Whole30 - den sedmý

 Hlava. Bolí. Au, au, au. Nevím, jestli je to ketoza nebo doznívající menstruace, ale moc bych si přála někam zalízt do tmy a tam si tiše kňourat, dokud nebude čas jít spát. Děti jsou jiného názoru. Ploužím se po domě jako bez ducha. Po zkušenostech ze včerejška jsem rozhodnutá snídani nepodcenit. Připravuju si tři míchaný vajíčka a k tomu opečenou cibulku s cherry rajčatama. Ty se rozhodly na pánvi chovat způsobně a spolu s cibulí snad zkaramelizovaly, nebo co, takže je to překvapivě dobrý. Bíba vajíčka plive, rajčata nechce, ale opečenou cibuli si cpe do pusy plnýma hrstma. Hlava bolí dál.
 Snažím se v posteli uspat Bíbu a hibernuju u toho. Nedaří se mi. Ani jedno. Jde si pro mě mlsná. Dávám si nektarinku. Zdá se mi to, nebo se bolest hlavy zmenšila? Zkouším ještě jednu a doufám ve vyléčení. Nepovedlo se.
 Poledne mě zastihne roztřesenou, děti jsem odložila k pohádkám a naprosto jsem na ně rezignovala. Ke zbytku cibulorajčat od snídaně si vařím dvě vajíčka na tvrdo. Dobrej mix. Dneska se nedokážu udržet a co chvilku si jdu pro trochu oříšků. Na FB Whole30 se zrovna objevil příspěvek od holky, která je ve třetím týdny, dostává menstruaci a taky se neudrží. Jsem ráda, že je to globální problém, nakonec se nás sejde celkem dost. Tak mi to dává sílu věřit, že zítra zas budu na třech jídlech a víc ani ťuk. Není pro mě tak těžké nedat si určitou věc, jako nedat si alespoň něco. Prostě to moje uzobávání. Kdybych to vážila, mohla bych taky zjistit, že za den takhle uzobnu klidně kilo něčeho. Ehm.
 Dneska mám asi nejprotivnější den. Paradoxně 2DC, což je můj fúriovitý den, byl celkem v pohodě. Na děti jsem byla hodná, milá, všechno jsme vyřešily v klidu. Dneska mě tak nějak štvou. Přisuzuju to i tý hlavě, je to otrava. Odpoledne navíc zjišťuju, že padla jedna věc, kterou nutně potřebuju na víkend a řeším jí už měsíc. Zbytek dne trávím u počítače snahou o řešení. jestli se povedlo se teprv uvidí. Áchich.
 A aby toho nebylo málo, tak mi milé dítě usne v náručí o půlhodiny dřív, než chodí do vany a začíná se chystat na spánek. Asi si potřebovalo dát šlofíka. Je mi jasný, že teda v sedm spát nepůjde a mě čeká noční šichta. Achjo podruhý.
 Nevečeřím, usínám u dětí a budím se po hodině a půl. Hlava bolí jak střep. Píšu a jdu spát. Jestli bude bolet i zítra, kapituluju a vezmu si paralen. Taky musím občas pracovat, víme?

Intermezzo

Přerušuji dietní zpravodajství kvůli důležitému hlášení:
 Každý, kdo se Prahou v pátek nebo sobotu mihne je povinen zastavit se na Střeláku a fingovat frontu před mým stánkem na Dyzajn márketu! Kdo mi přinese whole30 svačinku, dostane náušnice zdarma! Těším se na Vás ;)

PS: Upgradovala jsem vystavení náušnic a myslím, že to vypadá peckově! Posuďte sami ;)

PS2: Kdyby se Vám zachtělo vědět, co se tam bude dít, tak tady máte, dle mě vcelku vyvedený, program:

PS3: Těším se!

