Jak jsem nic nenapsala

 Mých třicet dní v kuse je přerušeno nepsacím víkendem. Měla jsem sice v plánu jet bez přestávky, ale ukázalo se, že cesty osudu jsou klikaté a připojení v horách nestabilní.

 Vyrazily jsme s holkama na odpočinkovou chalupu, auto plně naložený a pěkně navrchu notes, abych si krom rekreování mohla i něco napsat. Chalupa je tak trochu v horách, což komplikuje život většině telefonistů, protože tam nemají signál. Můj operátor tam má čirou náhodou pokryto, takže já telefonovat můžu o stopéro. Jelikož s technickou znalostí a zdatností jsem na tom stejně asi jako dvouleté dítě, logicky jsem předpokládala, že tam, kde je signál, jsou i data. No, nevěřili byste, ale není tomu tak. Asi to jede po nějakejch jinejch vlnách, nebo nevím.

 Nicméně umím už z mobilu vytvořit wifinu a tak jsem to (nikoliv poprvé, jak nepoučitelná) znovu zkusila. Na chvíli jsem se tak vrátila do devadesátých let, kdy připojení bývalo pomalejší než krok důchodkyně na přechodu. Jenže tehdy se to sice načítalo pět minut, ale nakonec se to načetlo. Dneska už to tak nefunguje. Dneska vám to po půl minutě vyhodí hlášku, že odezva trvala příliš dlouho. A nic. Efpětku už mám úplně ošoupanou. 

 Filištínsky jsem se rozhodla, že blog napíšu normálně ve wordu a pak, za mohutného modlení a nadávání, ho prostě jenom překopíruju do bloggeru a bude. Jenže se ukázalo, že wordové prostředí mi na blogování ale vůbec nevyhovuje. Nějak mě u toho nenapadají ty správné věty a i když téma se zpočátku jevilo jako vtipné, po dopsání jsem zjistila, že jsem zplodila jakousi nedomrlou nicku a ještě jsem si vyplýtvala potencionálně dobré téma. Tak jsem to uložila pro budoucí použití a dopadne to tak, že už to nikdy nikdy neotevřu a napíšu to celý znova. A snad i vtipnějc.

 Pak jsem si říkala, že bych to teda mohla zkusit alespoň s nějakou fotkou. Znáte to, vyfotit vám rozkvetlou kytku, západ slunce a děti umatlaný od zmrzliny. Takový to klasický klišé. Ještě jsem mohla přidat nohy nahoře a rozpitý kafe. Nebo večerní oheň. Dítě na houpačce. Dítě na stromě. Dítě stokrát jinak. Foťák jsem měla a dokonce mi z něj na pět pokusů vyleze jedna pěkná fotka. Jenže pak jsem si představila, jak se pokouším přes to tragický připojení nahrát fotku o velikosti několika mega, čelo se mi orosilo a samou slabostí jsem si musela dát pivo. 

 A tak jsem tam tak seděla a demokraticky (já a moje druhé já) jsem se rozhodla, že vlastně o tolik nepřijdete, když jeden víkend nebudete číst. Alespoň si dáte taky oddych. Anebo si přečtete něco jinýho. Patrně na celým světě nebloguju jenom já. 

 Ale už jsem zase zpátky a budu psát jak o život. Opráším staré témata a najdu nová. Povyprávím vám o buldokovi, o tom, jak si zachlupit svetr, jak nejlíp vytočit klíště, jak spát pět hodin denně, jak se stát rekreačním kuřákem, jak dítěti nekoupit hračku, jak rozbít auto na tisíc způsobů a především, jak se z toho všeho nezbláznit. Tak se těšte.

PS: Samozřejmě ani jedna z fotek není moje. Jak jinak. Ale pěkný jsou, ne?