Pomalej start

 Mám pomalý starty. Jako fakt fest pomalý. Donedávna jsem si myslela, že se to týká jen mých rán, ale poslední dobou pozoruju, že se to nejspíš stalo infekční a prorostlo to celým dnem. A co hůř, týká se to i činností, které mě vážně baví!

 Budík mi zvoní v půl osmý. Je to brzo. Chápu, že teď si nejmíň půlka z vás klepe na čelo, točí v oči sloup a říká si, že nemám ani ponětí, co je to brzo. Mám, věřte mi. Ne nadarmo jsem půl roku vstávala v půl pátý ráno. Ale teď je na mě půl osmý prostě brzo. Stále si klepete na čelo? Tak vězte, že chodím spát nejdřív o půlnoci. Vlastně se spíš málokdy dostanu do postele dřív než v jednu. A že jsem člověk, který potřebuje nejmíň osm hodin spánku. Že bych snad mohla chodit spát dřív? No, to bych asi mohla. Jenže. Jenže je tady toho tolik, co se musí stihnout, než si člověk půjde lehnout! A to nemluvím o nějakým sledování filmů nebo seriálů, na to už vůbec není čas. Přátelé a jiné vidím už jen u žehlení (a to žehlím asi čtyři svoje sukně, takže je nevidím nijak často).

 Takže je půl osmý ráno a zvoní budík. Posouvám ho. Ještě posouvám. Posouvám ho ještě jednou. Lehce před osmou se sunu z postele a děkuju bohu za tak velké děti, které si sami vyndají jogurt z lednice, nasnídají se a nebožku nebohou nechají dospat. Šourám se ke konvici a stavím si na kafe. Šourám se do koupelny a čistím si zuby. Šourám se zpět a dokončuju kafe. Koukám kolem. A pak už je najednou třičtvrtě na devět a já honím blondýny, ať se sbalí, oblečou a hybaj do auta.

 V práci mi pak trvá nejmíň jedno kafíčko, než se rozkoukám. Přitom to tam znám jak vlastí boty, tak nevím, na co tam koukám, proč se rovnou nepustím do práce.

 Tomu už se ani nedá říkat prokrastinace. Při prokrastinaci zabíjíte čas nějakou zástupnou činností. Vybíráte si na netu boty, který nepotřebujete. Vybíráte si jídelní stůl, kterej si stejně nemůžete dovolit koupit. Vybíráte si dovolenou, kam nepojedete. Kecáte s kamarádkama. Čtete diskuze. Radíte. Krafáte. Telefonujete. Píšete seznamy k ničemu. Ne tak já. Já prostě piju kafe a bloumám. 

 Takže k nějaký reálný práci se dostanu tak v deset.

 No a ve stejným tónu se tak nějak line celej den, pokračuje tím večer a končí tím noc.

 Tak třeba taková zahrada. Každej den je potřeba zalít, každej den je potřeba někde něco vyplejt, v něčem se porejpat, něco přivázat, něco přištípnout, něco sklidit (no, to málokdy, ehm). A já sedím na terase u stolu, koukám na to a říkám si, že se do toho hned dám. Jen si ještě srknu kafíčka. Dám si jedno cigárko. Napíšu esemesku. Ještě si jednou srknu. A když se konečně na tu zahradu dohrabu, jsem v takovým ajfru, že i když jsem chtěla jen zalejt, vypleju jahody, rajčata, mrkev, salát, hrášek a říkám si, jak sem pitomá, že kdybych začla o chvilku dřív, mohla jsem ještě proházet tamhletu hromadu hlíny, která tam na mě výhružně čeká. Pak omrknu oblohu, ještě je trochu vidět, běžím pro lopatu a házím a házím až mě píchá v boku. A pak najednou není venku vidět lautr nic a já si vybavuju, jak vidíc plet mou maminku téměř potmě, asi v půl jedenácté, jsem si pomyslela něco o workoholických magorech. No já rozhodně nejsem workoholik. Magor, to ano, ale workoholik ne.

 Mohla bych se za ty pomalý starty obviňovat, mohla bych se snažit nějak se dát do latě. Všechno bude. Zatím jsem se rozhodla smířit s tím, že to tak zkrátka mám. Protože ono když já se konečně rozhoupu a pustím se do díla, tak pak to teda fest lítá a ne a ne se od toho odervat. A tak si říkám, že ty pomalý starty u mě asi vyvažuje výdrž a rychlej finiš. Nemůžem mít všichni všechno, že jo.