Whole30 - den šestý

 Ke snídani jsem se odbyla třema meruňkama. A to jsem neměla dělat. Já jsem totiž neměla hlad, ale to se není co divit, když jsem večeřela v tak nekřesťanskou hodinu. Dokonce jsem si myslela, že nebudu snídat vůbec. Nakonec mě okolo tý devátý touha po jídle dohnala a tak ke slovu přišly meruňky.
 Už v půl dvanáctý mám pocit, že omdlím hlady, nebo usnu. Asi na mě přišla ketoza. Držím se silou vůle, když dětem mažu housku, abych jim jí z těch mailinkatejch ručiček nevyrvala a neshtla jí rovnou, bez kousání. Pohlížím zasněně na kostku másla. V mysli mi běhají samý rohlíky a chlebíky. Do cukrárny vedle zrovna přijelo auto a přivezlo čerstvý pečivo. Já vím, že tam mají úžasný pizza housky. Se sýrem, šunčičkou, kečupem. Sliny mi tečou. Co je tohle za debilní experiment: Co jsem si to proboha vymyslela? Proč se na to nevykašlu. Vždyť já nemám žádnou nadváhu, nemám žádný zdravotní obtíže, nic. Kdybych jen maličko omezila brambůrky a čokoládičky, moha bych žít spokojeně do sta let. Ale to já ne, já musím dělat koniny a jíst saláty. Br.
 Jenže pak se podívám na svoje břicho. Dneska poprvé se zdá menší, než dřív. Dokonce ho dokážu zatáhnout do nezdravé vychrtlosti. No jo, jdu si do lednice pro salát. Mám zelný s mrkví a zelí se zřejmě přes noc naštvalo, že jsem ho nedala do ledničky a začlo pálit jako čert. Tak stojím před dilematem, jestli se na salát vykašlat a padnout hlady, nebo jestli ho sníst celej a zemřít na upálenou pusu.
 Dneska večer musíme mít rozhodně k večeři maso. Jinak pojdeme oba, O. i já. Na něj to už taky dolehlo, ráno do sebe futroval nektarinky, jako kdyby neměl přijít zítřek. Takže k véče je zapotřebí pořádnej steak. Jako předkrm polívka, která měla bejt hovězí, ale přemírou mrkve se z ní stala polívka poněkud na sladko, ehm. Chtěla jsem nám dopřát hodně zeleniny, ale nějak mě nenapadlo, že hodně může být až moc. Ostatně, budu muset najet na nějaký recepty, protože dvě nepovedený jídla za dva dny, to už je trochu příliš.
 I přes ten salát mě honí mlsná. Snědla bych celej pytlík oříšků. Co pytlík, dva pytlíky! A klidně i tři. Řešením by mohl být párek, kdyby se mi podařilo sehnat nějakej bez éček. Ani bych si ho nemusela vařit. Taky jíte párky syrový? Mimochodem, nedávno jsem viděla na youtube, jak se takový párek dělá a uf, docela na dlouho mě přešla chuť.
 Večer nakoupit. To už tu dlouho nebylo. V Bille mi málem umrzne zadek, protože trávím asi hodinu u chlaďáků a koukám, co obsahuje která slanina. Nic, nic, nic. Je mi to zapovězený, jediná šance je biofarma, která do Prahy zaváží jednou týdně. Až s tímhle vyrukuju na O., tak mě už doopravdy zabije.
 Dostala jsem tip na domácí vajíčka. Stojí sice 6 korun kus, ale proti Bio vejcím z Billy je to ještě láce. Jdu si pro celý plato. V krámě se paní ptám, odkud vajíčka berou (ano, jsem vychytralá, kdyby to bylo z okolí, zajela bych si přímo na farmu). Prý z Ježkovy farmy. Ze Šumavy. Tak tam nepojedu. Beru do ruky vajco a koukám, razítko. Super, tak to je kontrolovaný biozemědělství, to bude snad bez salmonely. Koukám blíž. Číslo na vajíčku začíná dvojkou. Dvojkou? Pátrám v paměti. Dvojka přece není žádnej biochov! To je chov v halách! V halách, kde slepice jaktěživ neviděly slunce a jedniej rozdíl od klecí je v tom, že si můžou šlapat po hlavách a vyklovávat si oči. Tfuj. Paní s láskou vejce vracím. Vypadá, že dodnes netušila, že existuje chov v halách. Když se jí pak ještě zeptám na složení slaniny, kterou prodává, zaženu jí do kouta úplně. Složení? No, to ona nemá, to po ní přece nemůžu chtít. No, hlavně aby ho po ní nechtěla ČOIka. Tak jsem nepořídila vajíčka, ani slaninu. Ještě mají domácí máslo. Taky od Ježků. Ale jednak už na ně mám pifku a druhak, máslo za 250,- za kilo a budu si ho přepouštět? To by mě husa kopla!
 Nakonec ulovím kus plece z Trněnýho Újezda a flank steak ze z Plzně. Večer ho O. hází na pánev a oba nevěřícně sledujem, jak se z centimetr tlustýho masa nafukuje opravdovej tlusťoučkej steak. Zázrak.
 Spát jdu příjemně najedená a usnu, jakmile se mi hlava dotkne polštáře.

