Denní snění

 U Růžové Pandy jsem kdysi četla, proč je pro ženy těžší nakupovat v supermarketu. Prý kvůli všemu tomu domýšlení, vymýšlení, intrikářství, plánování, dohadování, snění. Souhlas. Kvůli tomu je totiž tak nějak těžší úplně všechno.

 Ženská hlava je podle mě neuvěřitelně složitá, alespoň ta moje. A nedá se jen tak vypnout. Pořád to v ní jede, a ne a ne se zastavit. Z čehož si tak nějak vysvětluju, proč se ženským líp dělá v kolektivu. Protože když je jich víc spolu, můžou spolu kecat a není tolik prostoru na hlasy v hlavě. A když nejsou hlasy v hlavě, je víc času na práci. Ačkoliv to může znít paradoxně, že při kecání se toho víc udělá.

 Minulý jaro jsem natírala zábradlí na terase (už mám tři pole, asi z pětadavceti, heeeč). Sama. Hlava mi málem explodovala. Vydržela jsem asi dvě hodiny, pak jsem se pokořila a šla si pustit radio Blaník, což uznáte, že je vcelku velkej trest.

 Na podzim se mi těsnalo v hlavě tolik myšlenek, že jedinou spásou se mi stal ipod a hlasitost max, věrní společníci.

 Když jsem dneska brousila zábradlí, což je činnost při které je člověk sám i kdyby kolem skandoval celý autobus fotbalistů, páč je neslyší a díky prachu v očích ani nevidí, tak jsem o tom zas trochu přemýšlela.

 Prý dřív, dávno dávno dřív, kdy vědmy byly ještě uznávaný povolání, byly vyvolené právě dívky z prostého lidu, trávící čas o samotě, v tichu. Pasačky a tak podobně. Tím, že jsou v tichu jsou otevřenější hlasům odjinud. Věřte mi, radši bych teda rozhodně poslouchala hlasy odjinud než ty svoje. Leč to mi asi není dáno.

 U toho dnešního broušení jsem se pokusila sledovat tok svých myšlenek, Jen tak, abych měla přehled, kolik fikcí jsem schopná uplést za jedno odpoledne.

 Tady je máte:

 První lať. Panebože, to dřevo tak krásně voní. Úplně zbožňuju, jak je při broušení vidět výsledek. Jak za mnou zůstává hladká, čistá plocha. Najednou je to zábradlí prostě úplně dokonalý, ne jen krásný. Rozhodně si tohle zábradlí musím nechat. Já vím, že je jen provizorní, ale až bude fasáda, rozhodně udělám znova to samý. No jasně, bude to trochu poctivější. Načepujem to, aby nebyly vidět ty šrouby. Sakra šroub! Vždyť si o to roztrhám ten papír na brusce. Ježiš, to to fakt krásně voní. Jako mohlo by to dřevo bejt sušší, takhle to nepráší, ale padaj z toho takový mokrý kuličky, ale nojono, když před chvílí pršelo. To nevadí. Je to krásný, fakt.

 Druhá lať. Já bych to snad mohla čuchat pořád. To dřevo je senzace. Je to taková živá teplá věc, z toho se daj dělat úplný zázraky! Jednou si Č. dělal u táty v dílně skříňku, pěkně ručně, cinkovanou. Nikdy jsem snad neviděla nic hezčího. Neměla bych si udělat takovej prádelník do ložnice? Přesný měření je sice moje smrt, ale bylo by to mistrovský dílo. Ten by teda byl hodně boží. Jako trvalo by to, to jo, ale zas já nijak nespěchám, můžu ho mít klidně za rok. I za dva. Teda, to je plán!

 Třetí lať. Dřevo schne, trošku to začíná prášit. Ale pořád to božsky voní. Já asi musím dělat něco se dřevem. Asi jsem se sekla v oboru. Jo, myslím, že bych měla dělat něco ze dřeva. Co bych tak sakra mohla dělat ze dřeva? Jako určitě mi to jde, to je jasný. Zbroušený to mám nádherně. Nábytek? To asi ne, to jsou moc velký kusy a navíc, to by museli bejt přesně ty cinkovaný dyzajnový kousky, žádný lamino, žádná fabrika. Jé, ještě mě baví vyřezávat. Ale co bych vyřezávala? Šperky? No já vám nevím.... Teda mohla bych se jako konečně hecnout a jít k tátovi do učení, abych měl kdo pokračovat v jeho řemesle. Týjo, to je nápad!

 Čtvrtá lať. No, vždyť ono by to jako klidně šlo. Mohla bych zavřít krám, nechat si jen eshop. Od září jdou holky do školy, to budu od devíti do dvou volná. Objednávky zabalím po večerech, na poštu je hodím ráno cestou do školy a pak tradá za tátou, učit se. Jééé, ten by měl určitě radost! No jasně, ten by byl nadšenej. Až by se ukázalo, že nám to spolu parádně jde a že můžu dělat sama, rozdělili bysme výrobu. On by zůstal na Břevnově a já bych si na zahradě postavila dílnu. Asi z maringotky? Nebo z kontejneru? Stroje by zůstaly u něj, takže bych nic velkýho nepotřebovala. Hodně světla teda. Ponk. A tu nádhernou skříňku odněkud z archivu, co má, tu bych si musela sehnat na šmirgly. Jé a pořídila bych si tam kávovar. A pořád by ke mě někdo chodil na návštěvu.

 Pátá lať. Zaručeně by se mi povedlo udělat nějakej fantastickej buben. A všichni by se pak ptali, jak je možný, že umím udělat tak skvělej buben, když ani na bubny nehraju? Che, taky jsou lidi co vyrábí housle a v životě na ně nehráli, ne? To je prostě asi cit, krčila bych ramenama. Poslala bych jeden buben zkušebně do nějaký zahraniční hodně známý kapely. Možná bych ho poslala prostě putovně, aby si ho mohlo vyzkoušet spoustu hudebníků. Tyjo, pak by se dveře netrhly. Byli bysme s tátou parádně vytížený a poptávka by byla jak blázen. Předělali bysme webovky, nafotili pořádný nový fotky. Vyjeli zase na veletrh do Frankfurtu.

Šestá lať. Dávám inetrview do známýho časopisu. Na obálce je moje fotka s titulkem "Nikdy není pozdě zjistit, co vás baví". Já se zasněně usmívám, prodej časopisu láme rekordy, poptávka je taková, že si můžeme dovolit zvednout ceny. Na střeše dílny na zahrady si přistavuju ještě jednu zašívárnu, celou prosklenou. Je z ní božskej výhled na řeku. 

 Sedmá lať. Jsem tak známá a oblíbená, že už ani interview nedávám. 

 Osmá lať. Předávám svoje řemeslo vnučkám.

 Devátá lať. A dřevo pořád tak krásně voní....


PS: Téma nikdo nedodal, prostě mě napadlo atak ho věnuju svýmu tátovi. A slibuju, že k němu půjdu do učení .