Kávu, prosím!

 Kafe jsem se naučila pít od maminky. Zprvu nijak extra s chutí, zato hodně oslazené. Později se sladidlem. Pak úplně neslazené. Pak s kokosovým mlíkem. Pak s normálním mlíkem. A nakonec vůbec. Byla doba, kdy se prakticky celý můj den skládal jenom z kafe. Když nemohlo být teplý, bylo alespoň icekafé v krabičce. Nebo plechovce. Hlavně že to teklo. 

 Nikdy jsem nebyla nějakej extra gurmán, v kafi se nevyznám a když piju turka spolykám zaručeně nejmíň půlku lógru. Pozvat mě do vymazlený kavárny je naprostý mrhání penězma, protože si s ledovým klidem pochutnám na kafíčku z automatu za dvanáct pade. Netřeba brazilské či koulumbijské, dlouho/krátce/pomalu/rychle pražené. Abych byla úplně upřímná zcela nejhorší kafe jsem měla v Letňanech, kde se mi paní u kaféstánečku chlubila, že mají vlastní pražírnu a kafe si praží div ne za rohem a pohunek běhá s každou dávnou čerstvě praženýho pro každýho zákazníka zvlášť. Brrrr. Druhý nejhorší kafe bylo ve Znojmě na výstavě, kde až dogmaticky zanícený chlapec všechny poučoval, že to co pijeme není káva, ale spálenej humus a že správný zrnka maj bejt zelený a chutnat jako něco, co jste zapomněli pod postelí a po několika měsících jste se toho v rozespalosti napili. Pro mě za mě. Já vím prd, jak má chutnat skutečný a pravý kafe. Jak se dělá, praží, jak vypadá, voní. Netuším. Vím jen, že mi krutě nechutná. A tak mě, pěkně prosím, nechte pít tu hnědou tekutinu, kterou vyrobím buď blbuvzdorně instantně, nebo už s menšími úspěchy ve frenchpressu. 

 A propó, frenchpress. Věc, kterou jsem v akci viděla u kamarádky a poprvé ochutnala. Pít se to dalo, navíc je to trendy, tak proč to nemít. Maminka mi ho zakoupila v Ikea, ustájila jsem ho v práci a od té doby mi tam věrně slouží. Nejen na výrobu kafe, ale taky jako ukazatel toho, jak se mi ten den bude dařit. Kafe si dělám hned po příchodu do práce a nevěřili byste, kolika různejma způsobama se dá tahle akce zkurvit.

 Na frenchpressu je blbý to, že krom hrnečku od kafe musíte ještě navíc umejt frenchpress. A taky ten záchod, kam lejete logrbordel. A jelikož mě to nebaví, nechávám to na poslední chvíli, což je přesně ta minuta, kdy se rozhodnu, že chci nový kafe. Takže vylejt logr, vypláchnout frenchpress a znova vylejt, umejt frenchpress, umejt sítko, umejt hrnek, umejt lžičku, pokapat celou podlahu v koupelně, přemístit to všechno k varný konvici a může se začít.

 Chyba první: zapomenu si nandat kafe. Sleduju jak vroucí voda nic nebarví do hněda a nechápavě zírám. Nevadí, náprava je snadná, prostě horkou vodu naliju zpátky do konvice a dám si druhý pokus.

 Chyba druhá: nedám vařit vodu. No tak to je pech. Protože studenýho turka se asi nikdy nikomu udělat nepovedlo. Zatímco instantní prostě za použití síly nakonec rozmydlíte, s logrem nelze. Takže vylejt a znova. Navíc logr ve studený vodě drží jak helvétská víra.

 Chyba třetí: nasypu kafe do hrnku, místo do frenchpressu. A jelikož je hrnek zrovna čerstvě umytej, je taky mokrej. Přesypat to nejde. V hýřivých dobách to dojdu vypláchnout, trošku víc ušpinit záchod než byl a dám si další pokus. Pokud jsem v šetřivým módu, zaleju to vařící vodou, přeleju do frenchpresu, hrnek vypláchnu a dokonám.

 Chyba čtvrtá: nasypu si cukr do frenchpressu. Pohoda, netřeba se vzrušovat, to půjde.

 Chyba pátá: nemám cukr. Použiju med.

 Chyba šestá: všechno jsem zvládla, už jen mlíko. Jelikož samotný mlíko k smrti nesnáším a v životě bych ho neochutnala a po čuchu nepoznám lautr nic, je to vždycky maličko vabank, jestli se zdrcne, nebo ne. Když jo, ušpiním záchod ještě o trochu víc. A pak si dám černý. Pokud to zase někde nepodělám.

 Chyba sedmá: zapomenu, že si vařím kafe. Co jsem zapomněla, to mě nepálí!

 No a tak podle toho, kolik chybiček nasekám při přípravě kafe, zcela spolehlivě poznám, jak se mi bude ten den dařit. Pokud je to jedna chyba, ještě to půjde. Pokud jsou dvě, musím si dávat trochu pozor. Tři už jsou alarmující. A pokud se mi podaří zopakovat jednu chybu víckrát (což je typicky kafe v hrnku namísto ve frenchpressu), tak vím, že se na to pro dnešek můžu rovnou vyprdnout, svalit se do ušáku a dát si nohy nahoru. Dala bych si k tomu i to kafe, ale to se mi nejspíš vůbec nepovede uvařit. Takže když mě uvidíte sedět smutnou v ušáku, buďte tak hodní a přijďte mi uvařit kafe, prosím. Budu vám neskonale vděčná.

PS: A proč jsem to dneska psala tak pozdě se dozvíte někdy příště ;)

PPS: Tenhle blog je věnovaný Míše!

PPPS: Kdyby vás zajímalo proč, dozvíte se zde.

PPPPS: Víckrát P už napsat neumím.