Whole30 - den pátý

 Míchaný vajíčka na slanině a k tou mrkvový salát. Ještě to můžu. Ale třicetkrát za sebou? To asi nedám. Budu si muset najít kuchařku Vejce na sto způsobů. Jelikož je neděle, vstávání v šest můžu odložit a pospávám u holek sledujících pohádku na gauči. Ale je to takový jen polehávání, vlastně nezaberu pořádně, jen si prohlížím víčka zevnitř. Stalo se mi to i sobotu, může to být příznak vyspání? Nedokážu říct, vyspaná jsem si nepřišla poslední čtyři roky, tak už to ani nepoznám.
 Poprvé na mě padá vážně únava. Ne jenom spací, ale celýho těla. Vyjít schody k nám do podkroví je pro mě utrpení. Nahoře se musím opřít o stěnu a vydýchat. Fíha.
 Dneska jsem rozhodnutá dát jen tři jídla denně a žádný dokrmování. Jelikož snídáme okolo půl desátý a pak vyrážíme na barák, nedělá mi první jídelní prodleva problém. Sádruju zásuvky, tak se mi nejspíš žaludek zaplácl tou sádrou, kterou jsem nadýchala. A napolykala.
Po baráku klasicky nákup a hurá domů. Mám pocit, že poslední dny trávím víc po nákupech, než doma. Náš byt se změnil v zelinářství. Vzhledem k nedostatku úložných prostorů celou linku zabírá nějaká zelená havěť. Z ledničky zas vypadávají vajíčka. Je to zkrátka nezvyk. Sumy na účtenkách z nákupu lezou pomalu jistě do výšin. Říkám si, kolik ušetříme tím, že vlastně spoustu věcí nekupujeme. Radši ovšem nepočítám, jestli vlastně šetříme, nebo utrácíme dvakrát tolik. Blbý je, že jak to ještě nemáme promyšlený a neznáme jídla, tak vlastně vaření vymýšlíme jen na jeden den. Co znamená zítra na nákup znovu. A když už tam jsem, tak přihodím jedny rajčata, okurku, cuketu, bla bla bla. A zas má částka čtyři čísla. To dělat denně není nic moc.
 Na večeři jsem plánovala cukeťáky. S tím, že do cukety i něco přihodím. nevím, proč mě napadla červená řepa. Když jsem uspávala, tak O. všechno přichystal, nastrouhal, já dokořenila jako bramboráky, prdla jsem tam vajíčko a jala se smažit na ghí. A ouha, ono to teda bylo jednak neudržitelný pohromadě a druhak docela hnusný. Takže kombinace cuketa-červená řepa-mrkev jako bramborák nedoporučuju. Už se těším, až uděláme opravdovej. Nově jsou v Whole30 brambory povolený, ale nějak se zmítám na vlně toho, že to alespoň 14 dní dáme bez nich.
Jdu spát pozdě, po hnusný večeři, od který mě ještě ke všemu dvakrát odvolaly děti, takže jsem jí měla studenou. No je tohleto spravedlnost? není!

Whole30 - den čtvrtý

 Je to s podivem, ale pořád žiju. Snídáme v půl desátý, O. je po koncertě, tak si trochu schrupnul. Míchaný vajíčka se slaninou. Překvapivě se to dá i bez chleba, to by mě nikdy nenapadlo. Ačkoliv jdou pro každýho tři vajíčka, vypadá to na talíři směšně. A to i přes to, že jsem zvolila malý talířky. Ale zasytí, to zas jo. Hlad pak nemám, jen mám chuť. Nějak se nedokážu držet tří jídel denně a mám tendence uzobávat. Tu si vzít mrkev, tu schroustat pár oříšků. Musím to eliminovat.
Trápím se tím, že slanina ve vajíčkách nebyla bez dusitanů - tedy na 99%. Byla to klasika z pultu v Bille a mě je líto jí vyhodit. Zítra tam asi pojedu poprosit, ať mi ukážou složení. Doufám že na mě paní Broňa, co má metr v ramenou, neskočí a nevynese mě v zubech. Podle jejího výrazu soudím, že by toho byla klidně schopná.
 Už jsem objevila eshop se slaninou bez éček, tak objednám a uvidím. Bez slaniny se mi totiž žít nechce. Těšila jsem se, že dneska nakoupím na farmářském trhu, jak zeleninu, tak i maso a ouvej, bude až příští týden. Tak musím vydržet nebo vyrazit ku Praze. Nebo eshopovat.
 V poledne zkouším mámin nový spirulizér. S cuketou umí divy! Faktický špagety z toho lezou. Krásný a dlouhý asi kilometr. Hned si představuju, jak na ně dělám pesto a rajčatovou raw omáčku. Ovšem až za 28 dní, protože v Whole30 jsou vaše odměňovací jídla zakázaný. Ne snad, že bych se špagetama vyloženě odměňovala, ale bylo to takový naše příjemný jídlo k filmu, pěkně napohodu se zabořit do gauče, každý na klíně svojí misku a jíst, dokud neprasknem. No, tak to se konat nebude, bohužel. Jedině že bych je udělala k obědu, abych jako prolomila tu tradičnost. Ovšem nevím, jestli by to nebylo trochu podvádění.
 Každopádně pokud chcete spirulizovat mrkev, pořiďte si nějakou boubelatou. Ty hubený krásny z obchodu jsou k ničemu, nebudete z nich mít ani spirálku a ještě mají tendenci střílet po kuchyni.
 Nad návodem jsem se zasnila, kterak vyrobím ploché spirálky z brambor a upeču je v troubě. Brambory jsou totiž nově povolené, ale s výstrahou. A to právě ohledně oblíbených jídel alá hranolky, krokety, atd. Aby člověk zlomil ten návyk. No, jenže mě se ho teda moc lámat nechce. Kdo by neměl rád hranolky? Domácí? Mňam! Dovedu si představit, že bych je teda nedělala ve friťáku, abych učinila ústupek dietě, ale že bych je nedělala vůbec? Ach jé.
 K večeři dojídám salát od oběda, jen jsem do něj dokrájela další porci oliv. Tuk je potřeba, musím zaplašit případnou ketózu. Zatím se nedostavila, unavená jsem, ale naprosto standardně. Možná že večer bych šla spát o něco dřív, než dřív, ale zatím to stravě nepřičítám.
 Jiný velký změny nepociťuju. Břicho jak ve čtvrtým měsíci.
 Zítra se uvidí, dneska jsem totiž první den cyklu. PMS jsem u sebe nikdy nepozorovala, zato mám vypozorováno, že nejhorší bestie se ze mě stává druhý den cyklu. To se mi nikdo nezavděčí, vstávám naštvaná a celý den je hučím, řvu po ostatních a vůbec jsem líbezná maminka. Občas jsme to s holkama řešily tak, že jsem vzaly spoustu dobrot a zalezly drobit do postele, ale s čím tam zalezu zítra, to netuším. Nehledě na to, že jestli bude takový pařák jako dneska, tak bychom se v posteli nejspíš upekli.A ještě navíc v ní bude po ránu vyspávat O.
 Takže zítra musím udělat ghee, nebo pro něj sjet do Makra, nakoupit a vymyslet, co budeme alespoň dva dny vařit. Hrňte na mě Whole30 recepty! Většina věcí, co dokážu vymyslet totiž nápadně připomíná věci, který mám ráda - cuketový (bramborový) placky a placičky, zapečené brambory, cuketovo bramborová kaše... No prostě samý zdravý, smažený věci, ehm.

