikdo jinej, než ten nejposlednější v řadě. A tak musí předjet sedm aut. Modlím, se, aby měl odhad lepší než inteligenci a ani si nechci představovat, co by se stalo, kdyby se v protisměru objevilo auto a on se zkusil nacpat mezi nás dva. Br. Přes tranzita nevidím, jestli se něco blíží a to mě znervozňuje ještě víc. Uf. Rovinka za námi, už jen kus vesnice a jsem domu. Bez spojky, ale celá a zdravá.
 Toliko k mému auto neštěstí. Teď jen krátce k O. auto neštěstí na našem Volvu - povedlo se mu stáhnout přední okýnko (které normálně fungovalo) a ono se odmítlo vydat na cestu zpět. Zapni/vypni nepomohlo, tak na to šel se šroubovákem a taky nic. Takže dvě auta nepojízdný, během dvou dnů. Paráda. Zítra si beru máminu Fábku a jsem teda super duper zvědavá, co by se s ní mohlo stát.

Tak a zítra zas o vlasech. Nebo o tom hnusným, krvavým prstu. Blé.