Whole30 - den třetí

Krizový den, tak se na to podíváme.
 Včera jsem se provokativně změřila, i když se to nemá, jak víme. Cílem totiž není zhubnout, ale změnit stravovací návyky. Nicméně, zpět k faktům. Jsou pěkně nechutný. V nejužším místě břicha mám 72 cm. Pokud nedýchám. V nejširším mám 78 cm a stále nedýchám. Přičtěte si 5 cm, když povolím. Brrr. Ovšem, mnohem horší než centimetry je ten postoj. Stojím s vysazenou pánví, povoleným břichem, ňadra mi poklesla ke kolenům. Smutné. Z profilu bych se tipovala na pátý měsíc těhotenství a velkou, velkou bolest zad. Ne že bych snad nechodila k fyzioterapeutce a neznala všechny ty věci, co mám dělat. Vím o nich moc dobře, ale to provozování, to mi teda moc nejde. A tak když neudržím rovný záda, musím se alespoň zbavit toho pupku. Takže do nového dne s úsměvem a se zeleninou.
 K snídani dvě mrkve. Chroustá i pan O. Vcelku si na režim zvykl. Kdybych mu ovšem k snídani připravovala každý den míchaná vajíčka, snášel by to o moc líp. Mimochodem, nevíte někdo, kde sehnat bio anglickou slaninu bez různejch tentononců? Ta by se mi pod ty vajíčka tůze hodila.
 Nic nenakupuju, do práce beru rajčata, mrkev, okurku, kešu a lískový. Pan O. se drží a během dne doráží zbytky od večeře. Mimochodem, byla fakt dobrá, akorát jsem učinila poznatek, že pokud batáty nastrouháte na tenké plátky alá chipsy, budete je muset v remosce dělat po jedný. Jakmile je tam dáte trochu natěsno, slepí se k sobě a vyrobili jste chutnou batátovou kaši. Ale i ta je dobrá. Musím k ní na vidličce něco mít, ale stačí kousek rajčete a dlabu jak prokoplá. O. si jí dávkuje velmi opatrně a na vidličce by díl kaše člověk hledal mikroskopem. Nicméně jí sní, i když k tomu schroustá trakař zeleniny, která se mihla na pánvi s kuřetem.
 Jelikož se obávám útoku ketózy, oběma připravuju košíček první záchrany - meruňky a nektarinky. Největší radost z nich má Bíba, která dvě meruňky spořádá k snídani a vzápětí je obloukem vrátí na autosedačku, ještě než dorazíme do krámu. Tak to bychom měli.
Den zvládám skvěle, alespoň myslím. Nemám chuť na čokoládu. Vlastně nemám chuť na nic. Mám chuť jen na ten akt! Největší problém mi dělá neslupnout sýrovou sušenku, kterou dítě nechalo na stole. Protože to tak prostě normálně dělám. Ona tam leží, já něco vyrábím, nebo jdu jen okolo, a téměř bezmyšlenkovitě po ní sáhnu, a jím. Chybí mi ta chvilka po nákupu, kdy se usadím sama do auta, rozbalím si nějakou tyčinku a spořádám jí. Za úplnýho klidu, bez dětí, bez řečí. Vím, že je to trapná odměna, ale já jí mám fakt ráda. Chybí mi lehnout si do vany a dát si k tomu olivy a sýr a skleničku střiku. Je to jako s kouřením. Nekouřím pět a půl roku, je vcelku jasný, že nemám chuť na tu smradlavou věc, která štípe v krku, páchnou po ní prsty a člověk pak kašle jak tuberák. Ale moc mi chybí sáhnout po krabičce a vyklepnout cigaretu. Moc mi chybí nechat si od někoho připálit. Moc mi chybí dát si kafe a k němu cigárko. Kolik let člověk potřebuje, aby se zbavil tohohle? Několik životů?
 Mimochodem, už je to tady. O se ráno vzbudil před budíkem, tvářil se podezřele vesele a z postele vyskočil svižným krokem. Asi to už na něj začíná působit. To, že po doskoku z postele úpěl jak šakal, že ho bolí bříška prstů u nohou i rukou, to už je věc jiná. To, že se na něm pak objevily záhadné pupínky, to je taky fuk. A o tom, že by to mohlo být HFMD nebo spalničky, o tom se už ani nezmiňuju :D Nicméně hýkal zdravím a tvrdil, jak je svěží. Ts, ts, ts.

PS: Naštěstí se poměrně rychle odpupínkoval, tak to možná byla jen alergická reakce na větší množství mrkve :D

Whole30 - den druhý

Vstávám, v posteli se mi zdá, že mám břicho plošší než jindy. Už to asi začíná fungovat. Caro si nedám, sice bych ho asi mohla, ale bez cukru? Bez stévie? To si ještě chvíli počkám, než začnu housti. Snídám mrkvový salát ze tří kousků, půlky jablka, citronu a vody. Ratolesti mi to hází na hlavu a dožadují se tvarohové Matyldy. Po snídani mám zas bříško jako bubínek, ejhle.
 Je mi jasný, že ruku v ruce s úpravou jídelníčku by měla jít i úprava množstevní, ale toho teď prostě nejsem schopná. Všechny svoje síly napínám k tomu, abych si zapamatovala, co všechno nesmím. I když jednodušší by bylo zapamatovat i to, co smím, toho je totiž podstatně míň. Takže prostě budu jíst tak, jak chci, alespoň co se množství týče. Já se zase nijak extra nepřecpávám, ale snídani složenou z plátku jablka a osminy mrkve - díky, ne.
 Celý den provází jedna velká otázka - co zatr budu jíst? A co budem večeřet? A co zítra do krámu? Mozek absolutně není na tohle uvažování zvyklej. Vždycky se totiž večeře řešila až když padla tma. Co si dáme? Špagety? Objednáme pizzu? Opečeme v remosce americký brambory? A jednou týdne s nákupem v Bille, sekaná, hurá!
 K obědu nakonec na pánev naházím zelí, něco mrkve, cibulku a doufám, že z toho bude něco ve stylu mixu v rýžových nudlích u číňanů na rohu. Na talíři to pokropím dýňovým olejem a plácnu k tomu dvě volský voka. Ty jsem mohla na pánvi nechat o fous dýl, ale dá se. Bětuška statečně bojuje se mnou a každou chvilku plive mrkev zpět do talíře se slouvy "ne-pa-pám, ne-jííím, ne-hu-tná!" Nicméně v ní něco zmizí. Z mýho talíře, pochopitelně. Svůj totiž začla ignorovat ihned poté, co rozmatlala vajíčko vůkol.
 Musíme z domu, číhá tu pokušení na každým rohu a já bych do sebe pořád něco tlačila. Tuhle hrst oříšků, kousíček čokoládky, sušenčičku. Ouvej, ouvej.
 V návalu mateřské lásky slíbím dětem, že po návratu z hřiště upečeme sýrový sušenky. Za co já se trestám? Sýrový sušenky dělám totiž nejlepčejší a miluju je skoro stejně jako pana O. Dokonce i syrový těsto je tak dobrý, že bych je snad ani nemusela pýct a byla bych spokojená. Mám těžký dilema. Ochutnám? Vždyť se to nikdo nedozví. Děti ani nevědí, že držím dietu, tak mě nebonznou. Jenže bych se sama sobě nemohla podívat do očí. No co, tak u zrcadla zavřu oči, to je toho. Měla bych vydržet alespoň týden, dva, tahle fakt nepoznám, jestli se mnou mouka něco dělá, nebo nedělá. Ále, jedna sušenčička, to určitě nic neudělá. Odstup satane!
 Dá mi práci se ohlídat, ale spíš tak mimoděk. Jak si člověk v zamyšlení olízne prst, ochutná těsto nebo sní ten kousek co přebývá a nikam se nevejde.
 Voňavé sušenky jsou utrpení, je jich plná miska. Děti si nabírají plnýma rukama a trousí drobečky úplně všude. Jak já jim závidím. S otevřenýma očima sním o dni, který nastane za 29 dní a slibuju si, že si udělám spoustu sýrových sušenek. A všechny je sním.
 V hlavě mi běhají citace z blogů a diskuzí, které jsem za poslední dva dny přečetla:
"Už vůbec nemám chuť na sladké, čokoláda mě už vůbec neláká!"
"Po whole30 dokážu odolat všemu, ani mi to nepřijde na mysl!"
"Dřív jsem snědla pytlík brambůrek na posezení, místo večeře, a dneska? Vůbec na ně nemám chuť!"
"Rozhodně se nemusím nijak přemáhat, poznal jsem, co to dělá mému tělu a vím, že to jídlo nepotřebuji. Ani chuť na něj už nemám!
"Milovala jsem jogurty, neuměla jsem si bez nich představit svůj život. Jak nezačal den jogurtem, bylo to špatně. Po jogurtu jsem prostě toužila. A teď? Ani si na něj nevzpomenu, v obchodě kolem něj klidně projdu a ani se mi nezasteskne!"

 Zní to jak šílená propaganda na zázračnou pilulku. Dumám, jestli to ty lidi fakt tam změnilo, nebo jestli si jen prostě honí triko a v noci pláčou do polštáře, jak by si dali pizzu. Nějak si nedokážu představit, že se jednoho dne vzbudím a řeknu si: "Uf, tak sýrovou pizzu, tu už vážně nikdy nemusím jíst, už mi nechutná." Nebo třeba: "Sýrové sušenky? Díky, ne, raději si dám rajče." Možná celou akci podstupuju jen proto, abych na konci mohla udělat dlouhej nos a říct: "Kiš, kiš, na mě to teda vůbec nefunguje! Pořád chci pizzu, pořád mám chuť na špagety se sýrem a po chlebu s máslem bych se mohla utlouct!"
 Nicméně, moje vize je taková, že to prostě nějak vydržím a po těch třiceti dnech začnu pomalu zavádět určitý potraviny. Asi jako když se zavádějí příkrmy dětem. a budu pozorovat, jaký to na mě má efekt. Matně si pamatuju, že když jsme měli u Matyldy podezření na koliky, omezila jsem svojí stravu výhradně na brambory. No, řvala pořád a já jsem si nevšimla, že by mi bylo nějak výrazně líp. Asi mi přitěžovalo to řvaní.
 Nic už, O. nakořenil k večeři kuřecí maso, poté co jsme si stihly jednu ne-manželskou hádku. V našem podání má hádka trvání asi minutu a půl a padnou v ní v průměru čtyři věty, takže to nebylo tak hrozný, jak se může zdát. Šlo o suchost kuřete a nemožnost vytvořit omáčku z ničeho. O. se totiž, chudáček, veze s mnou. Alkoholu ani nikotinové neřesti se nevystřihá a možná si na koncertě něčeho zobne, nicméně večeře má v duchu whole30 a tak ho trochu rozčílilo, že to bude sušák. Zkoušíme kuřo-zelenino mix a k tomu batáty alá hranolky. I když by se to podle whole30 právě moc nemělo, aby to v člověku nebudilo tu fixaci na nezdravý jídlo. Jenže mám strach přihodit batáty do mixu, co když budou hnusný? To bych pak mohla vyhodit celou véču a to bych teda nechtěla, musela bych totiž zase chroustat mrkev.
 Tak mi držte palce, jdu na batátové poprvé.
 A držte mi palce dál, páč teda nevím, nevím. Třetí den prý bývá kritickej, že jo?

Whole30 - den první

Je středa, jdu do práce sama. Alespoň bych měla, ale O. byl nemocný a tak tady pořád visí hrozba toho, že bude ještě postonávat a děti připadnou mně.
 Hrabe se z postele s mírným hekáním, to vypadá nadějně. Včera to bylo hekání horší, bolestné. Dnes už vypadá jen trochu pomuchlaně. A bolí ho záda. Aby ne, po dvou dnech v naší posteli. Výsledek - děti si bere. A já vyrážím do práce.
 Cestou se stavuju v Lidlu. V hlavě se mi točí myšlenka na Whole30. Celých třicet dní. Fíha. Bez zmrzliny. Bez vína. Bez banánu v čokoládě (toho pravýho, z cukrárny). Bez čokoládky. Jen o zelenině. Kdepak.
 Plížím se Lidlem a nedívám se ani nalevo, ani napravo. Mířím k zelenině. Hned vedle zeleniny jsou lákavý sýrový rohlíky. Miluju je! Je na nich tolik moc sýra, že je často spečený kolem dokola, jako malá, roztomilá svatozář. Často sním za dopoledne tři. Někdy čtyři. Zvládla jsem jich i pět.
 Smutně se otáčím a sahám po biorajčatech, biomrkvi, biookurce a paprice. Tu v biu nemají. Dneska nejsou ani biocitrony, musím vzít za vděk klasikou. No dobře, to bych měla zeleninu, kterou si umím představit, že schroustám jen tak přes den. Maso si v krámě neudělám, to můžu rovnou vynechat. Spasit by mě mohla šunka, ovšem pohled na její složení mě utvrdí v tom, že tady záchranu nenajdu. Dobře, ještě jím tuňáka (Rio mare, samozřejmě), jenže Lidl má jen nějakýho, kterýho neznám. Riskuju to a beru jednu plechovčičku. Přidávám olivy, protože ty teda můžu, jedny kešu oříšky a voilá, jídelníček hotov.
 V krámě si dám dvě mrkve k snídani. To by celkem šlo. Akorát to do mě padá, ani o tom nevím. Břicho mám nafouklý už od rána a to jsem ani včera večer nevečeřela.
 Proložím to oříškem, olivou, rajčetem. Okurka, paprika a tuňák zůstávají netknutý. Jím kontinuálně celý den, asi ještě nejsem zralá na porce, nebo co.
 Okolo třetí se slyším, jak říkám O. do telefonu, že zajedu na nákup a koupím k večeři maso. Dáme si ho se salátem. Má z toho chudák šok, je mu asi jasný, že nastávají zlý časy.
 A tak večeříme vepřovou pečeni, pěkně jako minutku na pánvi. O. jí skvěle namarinoval a já jsem zas skvěle nakrájela zeleninu. Salát jsem zalila jen dýňovým olejem a je to.
 Před večeří mám 55 kilo. Vím, že se u Whole30 nemá vážit, ale nedá mi to.
 Po večeři se nevážím, ale cítím se fajn, nejsem úplně zabitá, dokonce dokážu vstát z gauče a jít dopsat tenhle post.
Jestli se zítra vzbudím před budíkem, čilá a usměvavá, tak ten jeden den za to stál, heh.
 Nevím, jestli vydržím, nevím nic. Mám strach z carb flu - chvíle, kdy tělo nutně, nutně žádá cukr. Mám připravený sušený ovoce a nektarinky na zažehnání satana, ale bude to stačit? Mám dost sil? A hlavně vůle?
 Už teď se těším, až si za 31 dní dám kousek pizzy. Nebo sýrový rohlík. Čokoládku. Fazolovou polívku. Vinnou klobásu. Uherák. Kukuřici. Uf, zcela určitě je to ta nejhorší motivace všech dob, ale mě to tak nějak podivně pomáhá. Vždyť jde jen o 30 dní, to je chvilička. A pokud se fakt změním, nu, kdo ví?
 Pojďte mi fandit!

Whole30 - den nultý

 Dnes jsem se popvé dočetla o Whole30, zajímavé. To bych zcela určitě nikdy nedala. Co bych jedla? Rajčata? Okurky? Vždyť skoro nejím maso. A miluju zakysanou smetanu. A brambory. A sýr. Kdepak, tohle není nic pro mě. Musím si vybrat nějaký jiný styl. Nebo si alespoň předtím přečíst knížku.
 Na foru koukám, že se do toho pouští i kojící. I vegetariáni. I vegani. Zírám. Ovšem většina vegetariánů se najednou stává masožravci a cítí se o mnoho líp. To jsou mi věci. Chci být masožravá? Chci konzumovat zvířata? Jeden můj kamarád říká "Když to nedokážeš zabít, tak to nežer". No, to by mi zbyly tak akorát komáři a mouchy. Nic většího zcela určitě nezabiju (i proto jsme několik let žili v myším obložení, bylo mi jich prostě líto). Koneckonců, maso mi nijak závratně nechutná, ke štěstí mi stačí pěkný hovězí steak jednou za měsíc.
 Ne, tohle prostě nebude pro mě. A vůbec mě nezajímá, že všichni říkají, jak skvěle se cítili, že ráno skákali z postele ještě před budíkem, že jim stačilo o dvě hodiny míň spánku. Že neměli výkyvy nálad a cítili energii po celý den.
 Samozřejmě je lákavá představa trochu tělo pročistit. A hlavně ho poznat. Eliminovat teda všechny ty potraviny, co jsou zakázané, na 30 dní a pak si je pozvolna vpouštět do stravy a sledovat, co to s člověkem dělá. Já totiž vůbec nevím, co to se mnou dělá. Některý dny je mi těžko. Někdy skoro nedopnu kalhoty. Už jen málokdy mám plochý bříško. Po poledni většinou téměř usnu a to jsem ani nemusela mít nějaký velký oběd. Poprvé v životě mě bolel žaludek (alespoň myslím, že to byl žaludek, zlomilo mě to v půli). Líbilo by se mi vědět, co se se mnou děje. Co se mnou udělá rohlík. Rýže. Sýr.
 Zkusím to? Ale ne, vždyť přeci kojím!

Jen počkej!

"Tak ty jsi těhotná?! No to ti moc gratuluju, fakt! A už je ti špatně? Ještě ne? Jen počkej až to přijde, to strávíš půl dne nad záchodem, che che!" směje se potměšile mojí zprávě.
 "Moc moc gratuluju k tvýmu těhotenství. A říkala jsi, že ti vůbec není špatně? No to je príma, ale jen počkej, znám jednu a tý bylo špatně až od druhýho trimestru. Zato jí pak bylo špatně fest," hihňá se lehce škodolibě.
  "Ahoj, ahoj, to je skvělá správa, holky říkaly. A že prej je ti úplně fajn? No to si žiješ. Nezvracíš jo? No jen počkej, ono to přijde. A když ne zvracení, tak oteklý kotníky, pocení, funění. Znáš to, brrr," otřese se odporem.
 "Že tě nic nebolí? Ty se teda máš! A kolikátej seš? Jo teprv 22tt, to tě to nejhorší čeká, jen počkej!" předvídá výhružně.
 "Ahoj, tak prý už táhneš na třicátej tejden? Tak to už máš za pár. To už se ani pořádně nevyspíš, co? Cože, ty ještě můžeš spát? Jen počkej, to přijde za chvíli, kvůli břichu v noci prostě nezabereš."
 "Prosimtě, já tě tuhle viděla, ty pořád někde poletuješ. Jen počkej, to se ti nevyplatí, ještě z toho budeš rodit předčasně!" sejčkuje.
 "Hele, ty máš ale břicho vysoko. Jen počkej, ty budeš rodit po termínu!"
 "Člověče, B. říkala, že se máš príma?! No to ráda slyším, jen si hlavně odpočiň! Jen počkej, jak se to narodí, tak už se nevyspíš!"
 "Jen počkej, až bude na světě, to se nezastavíš!"
 "Jen počkej, až začne pořádně brečet, to ti uši upadnou a nebudeš vůbec vědět, co dělat!"
 "Jen počkej, až se bude usmívat, to ti je taková krása!"
 "Jen počkej, až začne lízt, to budeš mít po klidu!"
 "Jen počkej, až začne žvatlat, to se budeš úplně rozplývat!"
 "Jen počkej, až začne vstávat, to jí neuhlídáš."
 "Jen počkej, až ti poprvé odněkud spadne."
 "Jen počkej, až začne mluvit, to se dozvíš věci."
 "Jen počkej, až přijdou tříletý vzteky, to je teprv něco!"
 "Vůbec nevíš, o čem mluvíš, jen počkej, až budeš mít děti dvě!..."
 "Jen počkej..."
 "Jen počkej..."
 "Jen počkej, až bude v pubertě!"
 "Jen počkej..."
 "Jen počkej..."
 "Jen počkej..."
 "Jen počkej, až ti to jednou děti vrátí!"

 Díky, nechci. Nejsem zajíc. A dokonce i ten zajíc s vlkem vždycky vyběhne. Takže mé milované okolí, tímto dávám na vědomí, že já na "jen počkej" neslyším a slyšet nebudu. Já na věci nečekám, ani na ty příjemné, ani na ty nepříjemné. Já si užívám těch věcí, které jsou teď a tady. Svoje "jen počkej" jsem už dávno vypustila ze slovníku a doufám, že se v životě neuslyším ho vyslovit.
 Zároveň bych všechny bojácnější ráda upozornila, že žádná z těch věcí, kterou jsem tady nadhodila nebyla zdaleka tak náročná či složitá, jak mi byla předhozena. Všechno má svoji krásu, i hlídání neposedného batolete. Tak na to myslete, až nad vámi bude zase někdo sýčkovat a předvídat vám, jak to budete mít strašlivě těžké. Nebudete, těžké to má on, když to vidí tak černě.
 Výše psané perly nejsou výplodem jedné osoby, ale zřejmě kolektivního vědomí, nebo co já vím, protože ke mě nacházely cestu celé první těhotenství, v druhém už jsem je dokázala vcelku odfiltrovat. Nicméně to fakt dokáže znepříjemnit život, že jo? Pořád čekat, kdy už to nepříjemno přijde a když nepřichází, tak se obávat, že udeří s ještě vetší silou.
 Takže moudro pro dnešní den: Nečekat, užívat, usmívat!